Od mého příjezdu do Bandungu už jsem měla možnost zahlédnout pár bílých tváří. Pár kluků na motorce, několik starších lidí na vycházce a například i rodinku se dvěma dětmi, která právě opouštěla angkot. Přesto ale počet bělochů v Bandungu asi stále není natolik velký, aby jejich pohyb po městě nikoho z domorodců nevzrušoval.
Jdu-li po ulici, je téměř nemožné, aby mě někdo nezaregistroval. Ženy a dívky jsou asi od přírody zdrženlivější a navíc je ženské pohlaví asi tolik nezajímá, takže od nich se dočkám maximálně úsměvu. Muži mladí i starší už jsou troufalejší. Někdo trénuje svou angličtinu, tak zavolá „hello“ nebo „hello mister“(mister je označení většinou pro muže i ženy). Někdo se dokonce zeptá „how are you?“ nebo „what is your name?“. Někdo zase zkouší jinou taktiku a konverzuje v indonéštině. To pak na řadu přicházejí nejčastěji dvě otázky: „Dari mana?“ nebo „Ke mana?“.
„Dari mana?“ znamená v základu „odkud?“. Zkráceně se tak ale může vyjádřit i otázka „Odkud jsi?“ nebo taky „Odkud jdeš?“
„Ke mana?“ znamená „kam?“, tedy například „Kam jdeš?
Lidé se tedy velice rádi ptají, odkud jsem. Zajímá je ale taky, kam právě jdu, na což je asi nejlepší odpověď „Jalan, jalan“ (dalo by se přeložit jako „jdu na procházku“, „jen tak se procházím“).
Když je prostor k delšímu rozhovoru, je pak samozřejmě možné slyšet otázek víc: Co tu děláš? Jak jsi tu dlouho? Jak dlouho tu budeš? Kde bydlíš? Jsi vdaná? Jsi tu sama? ....
Sama tyto otázky nepovažuju za nezdvořilé a zatím jsem na ně skoro vždy trpělivě odpověděla.
Například před pár dny jsem byla v knihkupectví a hledala jsem nějaký dobrý nizozemsko-indonéský slovník. Už jeden sice mám, ale moc dobrá koupě to nebyla. Stojím tedy u regálu s knihami, a z jedné strany na mě zírá hlouček asi desetiletých školaček v uniformách. Netrvá dlouho a holčička, co stojí nejblíž, už se mě ptá na všechno možné. Taky ji zajímá, jakou knížku hledám. Když vidí, že jsem si nějakou z regálu vzala do ruky, udělá to samé po chvilce taky. To ovšem nebylo všechno, z druhé strany se ke mně totiž přiblížil jakýsi chlapík, který by se taky rád účastnil rozhovoru. Po tom, co řeknu, že jsem z České republiky, hned si vzpomene na jakési své české známé. Když mám definitivně vybráno, odcházím ke kase a ven z obchodu. V blízkém fastfoodu si sedám ke stolku a připojuju se k internetu. Netrvá dlouho a chlapík z knihkupectví si ke mně přisedá a tahá ze mě moji emailovou adresu, a na oplátku mi nabízí tu svoji. Nenápadně ukončuju rozhovor tím, že se zaberu do práce na notebooku. To ale chlapíkovi vůbec nevadí a asi ještě půl hodiny sedí u mého stolku. Nic po mě nechce, nic neříká, ale stále tam sedí, asi čeká nějaký zájem z mé strany. Po delší době konečně pochopil, že to nemá smysl a odchází.
Pár dní po této příhodě jsem šla na nákupy do BIP. Řekla jsem si, že pořádně projdu všechna patra a podívám se, co by stálo za další výdaje. Uvnitř obrovského obchodního domu nacházím krámek s tradičními indonéskými výrobky. A koho nepotkám….zase chlapíka z knihkupectví! Radši bych dělala, že ho nevidím, ale je už moc blízko. Kupodivu se ale ke mně nehrne se salvou dalších otázek. Vidí mě, ale mluví do telefonu. Až když domluví, přijde ke mně a říká mi, že mi poslal email. Email jsem opravdu dostala, ale protože mi v poslední době nebylo moc dobře, neměla jsem vůbec náladu odpovídat. Po otázce, jestli si chci v obchůdku něco koupit, říkám, že možná a mizím z jeho dohledu.
Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že někteří lidé se tu zabavují tím, že se velice často nacházejí v různých obchodních domech, bloumají tam a pokukují po ostatních lidech bez nějakých dalších úmyslů, a tento chlapík by toho mohl být zářných příkladem. Byl to totiž už druhý obchod, kde jsem jej potkala, a nemám pocit, že by právě něco nakupoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat