Perama není jediná indonéská cestovka, která organizuje několikadenní výlety lodí na ostrov Komodo, ale mě se zdál její program nejlepší. Sice jsme chvíli přemýšleli, jestli nejet jen ve dvou a vystřídat různé místní dopravní prostředky nebo si pronajmout auto, ale tohle se nakonec jevilo nejschůdnější, i když to znamenalo, že já, která jinak podobné výlety organizuju, jsem tentokrát za turistu, který se musí spolu s dalšími cizinci podřídit danému programu.
V sedm ráno nás na Gili spolu s dalšími lidmi vyzvedla loďka a v přístavu na Lomboku jsme nasedli do autobusu cestovní kanceláře. Ten nás nejdřív zavezl do letoviska Senggigi, kde je kancelář Peramy a kde jsme nabrali další účastníky výletu. Pak jsme pokračovali do hlavního města Lomboku, Mataramu, kde přibyl ještě jeden autobus plný lidí. Poté zastávka v nákupním středisku, a cesta do přístavu na východě Lomboku. Po cestě jsme ještě zastavili ve vesnici, kde se tradičním způsobem vyrábí všemožné hliněné předměty, a v docích společnosti Perama, kde se staví nové lodě.
Pak už jsme se konečně nalodili a vydali směrem na východ. Na lodi jsme ale nebyli dlouho, zastavili jsme u malého ostrůvku, kde má společnost vlastní „resort“, jak tomu říkají. Jde vlastně jen o základní zázemí jako kuchyně s venkovním posezením u ohniště a záchody. Tady jsme mohli šnorchlovat, plavat, nebo se jen tak válet na opuštěné pláži, a to až do soumraku, když naše posádka začala připravovat večeři. Část jídla dovezla malou loďkou z lodi, zbytek se připravoval na místě. Večeře byla úžasná, dali si ohromně záležet. Výborného pečeného tuňáka bylo tolik, že ještě zbylo. Spousta příloh a ovoce a na závěr pečená kukuřice. A toto jsme měli i nadále každý den jak na oběd tak na večeři. Po večeři a postupném vzájemném seznamování jsme se vrátili na loď, která pak přes noc plula dál podél pobřeží ostrova Sumbawa.
Na druhý den ráno kolem osmé jsme zakotvili u ostrůvku Satonda, ze kterého je pěkný výhled na pobřeží Sumbawy spolu s vulkánem Tambora. Zajímavostí ostrůvku je slané jezero vulkanického původu. Dřív byla voda jezera samozřejmě sladká, ale v 18. století došlo k obrovské erupci sopky Tambora, která způsobila tsunami a mořská voda se tak dostala i do jezera blízkého ostrova. Od té doby žije v jezeře jen jeden druh ryb, malých nenápadných potvůrek, které rády okusují zrohovatělou kůži návštěvníků jezera. Kdo chtěl, mohl se v jezeře samozřejmě vykoupat a pak třeba šnorchlovat u pláže.
Ještě dopoledne jsme se zase vydali na další část cesty. Loď sice ani zdaleka nepřipomíná zaoceánský parník, ale je na ní dobře, takže nikomu nevadí, že se až do pozdního odpoledne nepřiblížíme pobřeží. Pít a jíst co je, kdo chce, ten si čte nebo se baví s ostatními, a kdo je i na to líný, může se vyvalit na horní palubě a opalovat se nebo jen tak hledět na vlny a pobřeží Sumbawy. To je opravdu dlouhé a velmi členité se zálivy, takže se kolikrát zdá, že plujeme ne kolem jednoho ale hned několika ostrovů.
Odpoledne kotvíme u pláže se šedým pískem. Posádka nás vysazuje, abychom se kochali západem slunce z pevniny. Po západu slunce se zase naloďujeme a plujeme dál, ráno nás čeká Komodo.
