Dny v Bandungu ubíhají víceméně monotónně. Ráno kráčíte do školy pod průzračně modrou oblohou za zpěvu ptáků, mňoukání koček a řevu motorek. Kolem poledne se vracíte domů za zpěvu ptáků, mňoukání koček a řevu motorek, jen obloha už se zatáhla, pokud už rovnou neprší. To může být jen lehký deštík na půl hodiny ale taky slejvák téměř až do druhého dne ráno. A tak je to tu v Bandungu skoro každý den. Období sucha k nám pořád ještě nezavítalo a opravdu netuším, kdy to má v plánu. Možná, až k tomu konečně dojde, já už budu zase jinde.
Minulý čtvrtek jsem si s několika spolužáky a profesory vyrazila na dvoudenní výlet na severní pobřeží do města Cirebon, které je známé hlavně tradiční výrobou batiku. Samozřejmě stejně jako minulý semestr nešlo o výlet jen tak. Ti, kteří se ho zúčastnili, totiž musí o navštívených místech napsat zprávu. Aby toho nebylo málo, stejně jako při podobné akci minulý semestr nám vedení nechalo udělat trička v duchu výletu. To pak vypadáte skoro jako zástup dětí ve školních uniformách na školním výletě. Ještě, že se během prvního dne dostatečně zpotíte, abyste ho druhý den mohli vyměnit za civil.
Ale zpátky k výletu. Ráno si pro nás přijel pronajatý čistý autobus s klimatizací a mohlo se vyrazit. Po cestě do Cirebonu jsme se stavili ve městě Jatiwangi, které je významné pro výrobu pálených tašek. Nepředstavujte si ale jednu velkou továrnu. Stejně jak už jsem to viděla jinde na Střední Jávě, ve městě je plno malých fabrik, ve kterých se tašky vyrábí ručně jen s pomocí primitivní techniky. V jedné takové na okraji města nás už čekal houf přihlížejících sousedů s dětmi. Vedení fabriky přizpůsobilo svoji činnost zájmu turistů a škol, které sem zřejmě dost často vozí děti na exkurze. Součástí exkurze totiž kromě podrobného výkladu a občerstvení byla i drobná hudební show v přilehlé galerii, kde nám místní kluci předvedli, že se dá hrát na všechno, třeba i na tašky. A znělo to celkem dobře!
Z Jatiwangi už jsme se přesunuli rovnou do Cirebonu, do komplexu malých výroben batiku. V jedné takové jsme si sami vyzkoušeli, jak je těžké naučit se ručně malovanému batiku. Moje nadšení vzalo po pár minutách za své, protože se mi na připraveném kusu látky vytvořilo větší než malé množství neplánovaných voskových kaněk. A přece nejde donekonečna zakrývat kaňky kytičkama, zvlášť když nechtěné fleky nabývají obřích rozměrů a nejrůznějších tvarů. Ostatní se s tím ale poprali celkem slušně, někteří udělali z obrovských kaněk přednost celého výtvoru.
Od batiku jsme se přesunuli ke Kratonu Kasepuhan, paláci Cirebonského sultána. Byl jiný než ten v Jogje nebo v Solu (tam jsou dva), ani lepší ani horší. Museum uvnitř mělo podobnou kvalitu jako muzea na jiných místech na Jávě, kde jsem zatím byla. Špína, prach, popisky exponátů minimální, vše vypadá jaksi neuspořádaně. Na kratonu mě zaujalo několik záležitostí, které skvěle doplnily „kouzlo“ onoho místa. Hned při vstupu na půdu paláce se nás kromě průvodce ujali ještě další dva pánové s turistickými brožurkami. Ti nás následně doprovázeli na každém kroku až do nástupu do autobusu. Na podobné nabídky pro turisty už jsem si zvyklá, ale tihle pánové byli opravdu vytrvalí. I když jim snad každý ze členů naší skupiny oznámil (někteří i víckrát), že brožuru na nic nepotřebuje, a já na ně byla i mírně hrubá, vesele nás nadháněli dál a nedali pokoj. Po návštěvě několika místností uvnitř paláce jsme se chtěli odebrat zase ven. Na zemi přede dveřmi už na nás ale čekal mladý mentálně postižený (možná) žebrák. Takových se najde i jinde dost, ale tenhle si nás evidentně vyčíhl, aby nás tak pěkně překvapil. Hezké gesto návštěvníkům. Další z milých gest se odehrávalo na více místech palácového komplexu, třeba v muzeu. Na konci prohlídky jediné místnosti stáli dva místní pánové a opravdu velice nenápadně, až směšně vybízeli k darování drobné částky na úklid palácových prostor. To třeba bylo na jedné skleněné vitríně s exponáty rozeseto několik okvětních lístků, už suchých a mírně zaprášených, uprostřed ležela tisícová bankovka (hned po hliníkových drobácích nejmenší částka). Když si tohoto znamení nikdo nevšímal, pánové rukama naznačovali, co se po návštěvnících vyžaduje. No a poslední věc je hora odpadků hned za zdmi paláce…to už je ovšem detail.
A protože pevný program na čtvrtek už byl vyčerpán, poslední zastávkou byl luxusní hotel v centru města s bazénem, s krásnými dvoulůžkovými pokoji a restaurací se skvělou obsluhou a vynikajícím jídlem.
Druhý den ráno jsme zase vyjeli zpátky směr Bandung, tentokrát jinou cestou, abychom se zase zastavili na několika místech. Ty už ale ani tak moc nestojí za zmínku, snad kromě vesnice Cigugur, kde mají moc pěkné zrekonstruované kulturní centrum. Tam nás uvítal a pohostil pravděpodobně přímo představitel vesnice a místní holky nám předvedly zajímavý tanec. Ten je součástí místních oslav, které se každoročně pořádají po žních. Holky byly nejenom pěkné, ale taky moc šikovné, protože během několikaminutového tance měly na hlavách téměř neustále usazené velké prázdné nádoby a zase jiné hliněné na vodu nejdřív držely v rukou a poté co je postavily na zem, na nich i chvilku balancovaly. Škoda, že jsem neudělala fotky.
Pak už jen do města Sumedang na místní speciálně připravované tahu (mňam mňam…ještě, že ho prodávají i v Bandungu) a zpátky domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat