Jak už jsem psala v některých předchozích článcích, do Malajsie (nebo Singapuru) jsem prozatím vyrážela kvůli získání nových víz do Indonésie. Na konci července tomu ale bylo trochu jinak. Nová víza jsem sice potřebovala, ale nebyl to zdaleka jediný důvod k návštěvě. Tentokrát mě čekal víc jak dvoutýdenní pobyt na západní části tohoto státu, nejdřív sama, později s malou skupinou českých turistů.
První a nejdůležitější zastávkou bylo samozřejmě hlavní město Kuala Lumpur. Ve čtvrti blízko ulice Bukit Bintang, kde se to hemží turisty a obchodů, obchodních center se západními značkami, restaurací a barů je požehnaně, jsem si našla guesthouse, kde jsem strávila několik následujících dní. Na indonéskou ambasádu to z Bukit Bintang není daleko a svižnou chůzí se dá vzdálenost zvládnout za pár minut, ovšem velké horko a vlhko tu dělá svoje, takže i po krátké chvilce máte chození plné zuby. Nachodila jsem se ale mnohem víc, a to hlavně na opačnou stranu do starší části města, kde najdete čínskou čtvrť s trhy a skvosty z britské koloniální jako je mešita Masjid Jamek, náměstí svobody s budovou sultána Abdula Samada či vlakové nádraží a naproti němu kancelářská budova malajských drah.
Ani při druhém pobytu mě nenalákal údajně úžasný pohled z věží Petronas, vstávání velmi brzo ráno a dlouhé čekání na lístek vážně není nic pro mě, zvlášť když se později dozvím, že výhled z můstku spojujícího obě věže je velmi omezený a vlastně ani nestojí za to.
Místo toho jsem se snažila dvakrát vyjít k další dominantě města, vysílací věži KL Tower (Menara KL), ze které má být údajně pěkný výhled na celou metropoli. Přestože KL Tower, stejně jako věže Petronas jsou od Bukit Bintang jen malý kousek, napoprvé se mi k vysílací věži nepodařilo najít správnou cestu (přitom dobře značenou), napodruhé už jsem se trefila a vyšlápla si pěkný kopeček, abych zjistila cenu vstupného, koupila horké vafle od javánského stánkaře (vždycky je hrozně příjemné v cizině potkat někoho „známého“), trochu se vydýchala a vrátila se zpátky. Výhled z věže jsem si nechala až napotřetí, to už se šesti českými turisty, kteří do KL přiletěli o pár dní později.
Den, kdy má přiletět šestice Čechů (a já mám narozeniny a na druhý den začíná Ramadán), včetně velmi sympatického páru už znalého místního prostředí (zdravím!), už je tu a já čekám na mezinárodním letišti KLIA. Letadlo přiletělo načas, ale než se ke mně všichni dostanou, uteče aspoň hodina. Pak už nasedáme do minibusů, které ovšem řídí pánové, kteří jsou v Kuala Lumpur zřejmě poprvé. Opravdu směšná situace, kdy já, bez větších zkušeností s tímto velkoměstem, naviguju řidiče. Všechno dopadlo dobře a do pěkného hotelu v centru města strategicky blízko Náměstí svobody jsme dorazili v pořádku. Po drobné přestávce jsme se vydali nejdřív k věžím Petronas a pak (já už tedy potřetí) ke KL Tower. Bylo už ale pozdní odpoledne, a když jsme se dostali na samotnou vyhlídku, byla už tma. Samozřejmě noční pohled ze 421 m vysoké věže má taky něco do sebe, tedy měl by, kdyby vnitřní prostor nebyl osvícený a člověk by tedy za skly viděl víc než sám sebe a další návštěvníky. Tak příště za světla…
Základní vstupné 45 MYR pro dospělého je z mého pohledu docela vysoká částka. V ceně ovšem máte kromě samotné vyhlídky (časově neomezená) na výběr i jednu ze tří nabízených atrakcí. Ty jsou ale bohužel spíš pro děti (simulátor F1, jízda na poníkovi nebo zvířecí koutek).
Noc v bezvadně vybaveném hotelovém pokoji (dokonce i žehlička s žehlícím prknem či modlitební kobereček :-) byla příjemná a na druhý den ráno už jsme zase seděli v minibuse, s řidičem a průvodcem v jedné osobě. S tím jsme si aspoň jakžtakž rozuměli, a leccos jsem se dozvěděla, protože je to rodilý Malajec. To pánové z předchozího dne byli indického a čínského původu, což ale není omluva pro neznalost oficiálního jazyka, kterým je malajština.
Tady bych udělala jen malou odbočku…Malajština je velmi podobná indonéštině, ale hlavně slovní zásoba se v mnoha případech odlišuje, stejně jako pro mě zvláštní přízvuk (jsem pyšná na to, že mluvím indonésky!). Velmi vtipně pak působí z angličtiny převzaté výrazy, které v malajštině dostaly novou podobu (např. cake-kek, station-steysen), nebo naopak z mého indonéského pohledu zastaralé výrazy a jejich víceslovné kombinace. A ještě vtipnější jsou pak situace, kdy já na domácího spustím pěkně po svém, on mi celkem rozumí, protože se začne usmívat a na to mi řekne, že mluvím skvěle malajsky…Tak to pak asi ne příliš diplomaticky osobu opravuju, že já ne „cakap bahasa Melayu“ ale „omong bahasa Indonesia“. No musí přece aspoň podle přízvuku poznat, že jde o něco jiného…. Ale alespoň to většinou nezpůsobí rozhořčení, naopak spíš ještě větší zájem o toho „orang putih“, co žije v „Indon“.
Plán dne je jednoduchý, přesto docela nabitý…ranní odjezd z KL, zastávka v lesním institutu FRIM na jihu města, přejezd do Melaky známé svou koloniální historií a alespoň částečná prohlídka města.
FRIM je taková lesní rezervace využívaná pro výzkumy a zároveň návštěvníkům nabízí dozvědět se něco o dřevinách, které se běžně vyskytují v tropickém pralese.
Dostali jsme velmi mladého sympatického průvodce, který má výklad velmi dobře připravený a přitom vypadá jak nervózní školák, když během procházky v lese občas zastaví a začne prohrabávat harampádí ve svém batohu. Jenže to ani není harampádí ale předměty pro názorné ukázky. Má to vážně dobře vymyšlené a je s ním sranda. Musím říct, že to bylo moc fajn a zase jsem se dozvěděla něco nového. Jen těch komárů tam mohlo být míň!
Žádné komentáře:
Okomentovat