Poslední plný den na Bali jsem do programu zahrnula dva mořské chrámy, Pura Uluwatu a Pura Tanah Lot, což by se samo o sobě mohlo zdát jako nudná záležitost, ale výsledek byl tedy aspoň pro mě plný překvapení…
Protože moje skupinka dávala už od začátku zájezdu najevo, že miluje vodu, bylo mezi chrámy třeba vměstnat i nějakou zastávku u moře.
Dopoledne jsme odjeli k Pura Uluwatu, chrámu, který stojí na skalisku vysoko nad mořem nacházejícím se na poloostrůvku na jihu Bali. Nějak jsem zapomněla, že tu mají taky pěkně drzé opice, takže varování z mé strany přišlo až po výstupu z auta, kdy byla téměř okamžitě jednou opicí okradená o sluneční brýle tentokrát druhá Katka. Ještě, že stál opodál místní průvodce, který brýle nakonce zachránil.
Pěkně si to šineme vstupní branou do areálu, takového klidného parčíku s asfaltovou cestou, když se naproti nám ještě pomaleji kolíbá ze strany na stranu starý tlustý makak. Člověk by neměl dávat na první dojem…tlustý pomalý makak, když uviděl moje žabky, jak se odlepují od paty, nečekaně vyrazil nejmíň stovkou proti mně a začal mi žabku strhávat z nohy. Nevěděla jsem, jestli se s ním mám prát nebo se smát, rozhodně ostatní to vyřešili velice rychle za mě, protože se okamžitě téměř váleli smíchy po zemi. Žabku jsem ubránila. A po téhle zkušenosti radši obě zula, dala je do tašky a dál šla bosa. Když jsme došli na malé nádvoří na okraji skaliska, rozhodla jsem se učinit neprozřetelný krok, vyndala opět žabky z tašky a chtěla je opět nazout, a to i přesto, že opic tu bylo mnohem víc. Jakmile jsem jednu žabku hodila před sebe na zem, ihned pro ni vyrazil jeden chlupáč a zase se na pár metrů vzdálil. Veronika rychle zareagovala a začala po opici házet bonbóny, které by jí snad mohly zajímat víc. Naivní představa. Opice místo toho vyskočila na strom a tam se začala zabývat sandálem. To už byli i ostatní turisti k neudržení a všichni se smáli a já s nima. Jenže to nebylo všechno. Druhou žabku jsem pořád ještě držela v ruce, a to zase viděla jiná opice, chňapla po ní a odběhla na bezpečnou vzdálenost od nás. Takhle jsem se dlouho nebavila! Šlo o obyčejné plastové žabky za pár korun, takže o žádnou ztrátu nešlo. To si ale vysvětila jinak jakási babka, která se zjevila kousek od nás a začala oběma opicím házet nakrájené ovoce, které měla zabalené v plastových pytlících. Dobrý byznys, takhle vydělávat na hloupých turistech. Kromě toho, že tyhle balíčky s ovocem místní prodávají turistům na krmení opic, když se najde nějaký okradený chudák, začnou s opicemi měnit za ovoce. Ne, že by měli tak dobré srdce, ale aby si taky něco vydělali.
Přestože jsem na babku volala, že nemá cenu opicím něco házet, že se bez žabek obejdu, ona mě neposlouchala a vehementně se snažila sandály získat zpět. Tak to ale mohlo bez výsledku pokračovat i hodiny, tak jsme babku nechali samotnou, ať si dělá, co chce, a pokračovali v prohlídce. Jenže jsme ušli jen pár metrů a babka už na mě volala…samozřejmě měla žabky v ruce. Aby tedy nebyla škodná, s kyselým obličejem jsem jí dala dvacet tisíc rupií za ovoce a ušmudlané prokousané žabky jsem zase strčila do tašky. Zbytek chození po chrámu jsem šla radši bosa a žabky si nazula až při odchodu. Suvenýr od uluwatských makaků mě provázel až na Gili Trawangan asi přede dvěma týdny, kdy jsem konečně narazila na vhodnou náhradu.
