Hora Tangkuban Perahu (slovo gunung znamená hora) severně nad Lembangem měří (podle mapy) 2076 metrů. Jedná se o sopku, z jejíhož kráteru dnes stoupají maximálně sirné výpary. Dá se na ni dostat různými způsoby a různými směry. Je možné využít turistický autobus a nechat se svézt až na okraj kráteru, stejně tak se tam můžete svézt například na motorce. V tom případě je ale nutné projet celý Lembang. Silnice na vrchol vede z východní strany hory.
Já jsem využila jiné možnosti, a to jít pěšky přímo z centra Lembangu lesem až na vrchol.
Jak to tedy začalo…
Julien moc na pěší výlety není, a tak jsem se na svůj trek vydala sama. V šest ráno jsem vstala, abych před půl osmou nasedla na angkot směrem Ledeng (terminál angkotů v kopci na severu Bandungu). Někde u Ledengu jsem přestoupila na angkot směr Lembang. Ráno ještě nebylo takové horko, tak bylo cestování angkotem celkem příjemné. Chtěla jsem se svézt až k pravotočivé zatáčce směrem k hlavnímu trhu Lembangu, řidič ale zastavil asi o půl kilometru před ní, vypnul motor a začal si přepočítávat peníze. Radši jsem teda vystoupila a prošla se ten kousek k zatáčce sama. Jak si to tak šinu ulicí, najednou před sebou vidím skupinu několika zahraničních turistů (většina kolem padesátky), kteří čekají před obrovským autobusem. Usmívám se na ně, a oni jakoby se na mě usmívají taky a začínají dokonce mým směrem mávat. To už mi ale dochází, že to nebylo věnováno mě, ale právě projíždějícímu autobusu se stejným názvem. Asi další skupinka líných turistů, co se nechají vyvézt až nahoru…Člověk se tu snaží navázat kontakt s cizincem, přece jenom by nějaká solidarita v zemi, kde jich až tak moc není, probíhat měla, ale ono nic. Tak ať si trhnou nohou, já budu mít mnohem zajímavější zážitky!
Kousek za zatáčkou odbočuju z hlavní ulice na ulici Jayagiri, která míří jakoby přímo pod horu. Asi po kilometru či dvou ale domky mizí a já se ocitám na malém prostranství se svahy po obou stranách. Přede mnou je malá brána do přírodního parku. Píšou, že mám zaplatit 3 000 Rp (asi 6 Kč), ale v budce, která je součástí dřevěné brány, nikdo není. Ještě jdu ale na záchod. Naštěstí pár metrů od brány jeden je, samozřejmě turecký.
Ty nesnáším, skoro pokaždé se mi podaří počůrat si nohu. A vzhledem k tomu, že nosím dost často sandály (a stejně tak dnes), končí pak více či méně kapek v botě pod chodidlem. Pak následuje složité omývání chodidla kbelíkem z mandi a osušení. Vážně by mě zajímalo, jak šikovné jsou domorodé ženy při návštěvě WC. Některé ale asi mají ty turecké v oblibě, protože už jsem viděla na WC obchoďáku slečnu, která čekala, až se uvolní právě takový záchod!
Kousek za branou vidím malý obchůdek. Když jej míjím, volá na mě prodavačka, jestli mám lístek. Po tom, co přiznám, že ne, musím si jej u ní koupit. Pokračuje se dál. Od této chvíle postupuju už jen do kopce různými cestičkami. Nejsou značené, takže se orientuju jen podle vlastního tušení. Některé cesty se zdají být vyšlapané, jiné musejí být jen vymletým korytem po velké vodě. Po cestě kolem mě lítá nějaký hmyz, ale naštěstí se moc nepřibližuje. Jediné, na co pořád narážím, jsou pavoučí sítě, jsou jich tu snad tisíce a pořád se na mě lepí. Pak se na mě lepí ještě pot, kterého produkuju opravdu velké množství. Nestačím si utírat čelo a krk. Přímo ze mě leje, Díky batohu mám i úplně mokrá záda. Co se dá ale dělat, holt to musím vydržet. Jen se modlím, aby při zpáteční cestě angkotem moc nesmrděla, nerada bych svým spolucestujícím přivodila nějaké problémy při jejich možná prvním setkáním s bule.
Stoupání je velmi často dost prudké, úplně se plahočím, do toho ty pavučiny…
Občas po cestě zahlédnu nějaké muže, jak sbírají větve. Dokonce jsem na pěšině narazila na dvě motorky. Jak se sem proboha dostaly těmi pěšinkami a s takovým stoupáním?!
Konečně se zdá, že jsem na vrcholu, před sebou nevidím žádný další kopeček a stromy se rozestupují. Je asi deset hodin, říkám si, že už bych tam mohla být. Sakra! Jen se stromy na mýtince rozestoupí, vidím v dálce před sebou další obrovský kopec porostlý stromy. Tak to je Tangkuban Perahu. Já jsem teprve v půlce! Z Lembangu je vidět, že před Perahu je ještě jeden velký kopec, ale já si myslela, že se po cestě asi spojili v jeden.
