Lodí za komodskými draky 2

Brzo ráno loď zvedla kotvy a vyrazila zpět na západ. Ještěže jsem vstala za svítání, východ slunce nad Floreskými horami byl kouzelný. Naše loď se vzdalovala pevnině, zatímco pár rybářských loděk právě tam mířilo. Kolem osmé jsme zakotvili u ostrova Rinca (čte se rinča), na kterém žije ještě víc komodských draků než na samotném Komodu.

U mola už byly dvě jiné větší lodě a pár malých s rybáři, kteří na nás mhouřili oči, jakoby se právě probudili. Jeden z nich si na své lodičce právě něco vařil. Od mola jsme šli ještě pár set metrů ke vstupu do národního parku. Podél cesty se najednou zjevilo několik dřevěných cedulek zapíchnutých do země, pěkně v řadě vedle sebe. Na každé napsané jméno, datum a název města. Je tohle nějaký provizorní hřbitov? Nikdo nás nevaroval, že by tu v poslední době komodští draci snědli nějaké turisty. Pak jsem si ale všimla malých rostlinek, které začínaly růst ze země před cedulkami. Aha, tak žádný hřbitov ale výsadba nějakých místních dřevin.

Zatímco na Komodu přišla kuchyně s jistou vidinou varanů na konec, tady to bylo obráceně. U dřevěného domu na kůlech se plazili tři uslintaní ještěři. Největší z nich, samec, měl prý zlomené přední nohy, takže se nemůže moc pohybovat a stal se tedy už stálým obyvatelem plácku kolem kuchyně. Kolem ještěrů pobíhaly přeci jen v bezpečné vzdálenosti opice. Přesto vypadaly, že se těch masožroutů ani nebojí.

Od kuchyně jsme pokračovali dál do vnitrozemí, sem tam minuli prázdné varaní hnízdo či exkrement, ať už opět od varanů nebo divokých buvolů. Několikrát jsme stoupali a zase klesali, občas museli pěkně v řádku za sebou pomalu následovat varana, který se rozhodl jít po vyšlapané pěšině. Co se týče „úlovků“, na Rince jsme měli určitě větší štěstí. Varanů jsme viděli víc, a taky dva divoké buvoli. Krajina je tu hodně členitá, kopcovitá a nabízí krásné pohledy nejen na záliv ale i dál, opravdu nádhera!

Po treku jsme se vrátili zpátky na loď a vypluli směrem k ostrůvku Gili Laba, kde jsme mohli šnorchlovat. U krásné bílé pláže už kotvila jiná velká loď s indonéskými potápěči. Šnorchl jsem nasadila už na lodi a pak plavala sama k pláži, kde jsem ho musela vyměnit za jiný, protože do něj teklo. Bohužel ani ten druhý nebyl bez problému, takže jsem toho moc neviděla. I když…mořská želva je přeci taky dobrý výsledek.

Po poledni už jsme byli zase na moři a plavili se dál na západ, další zastávka nás toho dne už nečekala. Už jsme zase míjeli pobřeží Sumbawy a odpoledne loď rozhoupaly velké vlny. Divím se, že nikdo nepřepadl přes palubu. Právě, když zapadalo slunce, objevil se po pravé straně ostrov, jehož dominantou byla respekt vzbuzující špičatá mrtvá sopka. Skvělá podívaná.

Poslední den jsme začali na ostrově Moyo u severozápadního pobřeží Sumbawy. Cílem našeho ranního výletu byl vodopád v lese asi 30 minut chůze z vesnice na pobřeží. Je kolem osmé ráno a vesnice vypadá z přístavního mola ospale. Kromě pár dětí, které by asi měly být ve škole, a několika mladých mužů posedávajících v dřevěném altánu na pláži, tu nikdo není. Když ale procházíme hlavní ulicí, sem tam se přeci jen objeví další obyvatelé, většinou ženy. Domy ve vesnici svými štíty na střechách velmi připomínají obydlí etnika Bugis žijícího na jižním Sulawesi. Vlastně jsem si této podobnosti všimla už v Labuan Baju na Floresu. A prý i na samotné Sumbawě tomu není jinak. No, není to žádná záhada, prostě mají tito lidé s Bugisy na Sulawesi stejné předky. Je příjemné vidět něco známého na místě, kde jsem ještě nebyla.

Po cestě jdu s místním průvodcem, klukem možná jen o pár let starším než já, který se sem přistěhoval odkudsi z Floresu nebo Komoda. Povídám a povídám a mezitím několikrát zakopávám na rozbité hrbolaté cestě. Z palce na noze mi teče krev. Kapesník asi moc nepomůže. Z průvodce se najednou stává přírodní léčitel, trhá list z jakéhosi keře rostoucího u cesty, mne ho spolu s vodou z lahve mezi prsty a směsí mi natírá ranku. V tu ránu krev přestane téct, nadobro! Kde seženu takové čarodějné listí v Jogje?

Několikrát se brodíme přes nehlubokou říčku s ledovou vodou, než přijdeme k vodopádu. Je to přírodní dvojitý vodopád, v horní části ještě s umělým jezem. Pod prvním vodopádem má voda slušnou hloubku, čehož místní využili k vodním radovánkám. Na větev stromu rostoucího hned u břehu uvázali lano, na kterém se člověk může zhoupnout a skočit do vody pod vodopádem. A proto tu vlastně taky jsme. Asi polovička z nás se svléká do plavek a kraťasů a snaží se jeden po druhém ukázat co nejlepší skok. Já jsem hrozně nevyspaná, unavená a nejradši bych si na místě lehla a spala, takže mě do vody nikdo nedostane, i když to vypadá jako pěkná sranda.

Podle průvodce u ostrova Moyo zastaví během jednoho dne třeba i několik lodí s turisty. Jestli je to opravdu tak, pak je až obdivuhodné, že tu turismus není vůbec cítit a vesnice pořád žije svým líným tempem. Údajně se tu ale má stavět nějaký hotelový resort…že by hned u té skládky odpadků u cesty, kde mi ukazoval průvodce?

Poslední zastavení před návratem na Lombok je u malinkého ostrůvku Keramat. Kapitán lodi se bojí, že bychom mohli mít zpoždění, takže na šnorchlování máme jen chvilku. Ale stojí to za to! Tohle je zatím nejhezčí přírodní akvárium, které jsem během těch pěti dnů na vlastní oči viděla. Korály nejrůznějších tvarů hrají všemi barvami a mezi nimi se proplétají hejna ryb a rybek. Dokonce i Nema z kresleného filmu od Disneye jsem našla! Korály jsou na některých místech dokonce jen pár kroků od písčité pláže, takže se člověk vznáší jen pár centimetrů nad nimi. Úžasná tečka na závěr!

Do přístavu na Lomboku připlouváme při západu slunce. Batohy se přesouvají do autobusu a vyráží se zpátky směr hlavní město Mataram a následně Senggigi na západním pobřeží ostrova, kde budeme vystupovat my. Na místo se dostáváme po deváté hodině večerní, loučíme se s ostatními a jdeme najít hotel, kde nám průvodce od Peramy zamluvil pokoj. Tady trávíme jednu noc a na druhý den ráno už zase jedeme na Bali. Koupili jsme balíček od stejné cestovky, což evidentně udělalo i pár lidí, kteří se s námi plavili na Komodo.

Vybrali jsme levnější variantu, což znamená cestu shuttle busem do přístavu Lembar, trajekt na Bali a další shuttle bus, který nás zaveze do Kuty. Cesta trvá skoro celý den a do Kuty přijíždíme už za tmy. Naštěstí jsem dopředu zamluvila pokoj v homestayi, kde jsme s Honzou spali už předtím. Začíná totiž turistická sezóna a levný pokoj bychom mohli hledat dlouho.

O dva dny později se s Honzou loučím a nechávám ho jeho osudu na Bali zatímco já letím zpátky do Jogji. Po takovém cestování a tolika zážitcích se člověku ani nechce domů!