Kdyby mi někdo dopředu řekl, co mě během toho měsíčního cestování po Indonésii (z toho 9 dní na Sumatře) všechno čeká, nejspíš bych okamžitě zrušila svou účast a hrála mrtvýho brouka. Díky bohu, že jsem dopředu nic nevěděla a nic nezrušila. Občas mě to stálo nervy, ale stálo to za to! Zatím můj nejlepší zájezd!
Říká se, že co se podělat má, to se podělá…a je to stoprocentní pravda! Kdyby se nepodělalo tolik věcí a následně mi to nevynahradily jiné, skvělé zážitky, na co bych pak vzpomínala?
Tak tedy, jízda začíná a rovnou pěkně naplno! Ve čtvrtek 17. března jsem měla na jakartském letišti sraz se svojí devítičlenou skupinkou. Většinu jsem znala ze setkání v Praze, zbytek byl pro mě překvapením. Měla jsem z Jogji přiletět o něco dřív než letadlo Emirates Airlines, ale nakonec jsem měla jak já, tak Emirates spoždění, takže jsme na jakartské letiště dorazili zhruba stejně. Přestože jsem měla lokální let, národní letecká společnost Garuda parkuje svoje letadla na mezinárodním terminálu. Takže přesun shuttle busem na domestic terminál a čekání na skupinu. A tady všechno začíná. Z poklidného čekání se vyklubala totálně stresová situace. Přestože měla moje skupinka asi dvě hodiny na vyřízení všeho nutného a přesun autobusem, ani 45 minut před odletem nikde nikdo! To už po telefonu probíhala zmatená komunikace, co se vlastně děje. Milanovi nepřišlo zavazadlo, vypisuje se nějaký formulář a se zaměstnancem Emirates řešíme případné následné události, co až zavazadlo přijde. Letíme totiž okamžitě na Severní Sumatru, do jejího hlavního města Medanu, kde se zdržíme jen jednu noc. Check in přepážky u lokálních letů se zavírají 45 minut před odletem, což já sice stíhám naprosto v pohodě, ale co těch dalších devět lidí?! Takhle jsem se dlouho nezapotila! Běhám sem a tam, ptám se ochranky u vchodu, přímo v kanceláři Lion Air, se kterými letíme do Medanu, žadoním ať na nás počkají. Protože pouhé čekání (tedy chození pět metrů sem a zase zpátky, sem a tam) je psychicky dlouhodobě nezvladatelné, jdu na check in v předstihu a zase běžím z budovy ven na zastávku shuttle busu. Nikde nikdo, a to ani po příjezdu a odjezdu asi desátého autobusu. Velmi milá slečna, zaměstnankyně letiště jde za mě vyřídit check in mojí skupiny, kupodivu i bez pasů to jde. Asi půl hodiny před plánovaným odletem se konečně zjeví autobus plný povědomých tváří, rychlé potřásání rukou, ještě rychlejší vstup do terminálu a nutná kontrola a už jsme všichni na check inu, kde už jen necháváme zavazadla a já vyjednávám poslání ztraceného zavazadla na Sumatru…pokud se tedy kdy zavazadlo ráčí objevit…
Drobné zmatky s označením gatu (jak typické pro Indonésii), nástup do letadla a konečně klid! Na chvíli klid, kdy má stresem, vedrem a vlhkem promočené oblečení šanci konečně uschnout.
Pilot se nám zřejmě snaží po drobném spoždění na jakartském letišti zpestřit aspoň přílet, tak to s námi při dosedání trochu víc háže, a už jsme tu, vítejte v Medanu!
Na letišti už čeká šéf cestovky, od které mám na celou sumaterskou část zájezdu pronajatý minibus, a náš sympatický řidič. Za dvacet minut už jsme v hotelu, dáváme si věci do pokoje a vyrážíme na naši první společnou pozdní večeři, jak jinak než do typické sumaterské jídelny Masakan Padang, kde si člověk pochutná na tradiční kuchyni původně ze Západní Sumatry.
Masakan Padang najdete opravdu snad po celé Indonésii, pokrmy jsou si velice podobné, jen způsob podávání a cena se může lišit. Tady na Sumatře číšník naloží všechen sortiment jídelny na malé talířky, které pak před vás postaví na stůl a vy si můžete brát co hrdlo ráčí. A v tom je taky zakopaný pes. Do čeho jen dloubnete lžící už je na účtence. A že česká nátura a neustále prázdný žaludek musí zkusit opravdu všechno. Přesto byla večeře super a konečně jsme všichni měli šanci trochu víc se seznámit.
Žádné komentáře:
Okomentovat