Hrozně rychle to uteklo a je čas odjezdu.
Řádně vykrmená kontinentální domácí stravou a všemožnými pamlsky, ke kterým
bych se doma v Jogje jen tak nedostala, odjždím z Alice.
Tentokrát ale ze stopu nejsem tak v klidu,
jako po cestě sem. Předtím jsem totiž neměla žádný deadline, kdy musím na místě
být.
Dvacátého v podvečer bych měla odlétat z Darwinu
do Singapuru a předtím ještě musím vyzvednout pas s novými vízy na
indonéském konzulátu. Zřejmě rozumější by bylo vyrazit z Alice ne den ale
radši dva před odletem, člověk nikdy neví... Já ale moc rozumných rozhodnutí,
zdá se, nedělám, a chtěla jsem využít i posledních pár chvil s Juanem,
takže odjezd do Darwinu jsem nechala až na devatenáctého ráno. Předtím jsem
ještě napsala Michaelovi, jestli čirou náhodou v tu dobu někdo z jeho
kolegů řidičů nejede kolem. Bohužel se nikdo nenašel a ještě mě Michael
strašil, jestli to za den a půl vůbec zvládnu. Asi mám ale občas víc štěstí jak
rozumu, takže to nakonec dopadlo dobře!
Jako naschvál ten den už od rána poprchávalo,
bylo zataženo a zima. A tak jsem svůj odchod protahovala až do osmi hodin, kdy
musel Juan stejně do práce. I když Alice Springs není žádné velkoměsto, na jeho
okraj to přece jen chvíli trvá. První zastavení není na zrovna moc dobrém
místě, tak jdu ještě kousek dál a jen co ukážu palec, zastavuje můj první
společník toho dne.
Seve, jak si zkráceně říká, je asi
padesátiletý etnický Řek žijící od narození v Austrálii, v Melbourne.
Za cestou z Alice na sever byla jeho práce a během následujících několika
dní měl zvládnout dvě obchodní jednání nebo spíš školení. To první v Tennant
Creeku, který leží od Alice Spring asi 500 km (na Stuart Highway, jen pár
kilometrů jižně od roadhousu Three Ways, kde jsem si vystála přes tři hodiny) a
druhé v Darwinu. Vzhledem k tomu, že měl tedy Seve obchodní zastávku
s přespáním v Tennant Creeku, musela jsem si po něm najít další odvoz.
Seve byl jeden z mála lidí (hned po
Shaneovi, taky z Melbourne), komu jsem výjimečně dobře rozuměla. Navíc
jsme si sedli náturou a dobře se celou dobu bavili. K tomu se můj
společník ukázal jako ohromný gentleman a navrhl plán v případě, kdybych
měla v Tennant Creeku smůlu na stopa. Nabídl, že jestli do několika hodin
nedostanu odvoz, tak kvůli mě druhý den vstane klidně i ve čtyři ráno, aby mě
dostal včas do Darwinu! Naštěstí pro něj jsem téhle nabídky nemusela využít.
Při mé cestě do Alice před víc jak dvěma týdny
nebyl čas a dostatek světla k zastavení a vyfocení takzvaných Devils
Marbles, které se válí podél Stuart Highway. Jde o granitové balvany stojící
samostatně nebo ve skupinách po obou stranách silnice a za světla je na té
širokánské rovině nejde přehlédnout. A tak mi Seve udělal laskavost a na pár
fotek zastavil, konečně za jasného počasí a bez deště.
