Pondělní dopoledne jsem strávila drobným úklidem a psaním článku do mého blogu. Na dvanáctou hodinu jsem pak byla domluvená s Julienem, že zajdeme někam na oběd. Tentokrát jsme zkusili ulici Tubagus Ismail kousek od mého kostu směrem k centru. Tubagus Ismail se jmenuje i moje ulice, tady se jich tak prostě jmenuje víc, jde asi o celou čtvrť. Tato ulice je ale širší a jsou na ní obchůdky a jídelny. Do jedné jsme zašli i my, celkem průměrná jídelna s velkým výběrem příloh a nízkými cenami.
Když jsem si nabírala rýži, všimla jsem si u vchodu „bílého“ kluka, který byl právě na odchodu. První sympatický „bule“ v Bandungu, kterého jsme potkali, říkali jsme si. Dosud jsme totiž vždycky potkali cizince, kteří nám ale nehodlali věnovat ani pohled natož pozdrav, a tento kluk dokonce řekl Julienovi „Hi“ a na mě se usmál!
Večer toho samého dne se setkání opakovalo…Přišla jsem kolem půl osmé do Dago Plaza a měla v plánu dát na blog článek a nějaké fotky. Sedám si k volnému stolu a všímám si, že o jeden stůl naproti mně sedí vysoký mladý cizinec, a usmívá se na mě. Já jsem ho na první pohled nepoznala (a on mě prý taky ne), šlo ale o toho samého kluka, kterého jsem ten den potkala v jídelně. Ani ne po minutě si ke klukovi sedá další, a po krátké slovní výměně se na mě dívá i tenhle. Nedalo mi to a po chvilce jsem vyrazila k jejich stolu…nabídne se mi pohled na obrazovku jejich notebooku, na které se skví název SEZNAM….“Češi?“, vykřiknu a všichni tři se ještě dlouho po tom bavíme nad tím, jak nás náhoda svedla dohromady. Martin (z jídelny, vyšší) a Aleš tu ještě spolu s třetím klukem studují na ITB (technická univerzita). Všichni bydlí společně v pronajatém domě (33 mil. Rp za rok!!!!!!) kousek od mého kostu a mají uklizečku. Vypadá to, že VUT v Brně je velice dobře finančně vybavila!
Dostala jsem od nich skvělou nabídku na výlet do přímořského letoviska Pangandaran asi čtyři hodiny na motorce jihovýchodně od Bandungu. Vyrazit chtějí v sobotu a zůstat asi deset dní. Cesta by měla probíhat na motorkách či skútrech, jsou tři, jedno volné místo pro mě tedy zůstává. Nabídka se mi vážně líbí, ale opět to má (jako jakákoliv cesta v tomto období) háček. Už od několika lidí jsem slyšela, že teď, před svátky Lebaran (arabsky Idul Fitri, konečně znám ten název; jsou to dva dny – 1.,2., října, ale všichni vyrážejí na prázdniny už teď), jsou všude zácpy, kdo může, jede z města za rodinou na venkov, na výlet apod. A tak se prý původně čtyřhodinová cesta může protáhnout i na sedm hodin, protože pořád stojíte v pětikilometrové koloně. Navíc Pangandaran je prý velice oblíbený mezi lidmi ze Západní Jávy, takže teď je tam hlava na hlavě, a je prý velmi obtížné sehnat ubytování. Asi to tedy vzdám…Je to tak hloupé, mám tři týdny prázdnin, ale v podstatě nemůžu nikam vyjet, tedy pokud nechci zešílet. Takže po prázdninách asi přijdu do školy a za pár dní zase zmizím, protože budu dohánět to cestování, co mi ušlo během prázdnin.
Ať už s klukama ale pojedu či nepojedu (velice pravděpodobně ne), tak doufám, že možností na společné výlety a večírky v jejich velkém domě bude ještě dost. Rozhodně tak na to vypadají…
Žádné komentáře:
Okomentovat