Pokračuju tedy dál, a občas potkávám další sběrače. Stoupání už není tak prudké (jak kdy) a když už se mi zdá, že musím být nahoře, nacházím štěrkovou cestu. Ta už naštěstí není tak krkolomná, jako ty z červené hlíny, ale vede pořád nahoru. Po nějaké době narážím na nějakou radiostanici. Vedle ní je krásný výhled do okolí. Dělám pár fotek a pokračuju po cestě dál. Další stanice. Obcházím ji a jdu dál. Třetí stanice a před ní chlápek se třemi psy, kteří na mě štěkají. U stanice je taky pěkný výhled, tak si sedám na lavičku a fotím. Chlápek se mě ptá, co tu dělám a podobně. Uznale zvedá palec, když slyší, že jsem šla z Lembangu pěšky. No taky si myslím, že bych si za to něco zasloužila, už mě pěkně bolí zadek a stehna. Bavím se s chlapíkem a z rozhovoru vyplývá, že jsem se ztratila, protože u radiostanic nic kromě výhledu do okolí k vidění není. Parkoviště u kráteru je někde jinde. Chlapík je ale velice ochotný a chce mi ukázat cestu z temného lesa. Když jdeme zpět kolem prostřední stanice, po pár metrech je jakási odbočka, pěšinka do lesa. U odbočky je na stromě cedulka s obrázkem hory a nápisem, kterému nerozumím. Já už tu cedulku viděla dřív, ale říkala jsem si, že bude lepší pokračovat po širší štěrkové cestě, než zase bloudit kdesi v lese. Tak jsem se spletla, no.
Chvíli jdu po vymleté úzké cestě s chlapíkem a jeho psy, povídáme si. Moc toho v indonéštině na povídání nemám, ale snažím se. Asi po 100 metrech od odbočky přicházíme k okraji obrovského kráteru. Nahlas oceňuju jeho krásu a velikost. Vážně se mi tu líbí! Chlapík si sedá do trávy a pozoruje, jak fotím. Ukazuje mi, že na druhé straně kráteru je parkoviště. Mám prý jít pěšinkou vpravo, projít kolem další radiostanice a pak už se snad neztratím. Doufám, protože jsem mu rozuměla tak asi půlku toho, říkal.
Vydávám se tedy pěšinkou kolem kráteru. Zase džungle, cestička se zdá ale schůdnější než ty krkolomné předtím, navíc jdu skoro pořád po rovince nebo z mírného kopečka. Po chvíli obcházím radiostanici a pokračuju dál. Cesta je ale čím dál tím horší. Pro moje už dost unavené nohy jsou strmé cestičky plné kamení a kořenů stromů nepřekonatelný oříšek. Občas se cestička přiblíží jen na metr k okraji kráteru, takže mám možnost vidět jej z různých stran a úhlů. Čím dál tím víc se přibližují zvuky ze silnice a parkoviště, už to nebude daleko. Nejhorší cesta ale zdá se být až těsně před parkovištěm. Pořád z kopce a plno kamení, divím se, že jsem si nezlámala obě nohy.
U parkoviště staví Indonézani své stánky, je už kolem jedné hodiny a oni teprve začínají. Největší nápor turistů asi ještě přijde. Jsem tu jediná běloška. Bule turisti, které jsem viděla v Lembangu už jsou asi dávno na cestě na jiné zajímavé místo. Místo toho je tu plno asijských turistů, asi všichni Indonézani. Těžko se to rozeznává, protože i mezi domorodci je například hodně Číňanů.
Promenáduju se teda sama opuštěná po parkovišti a přilehlé vyhlídce. Vyhýbám se prodejcům suvenýrů. Stejně mě neregistrují a všímají si jen skupinek turistů, které sem přivezli speciální minibusy.
Je asi jedna hodina, chce se mi na záchod a mám celkem hlad. Za celkem pěknou (ale tureckou) toaletu platím tisíc rupek. Vidím zelený domek kousek od vyhlídky, Kantine Tangkuban Perahu. Radši ale odolávám, bůhví jaká by byla vysokohorská přirážka, a uvnitř by asi bylo plno. V informačním stánku potkávám chlápka v uniformě. Vyptává se mě na všechno možné. Já se jej ptám na možnost cesty autem či angkotem směr Lembang. Ukazuje na zaparkovaný tranzit modré barvy. Prý abych počkala, až se turisti podívají a budou chtít zpátky, pak se pravděpodobně můžu vrátit s nimi tímto autem. Nechce se mi ale čekat, s turistama to vypadá na dlouho. Rozhodnutá jdu tedy po silnici pěšky. Ještě na parkovišti na mě ale volá nějaký chlap z motorky, jestli nechci svézt. Ptám se za kolik. Chlápek říká, že za pět a číslo ukazuje i na ruce. Ptám se, jestli pět tisíc, a on, že ne, že 50 000 rupek (cca 100 Kč). Blázen! To půjdu radši stokrát pěšky dolů a zase nahoru. To je poprvé, co se mě tu někdo snaží takhle natáhnout. Křičím na něj (celou dobu se domlouvám po jejich) indonésky, že je předraženej, a že jdu radši pěšky. Ani mě nepřemlouvá, a já se tak těšila na smlouvání.