Ještě kousek dál jsme zastavili, tentokrát
spíš z praktických důvodů, ve Wycliffe Well. Kromě benzínky, kde jsme
potřebovali doplnit benzín, tam mají ovšem ještě něco mnohem
zajímavějšího...něco jako zábavní park ve scifi stylu. Kdybyste měli nutkání
potkat se s ufony, tak tohle místo je to pravé. Mají tu prý přistávací
plochu pro létající talíře :-)
 |
| Stylové záchodky nesmí chybět |
A ještě jedna věc, než se dostanu do Tennant
Creeku...Na Stuart Highway ale i jiných komunikacích můžete dost často vidět
dopravní značky „floodway“ říkající, že v onom bodě při silných deštích
dochází k záplavám. Kromě toho sem tam potkáte i patníky připomínající značky
s čísly označujícími výšku dešťové vody. Nedalo mi to, a tupě jsem se
Seveho zeptala, jestli je opravdu možné, aby tu voda dosahovala i skoro jednoho
a půl metru...vždyť jsme na vyprahlé rovině! No asi tušíte, že ty značky tam
nemají pro nic za nic, a když leje a leje, tak i tolik vody tu může být. Občas
je prý vody tolik, že není možné po silnici jet a pozemní zásobování měst na
téhle silnici tak musí na nějakou dobu odloženo.
 |
| Co by vás rozhodilo víc, tankující ufon nebo cena benzínu? |
V TC mě Seve odvezl až na
konec města k benzínce, odkud jsem tak ani nemusela nikam chodit. A kromě
toho, právě tady měl tenhle moc milý chlapík dělat to svoje školení a s pracovníky
benzínky se znal, takže se rovnou poptal známé, jak to vypadá s kamiony jedoucími
na sever do Darwinu. Kamiony totiž většinou jezdí v určitých časových
periodách, a tak jedním směrem jedou třeba jen v určité dny v týdnu.
Odpověď moc povzbudivě nezněla, ale nevadí, určitě někoho venku chytnu.
Tentokrát jsem stála asi deset minut a odvoz
je tu. Tak trochu typ dopravy, který bych radši přenechala jiným, ale kdo ví,
jak dlouho bych tu mohla čekat na něco jiného. Jde totiž o starou dodávku se třemi
nikam nespěchajícími baťůžkáři. No, respektive jen dvěma, když odečtu místňáka
Clauda, který je zároveň majitelem dodávky. Tihle tři (Claude, slečna ze
Skotska a kluk z Nizozemí) projíždí Austrálii v pohodovém tempu a
dnešní noc mají v plánu spát v Daly Waters (naivně jsem si myslela,
že budou kempovat u roadhousu, kde jsem už spala). Druhý den se chystají do
Katherine a pak do NP Kakadu. Takže i tenhle odvoz budu nucená někde vyměnit,
jen ještě nevím, kde. Následující hodiny šnečí devadesátkou přemýšlím, kde a jak
bude nejlepší tuhle skupinu opustit.
Všichni jsou moc fajn a Claude navíc po cestě
udělá na cetovním vařiči kafe pro svého nového hosta, jak milé :-)
 |
| Pustina, krávy, mouchy a čas na odpolední kafíčko |
Pak začíná pomalu klesat slunce za obzor a mě
se z toho tepla zavírají oči. A když je znovu otevřu, vidím obrovského
orla mířícího rovnou proti přednímu sklu dodávky. Takhle blízké setkání s podobným
dravcem jsem ještě nezažila. Kdyby orel na poslední chvíli neuhnul pár
centimetrů do leva a dodávka do prava, určitě by to dopadlo špatně.
Ještě za světla pak Claude zajíždí kamsi mimo
hlavní silnici...na skládku?? Ostatní mi pak pobaveně vysvětlí, že skládky s vraky
aut jsou Claudovým koníčkem, a že se tam přece vždycky dá najít něco
užitečného...tak jo, nikam vám stejně nemůžu utýct. A zase ty mouchy sedající
na obličej, achjo. A jediný wallaby, kterého jsem doteď měla šanci vidět, kamsi
zmizel.
Za tmy pak míjíme už zmiňovaný roadhouse v Daly
Waters a já začínám mít neblahé tušení... Říkala jsem si totiž, že spíš než
dělat těmhle třem společnost až do rána (nabídka erárního spacáku od Clauda),
radši zkusím ještě večer někoho chytnout právě tady. Jenže my jedeme do
městečka Daly Waters, které je pár kilometrů od hlavní silnice, a já o něm
neměla tušení...uf.
