Přestože žiju ve městě, nedaleko centra, užívám si klidu vesnice. Žiju totiž v kampungu. Podle indonésko-anglického slovníku, který vlastním, znamená slovo „kampung“ vesnice, čtvrť nebo přesněji obytná čtvrť pro obyvatelstvo z nižších vrstev. Oproti jiným, zesvěcenějším, vím o kampunzích jenom málo, prostě to, co vidím a slyším okolo.
Kampungy ve městě většinou tvoří na sebe nalepené domky různých tvarů, barev, stáří s různorodým a často velmi početným osazenstvem. Vedle sebe můžete najít pěkný nový domek postavený podle místních architektonických trendů a starou chatrč ze dřeva třeba s jednou či dvěma obytnými místnostmi. Uličky v kampungu jsou úzké, říká se jim „gang“. Gang může být někdy tak úzký, že se jím sotva protáhne Indonésan, natož objemnější cizinec. Jsou kampungy klidné, život v nich je pomalý a ospalý. A jsou kampungy, kde to žije, kde lidé spíš než v domě, žijí před ním. Lidé v kampungu se navzájem znají. Když je svatba či pohřeb, sejde se snad celá čtvrť. Každý kampung má svého předsedu, který s pomocí rady dohlíží na pořádek, organizování veřejných akcí apod.
Nakolik se sousedé navzájem znají, se může lišit kampung od kampungu, ale i ulice od ulice (nebo spíš gang od gangu).
S Češkou Soňou bydlím ve stejném kampungu, jen asi 50 metrů od sebe, a přesto se naše zkušenosti trochu liší. Vzhledem k tomu, že má Soňa domek s „předzahrádkou“ s plotem a vrátky na zámek, nezvaný host se objeví málokdy (když nebudeme počítat kočky a krysy). Dům, ve kterém bydlím já, má taky předzahrádku. Tu má ale společnou se sousedním domkem. Zahrádka je sice oplocená, ale nemá vrátka. A právě toto spojení se sousedy a absence vrátek na zámek způsobuje situace typu děti hrající si před mými okny, sousedka uklidňující svou několikaměsíční ratolest procházením se před mými dveřmi a nakukováním do oken. Když byl asi před měsícem sousedův pohřeb, sešly se u jeho domu desítky lidí, kteří posedávali podél zdí sousedních domů, ale taky v „mé“ předzahrádce a mě přímo pod okny.
V ulici, kde bydlí Soňa, tráví lidé dny povětšinou za zdmi svých obydlí. V mé ulici je taky celkem klid a kolem desáté hodiny večer všechno utichne. Hodně sousedů ale během dne posedává před svými domky, povídají si a sledují, co se děje v okolí. Děti nemají hřiště na trávení volného času, takže si hrají venku před domy. Když pak tedy někam vyrážím nebo se naopak vracím domů, pozdravím se minimálně s pěti lidmi, kteří vysedávají venku. Kdybych se ale se sousedy blíž seznámila, určitě by kromě pozdravu padlo i spousta otázek na to, kam jdu, co nesu a tak podobně. A zřejmě by při delším pobytu na stejném místě nezůstávalo jen u běžných (v Indonésii) konverzačních otázek.
Dost často jezdím do jednoho kampungu na jihu za městem. Je to vlastně vesnice. Domy v té oblasti už nejsou tak blízko sebe, často jsou obklopené zahrádkou nebo prašným dvorkem. Sousedi se sice znají, ale už si tolik nevidí do soukromí, nebo spíš do domu.
I přesto se i tam sousedi dost druží, navštěvují, vědí o sobě hodně. Tento způsob života v Indonésii je naprosto běžný, pokud tedy mluvíme o takovýchto čtvrtích. V centrech velkých měst nebo vilových čtvrtích je situace spíš podobná „západnímu způsobu života“.
Blízké sousedské vztahy v životě v Indonésii přináší různé výhody. Sousedé si v různých situacích navzájem pomáhají. Když se chystá svatba, pohřeb či jiná významná událost, sousedi vypomůžou se zařizováním, přípravou hostiny, donesou nějaký peněžitý dar. Pak se ovšem očekává, že to samé pro ně uděláte vy. Když se v kampungu pořádá nějaká veřejná událost, všichni se nějak zapojí. Ženské se sejdou a společně připravují občerstvení, pánové zase zajišťují technické zázemí. A každý se podle svých možností snaží finančně přispět.
Žiju v kampungu, ale po svém. Nedělám na dvorku bujaré oslavy, snažím se chovat nenápadně a sousedy s úsměvem zdravím. Co je ale za zdmi domu, je jen moje věc a nemám potřebu se o to s lidmi z ulice dělit, těm jsem zatím sdělila snad jen moje jméno. Ale až si jednou konečně sednu do warungu za rohem, kde dělají smaženou rýži, stejně mě odhalování mého soukromí nemine. Zkuste si představit, jak by vám bylo v pořadu Uvolněte se prosím, jen by vás zpovídali v indonéštině.
Fotky z kampungu najdete na http://picasaweb.google.com/kkulhankova3/1182009Danunegaran#
Žádné komentáře:
Okomentovat