Následující ráno jsme kolem deváté všichni vyrazili na drobnou obhlídku města s výměnou peněz a zastávkou na letišti...co kdyby mezitím zavazadlo přišlo.
Předchozí den jsem hned po příletu do Medanu ještě na letišti zašla do kanceláře Lion Air specializované na zavazadla...no kanceláře, takové malé špeluňky s haldou balíků a jiných krámů a mezitím povalujícími se a pokuřujícími dvěma výrostky – zaměstnanci. Tam jsem oznámila ztrátu zavazadla po cestě do Jakarty a prosila o spolupráci se zasláním zavazadla do Medanu.
Tentokrát jsem šla s Milanem do jiné kanceláře Lionu, kde to vypadalo velice obdobně, jen kancelářský stůl byl větší a skupinu výrostků doplňovala ještě slečna. Ta nám bohužel po delším telefonování oznámila, že zavazadlo stále nikde, že ještě nedorazilo ani do Jakarty a jeho osud je prozatím neznámý. Tím pádem jsme museli vymyslet plán B (později vznikl i plán C a D, podle toho jak se tahle zatracená situace vyvíjela), tedy, že si Milan aspoň nakoupí nějaké základní potřeby, dnešní odpoledne pojedeme všichni podle plánu do Bukit Lawang a náš řidič pak na druhý den sám zajede opět na letiště a bude čekat, jestli zavazadlo mezitím přeci jen nedorazí.
Z letiště jsme jeli jen pár minut do centra k sultánskému paláci Istana Maimun, kde jsem skupinu vysadila, aby si udělala sama procházku od paláce k největší mešitě ve městě, Masjid Raya, a odtud pak pěšky k hotelu. Naproti mešitě stojí i velký obchodní dům, což aspoň Milanovi velice zjednodušilo nákup oblečení a jiných potřeb. Já mezitím s řidičem zajela do banky, kde jsem se po zkušenosti s hrozným kurzem USD – IDR ve směnárně rozhodla vyměnit zbytek peněz na potřeby zájezdu a část vložit na účet. Kurz sice lepší byl, ale bohužel i důkladnější přezkoumávání stavu stodolarových bankovek, které jsem od své skupinky v dobré víře přijala.
Asi deset bankovek mi bylo vráceno s tím, že jsou v polovině příliš přehnuté, tudíž v bance (může být i ve směnárně) nepřijatelné. Takže díky tomu, že někdo zřejmě pozorně nečetl moje informační emaily (absolutně nepřehnuté bankovky!), dosud skladuju balík peněz, který je mi ale zatím k ničemu, protože budu muset najít směnárnu, která se na de mnou smiluje a za těch pár týdnů od začátku zájezdu dolar vůči rupii tak oslabil, že se prostě nevyplatí měnit peníze teď....takže vyčkávám na správnou chvíli. Snad se dolar nebude propadat ještě víc!
Jestli je mi někdo schopen vysvětlit, proč banka vyžaduje snad nikdy nedotčené dolarové bankovky, zatímco eura či jiné měny jsou jí úplně šuma fuk (a to nemluvím o stavu samotných indonéských bankovek!), pak mi prosím dejte vědět, jsem opravdu velice zvědavá!
No důležité je, že většinu peněz se směnit zdařilo a mohla jsem tak začít utrácet za hotely, dopravu a vstupné.
Ve dvanáct odchod z hotelu a odjezd do vesnice Bukit Lawang asi 3 hodiny cesty směrem na severovýchod od Medanu. Bukit Lawang je v Indonésii spolu s ještě jedním podobným místem na Kalimantanu známé jako záchranná stanice pro orangutany, kde se za určitý obnos můžete podívat na ranní krmení těchto primátů. My jsme neměli v plánu jen sledování krmení, ale taky jednodenní trek do džungle, kde se těchhle zrzounů objevilo stejně mnohem víc.
Po cestě do Bukit Lawang jsme míjeli obrovské plantáže olejových palem, vlastnictví indonésko-britské společnosti. Tyto plantáže jsou údajně největší v celé Indonésii a jsou tedy i hlavním zdrojem pro výrobu palmového oleje nejen v národním měřítku. Občas jsme podél cesty viděli hromady “kokosů” právě z těchto palem nachystané na naložení a odvoz. Jeden takový plod váží několik kilogramů a jde vlastně o obrovský šišatý hrozen posázený malinkými kokosy. Ty se při zpracování využijí celé, protože nejen vnitřek každého plodu připomínajícího opravdu kokos, ale i jeho tlustá slupka jsou přímo nacucané olejem.
Do vesnice jsme dorazili odpoledne ještě za pěkného počasí. Kolem páté už se ale spustil déšť a s malými přestávkami lilo až do nočních hodin. Ubytovali jsme se v Eco Lodge Homestay, který stojí na druhé straně řeky rozdělující vesnici. Naštěstí Eco Lodge je jen jedno z mála stavení na této straně, takže je tu příjemný klídek a pěkný výhled na druhý břeh. Snad aby si člověk připadal ještě vzdáleněji od civilizace, musí k homestayi přejít přes zavěšený most sbitý z dřevěných prken…pěkná houpačka! Ještě odpoledne jsem domluvila průvodce pro návštěvu záchranné stanice a následný trek do džungle. Mudhi byl docela sympaťák, tak jsem doufala, že to s ním následující den bude legrace.
Cena 250.000 IDR (asi 500 Kč) na osobu za trek v džungli je sice docela vysoká, ale stojí to za to. Vstup do záchranné stanice na sledování krmení polodivokých orangutanů jsme měli zdarma, za to cena za kameru nebo foťák byla neuvěřitelných 50.000 IDR (asi 100 Kč)…dodnes nechápu, ale budiž. Pokud se někdo budete chystat do Bukit Lawang za orangutany, určitě doporučuju vynechat krmení a místo toho si dát trek v džungli. Při krmení není jistota, že nějakého orangutana uvidíte (to tak spíš tlupy makaků), zbytečně platíte tak vysokou cenu za natáčení, a přitom během treku za to samé neplatíte vůbec nic, a navíc, krmení je v podstatě stejně jen estráda pro turisty.
Žádné komentáře:
Okomentovat