Za tmy je z Daly Waters vidět jen
obrovská venkovská hospoda s kempem, který je teď snad úplně plný a
všichni turisti okupují právě hospodu. No taky zajímavá zkušenost. Jen se mi v takové
atmosféře vážně nechce obcházet stoly a ptát se, jestli někdo (prosím prosím)
nejede třeba zítra brzo ráno do Darwinu. Nakonec to nejsem ani tak já, kdo se
ptá, ale spíš mí společníci. No připadám si kvůli nim trochu blbě, ale já na
tohle vážně nemám náturu, navíc většina lidí zrovna jí a kouká na nějakýho
místního šoumena na podiu.
Nakonec poprosím Clauda, jestli by mě za
drobnou úplatu nehodil k roadhousu, který jsme přejeli, viděla jsem tam
pár kamionů... I když mu se svými problémy asi pomalu začínám lézt na nervy,
souhlasí a veze mě na místo. V hospodě u benzínky je na tuhle hodinu nějak
živo a já už docela dost nervózní obcházím bar a ptám se. Nic, nic, nic...a
ještě k tomu se přiblble zeptám i číšníka, který sedí spolu s hosty a
mě nedochází, že už jsem ho tu jednou viděla...trapas. Poslední nápad, zeptat
se řidiče, co sedí ve svém kamionu vedle hospody. Od pohledu trochu nevrlej
děda jede do Darwinu, a ještě dneska v noci, vlastně už za pět minut! To
mám někdy kliku! Zatímco si ještě myju na záchodech umaštěnej obličej a načepuju
v hospodě kafe, Claude se s chlapíkem vybavuje...asi mu na mě dává
nějaké skvělé reference.
Je kolem desáté večer a my vyrážíme do
tmy...vstříc sebevražedným klokanům. Dva se během následující hodiny dvou
opravdu na silnici objevili, ale o srážku evidentně nestáli.
S dědou se moc kecat nedá, a zase mám
problém rozumět, ale hlavně, že mě veze. Po pár hodinách stavíme na nějakém
odpočívadle pro kamiony a jdem na pár hodin spát. Ráno pak ještě jedna zastávka
na kafe a další jen pár kilometrů před Darwinem, kde musí řidič nechat něco z návěsů,
a ve městě jsem kolem deváté! Teda ještě musím z okraje města autobusem do
centra, ale všechno jde super hladce, až se tomu nechce věřit. Teď bych si zas
naopak spíš stěžovala, že mám před odletem až moc času, ale s tím holt nic
nenadělám. Na konzulátu jde všechno dobře, víza mám a po pár hodinách bloumání
a posedávání v centru mířím shuttle busem s roztomilou řidičkou v letech
na letiště.
A tady zase začíná „zábava“...nejdřív test na
výbušniny, pak skenování celého těla (ještě, že jsem si ten koks nakonec do
zadku nenarvala a nechala ho v koši venku) a nakonec jak jinak detailní
zkoumání mého pasu (sedněte si tady na lavičku...). V Singapuru jsem po
deváté a zbývá mi spousta hodin do ranního odletu do Jakarty. Spaní na
lavičkách i na zemi opět bez úspěchu a v roztopené Jakartě, kde i podle
mapy z internetu nemůžu najít českou ambasádu, už skoro padám na pusu. Do
Jogji přiletím pozdě odpoledne, po třech dnech na cestách, a mám toho na delší
dobu dost.
I přes časovou a fyzickou náročnost (nevyspání
a náběh na křečové žíly) jsem za tenhle výlet stejně ráda. Pokud se někdo z vás
chystá nejen do Austrálie, má aspoň trochu dobrodružnou povahu, chce trochu ušetřit
a hlavně poznat místní obyvatele, tak stop jen doporučuju. Osobně bych do toho
šla příště zas.
Žádné komentáře:
Okomentovat