Tak už je to skoro devět měsíců, co provádím tuhle duševní a finanční očistu. Ne tělesnou. I když skoro nejím maso, zanáším si tělo zase jinejma moc dobrýma nesmyslama, a to se pak projevuje novým špekem tuhle a támhle. Ale zpět k tématu. Nenapadá mě nic lepšího než známé přirovnání: uteklo to jako voda (asi jako ta v místních vodopádech po dešti, ne jako ta stojatá v kanálech, co se jim tu říká řeky, voda nebo co to v nich je, má šedou či jinou barvu a plavou v ní odpadky). Uteklo to strašně rychle. A tak to zřejmě pociťuje víc studentů programu Darmasiswa, kteří by tu stejně jako já ještě zase aspoň další školní rok mohli zůstat. Bohužel oproti tomuto školnímu roku, kdy bylo přijato 500 studentů, pro rok 2009/2010 se místní Ministerstvo školství rozhodlo vzít jen 200 lidí, a to jen nových uchazečů, tzn. my, co už jsme v Indonésii a žádáme o prodloužení, máme smůlu. Ale není všem dnům konec a já jsem do poslední chvíle optimista a možná i naivní blázen. A když to i přes optimistické smýšlení (k modlitbám k Alláhovi mám ještě daleko, i když, třeba by pomohl) nedopadne nejlíp? Tak je tu přece ještě plán A, B, C, D, E (někde na tomto místě je svatba s domorodcem) a tak dále :)
Nene, nezanevřela jsem na tu naši malou zemičku s voňavým chlebem, vínečkem, chlapama jako hora, apod. Ani nemám vztahy s rodinou na ostří nože (i když teď už tomu tak možná bude :), takže je lepší se jí několik tisíc kilometrů vyhnout. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi po rodné hroudě, rodině a přátelích aspoň někdy a aspoň malinko nezasteskne. Nadšení (taky už si začínám říkat, jestli nemám na nose permanentně růžové brýle) z poznávání ale pořád ještě o mnoho převyšuje. Takže kromě drahé letenky přebukované na konec srpna, která případně propadne, zatím důvod k návratu nevidím.
Pořád ale ještě zbývá něco přes dva týdny školy. Takže co mě ještě čeká, než se z Bandungu přesunu do horké a snad míň deštivé Jogji? Pět stran A4 zprávy o konci světa …ehm, o školním výletě do Cirebonu, výsledek ale možná bude stejný.
Příští pátek je nějaká akce pro všechny zahraniční studenty našeho jazykové centra. Předpokládám účast maximálně poloviční vzhledem k tomu, že by na ní zúčastnění měli projevit své nabyté znalosti indonéštiny. Výběr je ze tří úkolů. Napsat článek o třech stranách A4, připravit si řeč, kterou pak musí přednést či napsat báseň. Témata prvních dvou úkolů jsou taky tři: politika, systém vzdělání či doprava v mé zemi. Nejdřív jsem vyděšená zvažovala cestu nejlehčí (tedy po naprostém bojkotu celé akce nejlehčí, tedy článek), pak mě ale dostihla troufalá myšlenka na vlastní vystoupení, po kterém mi vedení, když ne rovnou celé university tak aspoň fakulty, tleská :)) Jo, půjdu do toho a nezapomenu ani na učitele národů Jana Ámose Komenského. To aby věděli, že se dá chlubit i něčím jiným než Nedvědem nebo Barošem :)
No a poslední povinnost (i když to už si tu taky každý přebral po svém) jsou zkoušky v prvním týdnu měsíce června. A jak vlastně dopadly zkoušky poslední před několika týdny? Mamka vždycky říkala, že samochvála smrdí…ale…no byla jsem ve všech předmětech nejlepší! :)) Samozřejmě ale nemůžeme srovnávat zkoušky například v Brně na MUNI a tady, zvlášť když je to mimo fakultu. Ale koho by nějaká ta pochvala nepotěšila, že!
Žádné komentáře:
Okomentovat