Ráno vstáváme brzo, snídaně je už v sedm. Já vstávám už při východu slunce a nestačím se divit, kde jsme se to ocitli. Včerejší pohled na zalesněné mírně kopcovité pobřeží Sumbawy vystřídaly téměř holé kopce prapodivných tvarů čouhající z moře. Jsme zpátky v pravěku. Kolem osmé kotvíme blízko mola, na které navazuje vstup do národního parku. Tam nás čekají dva průvodci. Rozdělujeme se na dvě menší skupiny a vyrážíme na procházku parkem a doufáme, že se nám poštěstí uvidět aspoň jednoho varana. Je totiž období páření, a komodští draci bývají zalezlí mimo prohlídkovou trasu. Průvodce nás ale uklidňuje, že snad na kopci, přes který taky půjdeme, se tu a tam varani vyhřívají na sluníčku, takže nějaká šance přeci jen je. A i kdyby ne, tak aspoň u „restaurace“ na konci trasy, je téměř jisté, že ty obrovské ještěry uvidíme. Stejně jako medvědi na slovenských horách, i ještěři na Komodu se rádi přiblíží lidským obydlím, když je za tím vidina jídla :-)
Rostlinstvo je tu opravdu jiné, připomíná savany. Sem tam nějaký jelínek v trní nebo varaní exkrement., vcelku nic zajímavého. Na onom zmiňovaném kopci je docela pěkná vyhlídka na záliv. A tam vidíme i prvního komodského draka, ještě mládě, takže svou velikostí nijak nenadchne. Ale všichni jsou samozřejmě nadšení a fotí jak o život.
Předpověd průvodce nezklamala a na konci prohlídkové trasy u dřevěného domu na kůlech se plahočí hned dva velcí varani, samec a samice. No není to jako v divoké přírodě, ale člověk je rád i za to. Když pak procházíme dál směrem k bufetu, míjíme ležícího jelínka napadeného varanem. Má ulomené paroží a kousanec na zadku. Prý zemře asi do dvou týdnů. Achjo, chudák tady bude pomalu trpět a nikdo ho toho utrpení nezbaví, protože je tu všechno podřízeno zákonům přírody, člověk se do toho nemíchá.
Vracíme se na loď a plujeme kolem ostrova k pláži s názvem Pink Beach, tedy růžová pláž. Takto je označována kvůli písku, který je tvořen bílými a červenými zrníčky, které pochází z místních červených korálů. Pláž ale z dálky vypadá úplně normálně, jen při pohledu z blízka jsou červená zrníčka vidět dobře. Ani nemám chuť na šnorchlování, jen si chci trochu zaplavat a to přímo z lodě. No je to docela fuška, protože jsou velké vlny a taky silný proud, který mě táhne na stranu. To samé zkouším i nazpátek a mám pocit, že musím vypustit duši, je to ještě horší. Ale zvládla jsem a u posádky, která snad v životě do vody nestrčila ani nohu, sklízím uznání :-D
Kolem poledne vyrážíme zase dál na východ, na Flores. Tedy jen do přístavního města Labuan Bajo, kde doplníme zásoby (hlavně sladkou vodu na mytí a vaření a led do boxů, kde se ukrývají největší poklady na lodi-plechovky piva :-) Taky tu někteří z nás končí svoji cestu a jiní zase budou nastupovat a plout s námi zpátky na Lombok.
Kolem čtvrté kotvíme v přístavu, vrátit se máme do sedmé večer, kdy bude připravená večeře pro všechny účastníky výletu, nejen ty staré ale i nově příchozí. Pobřeží kolem přístavu je kouzelné, samý kopec, do toho v zálivu kotvící krásné dřevěné lodě, které potápěči využívají k několikadenním výletům kolem ostrovů.
Ani nevím, co jsem od Labuan Baja očekávala, ale stejně mě překvapilo, že je to taková díra. Jedna hlavní ulice táhnoucí se podél pobřeží, rozbitá silnice, obchůdky a stánky, které jsou v každé vesnici či menším městě. Přeci jen ale poznáte, že i tady se to hemží turisty, protože tu mají několik restaurací, barů a hotelů ale hlavně několik potápěčských center. Západní Flores spolu s okolními ostrovy jako je právě Komodo, totiž patří mezi nejlepší potapěčské destinace v Indonésii.
Je tu strašné vedro, tak si s Honzou dávám na schlazení džus a pak vyrážíme na obhlídku „města“, něco nakoupit a hlavně do bankomatu. Ještěže ten tu mají, a dokonce několik. Na loď se vracíme už kolem šesté. To už je tu část nově příchozích, například americká rodina se synem, který vyučuje angličtinu na Sumatře. Takže po cestě zpět na Lombok se bavím indonésky i s někým jiným než jen s posádkou. Noc trávíme na lodi u přístavu a brzo ráno nás čeká ostrov Rinca, zdaleka ne tak známý jako Komodo, přestože populace varanů je na něm mnohem větší.
Žádné komentáře:
Okomentovat