Z chrámu Uluwatu jsme vyrazili na pláž. Měla jsem představu, že bychom zajeli na malou pláž se jménem Padang-Padang, která je obklopená skalami. Jenže mě tentokrát zradil můj jinak dobrý orientační smysl a řidič místo neznal, tak jsem jako náhradní plán vybrala pláž Dreamland. To ovšem nebyl dobrý nápad, vlny byly moc velké i na surfaře. A tak jsme do třetice všeho dobrého skončili na pláži v Kutě, pro mě z neznámých důvodů nejznámější pláži na Bali. Sama jsem se jí vždycky vyhýbala jako čert kříži, ale tentokrát jsem potřebovala nějakou pláž, která by nebyla mimo trasu z chrámu Uluwatu k chrámu Tanah Lot, a Kuta byla pro tento účel nejvhodnější. I tady sice vlály červené vlajky, ale přece jen vlny byly menší a taky se tu do vody odvážilo víc lidí. Bohužel ale začalo lít z mraku, který se usadil nad západní částí ostrova. Takže z koupání i tak moc nebylo.
Ve stanovený čas jsme zase nasedli do auta a vyrazili k mořskému chrámu Tanah Lot na západ slunce. Jenže snad ještě po cestě z Kuty začalo opět pršet, a lilo čím dál tím víc. A nepřestalo ani po příjezdu k chrámu. Tady už to byl opravdový tropický liják s provazy deště. Kdo se chce podívat k chrámu…??? Deštníků jsme sice pár měli, ale někteří to stejně už při pohledu z pohodlí auta vzdali a radši zalezli do blízkého warungu. Pár odvážlivců se ale našlo a vyrazili zalitým chodníkem směrem k moři. Já mezitím čekala v jednom obchůdku se suvenýry, kde jsem jen pár minut předtím velice vtipně uklouzla z mokrého schodu (to už asi bude můj osud padat kdekoliv jakkoliv) a nová sukýnka tak byla na ždímání. Po nějaké době se část skupiny vrátila celá promočená ale se spokojeným výrazem na tváři, prý to i tak stálo zato. Tím byl výlet u konce a my se mohli konečně vrátit do Ubudu, kde jsme strávili naši poslední noc.
Přestože jsem se s mojí skupinkou už dřív domluvila, že na Gili Meno s nimi nepojedu, jen jim vše předem zařídím, nakonec jsem se ale rozhodla jinak. No, nejela jsem sice na Gili Meno, kde už jsem předtím dvakrát byla, ale na sousední ostrůvek Gili Trawangan, mezi mladými turisty nejoblíbenější, protože je na něm spousta aktivit, které na ostatních dvou ostrůvcích na západní straně Lomboku chybí…tedy párty, párty, párty.
Mawar Bungalows je jedna z mnoha možností ubytování na ostrově, já už ale při dalších návštěvách asi jinde spát nebudu. Ne, že by to tu bylo tak úžasné, ale prostě jde o kombinaci levného s příjemným. Mají dva druhy bungalovů, zděné a a dřevěné. A ty dřevěné jsou opravdu kouzelné, i když naprosto obyčejné. Navíc některé mají na verandě houpací síť. Výborná snídaně v ceně a „vlastní“ kousek pláže s lehátky jsou pak bonusem. Po téměř měsíci cestování už jsem na další fyzické aktivity neměla moc náladu, takže jsem se hlavně opalovala, šnorchlovala a večer dobíjela energii ve skvělém reggae baru, kde hraje úžasná kapela z Lomboku. Už jen kvůli ní se na ostrůvek vždycky ráda vrátím, i když jsem se mu dřív snažila vyhýbat kvůli konzumnosti připomínající balijskou Kutu.
Poslední den jsem se opět setkala se skupinou při odjezdu na Bali. Čekala nás asi hodinu a půl trvající cesta rychlolodí a pak minibus z východu Bali do Kuty a následně na letiště. Rychloloď byla fajn, jen to díky velkým vlnám dost skákalo (nic oproti mé druhé cestě). Minibus, který byl v ceně dopravy rychlolodí nás pak ještě zavezl na dvě hodiny do Kuty, protože jsme měli do odletu dost času. Takže poslední nákupy, rozloučení s Bali a návrat domů.
Byly to skvělé čtyři týdny, sice sem tam nějaký problém, a ne tak ledajaký, ale na to se přece zapomíná. Zůstávájí krásné zážitky!
Žádné komentáře:
Okomentovat