Red centre – 3000 km stopem. 3. část

Jsem druhý den na cestě, tedy už čtvrtý spolu s Indonésií, je krásné i když hodně chladné ráno. Stoupající slunce ještě víc zintenzivňuje oranžovo červenou barvu půdy, která je velmi prašná. Prach se chytá na všechno, je to takový suvenýr, kterého se zbavím až doma v Jogje...kdybych nevypadala jak šmudla, tak si ho ale na těch riflích a batohu vlastně i ráda nechám.

Nabalená ve třech vrstvách a přesto úplně vymrzlá chytám sluneční paprsky, zatímco se místní turisti, kteří v noci spali v chatkách za motorestem, jen tak v kraťasech a žabkách plíží na snídani.

Tentokrát to bez větší aktivity nepůjde. Tady projede jedno auto za (při nejlepším) deset minut. Někdo ani nezastaví, jiný natankuje a míří na svou farmu v okolí...moc pozitivně to nevypadá. Pak se od severu přiřítí dvě auta, z nichž jeden pickup s naloženou motorkou. Že by konečně nějaká šance? Tihle chlapíci vypadají, že míří až do Alice. Za pár dní se má totiž kus za městem konat největší off road závod motorek v Austrálii, Finke desert race. Oba se ale na můj dotaz na svezení tváří všelijak jen ne nadšeně. 

S tímhle fešákem pojedu

Už to mám "za pár"

Roadhouse v Daly Waters

 Čas utíká, už je kolem osmé. A v tu chvíli se objeví kamion a parkuje před benzínkou. Nezbývá než se začít opravdu vnucovat. Starší urostlý řidič je naštěstí celkem fajn a nemá problém, abych mu dělala společnost. Zase mě ale může svézt jen část cesty, asi 400 km dál k roadhousu Three ways, za nímž je další významná odbočka směrem na východ, kde pak bude řidič pokračovat dál. 

Černý humor? 666 ďáblovo číslo

 Tentokrát v kabině kamionu taková zábava není, navíc má pan řidič pocházející právě z východního pobřeží těžko rozkódovatelný přízvuk. Ale hlavně, že se vezu. Celou cestu je krásné jasné počasí a ze silnice je kolikrát vidět i desítky, možná stovky kilometrů všemi směry. Tady už je vegetace opravdu málo a krajina kolem rovná. Kdybysme občas neprohodili pár slov, možná bych se unudila k smrti, nebo spíš usnula...prostě není na co koukat. I přesto, že tu kamioňáci mají určitě velmi slušný plat, nedokážu si představit, že tuhle trasu jezdí každý týden, rok co rok.

Zastávka na záchod v motorestu uprostřed pouště, kde chovají pávy...to si musím vyfotit. Řidič na mě kouká jak na blázna, možná jsem ještě nikdy neviděla pávy..? Nakonec stačí vysvětlení, že pocházím ze země, kde jsou pávi spíš živou dekorací v zámeckých zahradách a ne na benzínkách.

Kolem jedné pak dorazíme k motorestu Three Ways, kde mají vzadu opět chatky pro ubytování. Sluníčko paří, ale užívám si to, není takové vedro a už vůbec ne dusno jako v Indonésii. Tohle by se mi líbilo, kdyby naopak v noci nebylo pár stupňů nad nulou.

Kafe z restaurace je moc dobrý, jak jinak, jen slečna za barem je nějaká nevrlá (jedinej člověk za celou dobu, na kterýho nebudu vzpomínat v dobrým). Navíc po dotazu na heslo k wifi mě skoro pošle do háje. Tak pro další kafe už nepůjdu, ani kdybych tu měla nocovat!

Je to tu podobnej zapadákov jako Daly Waters, jen je na té placce líp vidět do dálky, že se někdo blíží. Tentokrát se mi nechce ptát, ale u jedné sympatické paní s osobákem udělám výjimku. Škoda, nejede na jih.

A tak stojím u kraje silnice a čekám na zázrak. Jeden takový zázrak by mohl být mladý kamioňák, co už minimálně hodinu jezdí kolem motorestu pořád dokola. Pokaždé, když se zase objeví, jeden z návěsů je pryč. A pak se konečně rozhoupe k odjezdu...vypadá to slibně, přibržďuje, otevírá okno a....on má v plánu jet na východ. Sakra :( Od téhle chvíle mám smůlu, a hodně dlouho. Všichni na mě kašlou. Už jsou skoro 4 hodiny odpoledne a já zoufalá posílám zprávu do Alice, že dneska už to možná nedám. Je mi skoro do breku, vážně jsem tam chtěla být co nejdřív, tak se těším.

Kamioňácká síně slávy?

 A ve chvíli největšího zoufalství se ten zázrak opravdu objevil! Od motorestu ke mě pomalu jede pěkný nový osobák, otevírá se okýnko a...tam mladý sympatický kluk, prý kam jedu. Alice? Když mi řekne, že on taky, nejradši bych mu dala ohromnou pusu. Na anděly nevěřím, ale jinak bych Shanea asi popsat v tu chvíli nemohla. Jenom nasednu, už na mě spustí, ať jsem jako doma, jestli chci spát, ať klidně spím, jestli chci cigáro, tadyhle je krabička, jestli chci napít...takový luxus jsem si ani nemohla přát :) Asi to zní pitomě, ale tenhle kluk mě vážně zachránil. A co víc, on je naprosto úžasný, pořád se máme o čem bavit, dokonce mu i všechno rozumím a do toho on jede super rychle stočtyřicítkou, takže večer po osmé jsme v mém cíli!

Shanea ale nemůžu jen tak odbýt vzhledem k tomu, že to byl takový miláček. Je mu teprv 26 let a když mě nabral, byl zrovna na cestě z Darwinu, kde sloužil v armádě, zpátky domů do Melbourne. Podle mě je tak trochu šílenec, protože z Darwinu vyrazil ten samý den ráno, někdy kolem osmé. To tedy znamená, že tuhle 1500 km dlouhou trasu ujel za asi 12 hodin!! A to měl ještě hodně velký kus před sebou!

Musím ale říct, že jsem byla trochu nervózní, když začal mluvit o klokanech, co po setmění rádi lezou do silnice a dokážou tak způsobit pořádnou srážku. To jsem věděla už dávno, žádná novinka. Já se spíš bála, že bude chtít před setměním zastavit v nějakém motorestu a přespat tam. Naštěstí měl ale stejně pitomý nápad jako já, ještě ten večer dorazit do Alice a vyspat se až tam.

 Jen mě mrzí, že zrovna na něj žádný kontakt nemám, klidně bych poděkovala ještě stokrát.

Tak tedy po čtyřech dnech na cestě jsem skončila v cíli, v nočním mrazivém Alice Springs, kde už na mě čekala moje milá společnost s večeří, horkou sprchou a měkoučkou postelí, kde jsem pak spala snad 12 hodin v kuse.