Asi kilometr jdu sama dolů po silnici. Skoro žádný provoz. Po nějaké době kousek ode mě brzdí nějaký chlápek na motorce. Zase další vydřiduch, co mě chce svézt do Lembangu. Chce po mě 30 000. Situace se opakuje, ale tenhle je vytrvalejší a nechá se usmlouvat až na deset tisíc. A možná i to je hodně, ale těžko říct, za motorku jsem ještě neplatila, a nevím kolik je to do Lembangu po silnici kilometrů.
Jedeme po mírně rozbité silnici dolů, samé serpentiny, docela se o sebe bojím, abychom se někde nevymlely, je to tu samé kamení. Po nějaké době se ale silnice mění na novou, takže cesta se zdá být bezpečnější. Projíždíme Lembangem. To co jsem z města viděla před pár dny, byla jen malá část. Myslela jsem, že je to jen malá vesnice, a ono je to docela veliké. Možná, že si řidič těch deset tisíc nakonec zaslouží, cesta byla docela dlouhá. Nechala jsem se vysadit kousek od pasaru (trh). Když z motorky slézám, cítím, jak mě bolí kyčle. Musím to nějak rozchodit. Jdu po ulici a hledám nějaký pěkný warung, kde bych se najedla. Po chvíli narážím na Warung Ampera (v jeho „pobočce“ v Bandungu už jsem byla s Agungem), zkusím tedy štěstí tady.
Uvnitř to není pěkné jako v Bandungu, ale to vůbec nevadí, třeba to aspoň nebude tak drahé, říkám si. Ani výběr není tak veliký. K rýži si vybírám tři smažená jídla (ono je snad všechno z nabídky smažené): perkedel (smažená koule či šiška pravděpodobně z bramborového těsta a dalších přísad, asi i nějaké bylinky), pak prapodivný chuchvalec (z něj jsem schopná rozeznat jen tolik, že uvnitř obalu ze smaženého vajíčka a bylinek pravděpodobně něco bude) a placička z těsta s bylinkami a garnáty, prostě jakési malé růžové potvory z moře). Sedám si k jednomu z mnoha prázdných stolů, nad nímž visí cedulka s číslem, které pak budu hlásit při odchodu u kasy. Stejně jako v Bandungu mi přinesou na zvláštním talíři rýži, misku se sambalem, misku s vodou na ruce, horký čaj a ratanovou misku s čerstvou zeleninou. Za chvíli přinesou i ohřáté (či znovu smažené) dobroty, co jsem si vybrala. Když se dostává na řadu divný chuchvalec, rozebírám jej po slupkách jak cibuli. Za chvíli cítím, že se dostávám k „jádru“, které ale přes vajíčko není vidět. Koušu do toho, chuť ale nepoznávám. Koukám tedy na zbytek, ale pořád mě nic moc nenapadá. Tak ještě jednou….fuj! To jsou nějaké vnitřnosti! Asi srdce, ale chutná to nějak moc tučně. Asi víte, že na vnitřnosti mě moc neužije. A tady, když to máte možnost vidět v různých pro nás nepředstavitelných podobách a úpravách, se tomu vyhýbám jak čert kříži. A teď toto…Zbytek jsem teda nechala na talíři, a pokračovala.
Jsem zvědavá na cenu, v Bandungu platil Agung. U kasy po mě chce slečna 15 000 Rp (cca 30 kč) a dává mi účtenku. Cena až tak vysoká není, když si vezmete, kolik jsem měla třeba zeleniny, ale na běžné stravování je to drahé. Příště teda zase ušmudlanej warung na ulici.
Na cestu do Bandungu si beru angkot. U dveří do zadní části sedí celkem sympatickej dědula. Vypadá jako naháněč, který se ale veze celou cestu s námi. Když vjíždíme do Bandungu, přesněji na terminál v Ledengu, dědula od nás vybírá peníze dopředu, aby mohl dát část policistovi, co sedí u silnice. Jak vyjíždíme z Ledengu, řidič je trochu nesvůj a ptá se kolemjdoucího: „Tamto je Bandung?“ a přitom ukazuje před sebe. Co to má být? Ten chlap neví, kde je nebo co? Řidič pak pokračuje dál a mezitím se baví se svojí spolujezdkyní. Bohužel jim nerozumím, ale asi se baví právě o situaci, která před chvílí nastala. Ženská vedle něj totiž za chvilku odkudsi tahá nějaké lejstro. Vidím na to dobře, vypadá to jako řidičské oprávnění, vydané právě onomu řidiči na trasu Lembang-St. Hall (hlavní autobus. nádraží v Bandungu). Chvíli ještě přemýšlím, jak je možné stát se tu řidičem angkotu na trase, kterou vůbec neznáte. Řidič mě ale naštěstí zavezl tam, kam jsem chtěla, takže není co řešit.
Žádné komentáře:
Okomentovat