Můj dojem z téhle země je ale takový…divný. Mně se prostě Brunej nijak zvlášť nelíbí. Možná to bylo počasím, možná blbou náladou, možná hnusným drahým pokojem...a nebo je ta země opravdu taková zvláštní. Ale co já tak můžu povídat o zemi, ve které jsem byla všehovšudy tři dny a většina už tak dost chabých zážitků je ze sedadla motorky.
Ale přeci jen, pár zajímavostí člověk zaznamená hned… Jak už bylo řečeno, sultanát sousedí s malajským státem Sarawak, on je jím v podstatě obklopený ze všech stran kromě mořského pobřeží. A nejen to, přestože je to země už tak dost malá, ještě je rozdělená na dvě části, které opět rozděluje území Sarawaku. Prakticky to tedy vypadá tak, že po cestě z jižní, větší části sultanátu do severní, menší (distrikt Temburong) musíte přejet několik kilometrů malajského území. To znamená i další hraniční přechody. Ve větším měřítku, pokud chcete po zemi přejet ze státu Sarawak do státu Sabah, což znamená přes Brunej (jinudy cesta nevede!) je to už opravdu pěkně zamotané. Během jednoho dne se vám tak v pasu sejde pěkná sbírka razítek: Sarawak-Brunej, Brunej-Sarawak, Sarawak-Brunej, Brunej-Sarawak, Sarawak-Sabah. A to vše na celkové vzdálenosti ani ne 200 km!
Bez hraničního přechodu byste si zřejmě ani nevšimli, že jste se ocitli v jiném státu, všechno vypadá v podstatě stejně. Tedy na pár výjimek. Z jihu do hlavního města, Bandar Seri Begawan (BSB) vede bezvadná dálnice, dál na sever už je to normální „okresní“ silnice. Dálnici bychom opravdu ocenili, kdyby ovšem nabízela nějaká krytá odpočívadla. Jen co jsme vjeli na území sultanátu, začalo pršet, doslova lít, ale nebylo se kam schovat, a zajížďku do přilehlých měst jsme dělat nechtěli.
Protože má Brunej vlastní měnu, je tedy třeba peníze vyměnit nebo vybrat v bankomatu. Juan se rozhodl pro druhou možnost hned, jak se dostaneme do prvního města za hranicemi. To ale nakonec jaksi nevyšlo… Nejen, že se spustil slejvák a my zastavili v podstatě až v hlavním městě (nebylo se kam schovat, tak jsme prostě jeli dál), navíc se nám jen pár kilometrů za hranicemi do cesty postavila mýtná brána. Tam samozřejmě malajské ringgity neberou, tak co teď. Naštěstí v budce seděl sympatický chlapík a po mých několika slovech v indonéštině nás nechal jet bez placení.
Jazyková bariéra je pro mě v Bruneji stejná jako v Malajsii, oficiálně se mluví malajsky. A tak i cedule označující města a ulice jsou v malajštině. Pod každým nápisem v latince je ale vždy ještě jeden v arabštině. Státním náboženstvím je v Bruneji islám, a tak se tu arabština dobře usadila (respektive byla zavedena). Že tu islám jednoznačně vede, poznáte nejen podle krásných mešit, ale i na lidech samotných. Žádné nadměrné zahalování žen se nekoná, za to na každém kroku potkáte muže v tradiční muslimské čapce. Islám ale není jediným náboženstvím, místní vyznávají i hinduismus, buddhismus či křesťanství. A etnické složení je ještě různorodější: Malajci, Číňani, původní kmeny Bornea, Indové, Filipínci, Evropani a další.
Popravdě, ono není moc co povídat, ty naše necelé tři brunejské dny byly dost povrchní, stejně jako tenhle článek. Vesnici Kampong Ayer jsem viděla z dálky přes řeku (stejně to tam vypadá jako třeba v Pontianaku, tak proč se namáhat), asi nejznámější místní mešitu Omar Ali Saifuddien Mosque (na obrázku) s umělým jezírkem a rádoby loďkou/altánem jsem taky viděla, za plotem (Juan by dovnitř stejně dobrovolně nevkročil, ale to asi hlavní důvod nebyl…), sultánský palác Istana Nurul Iman (prý největší na světě) jsem zahlédla z motorky, když jsme jeli kolem (proč bych se přidávala k čumilům u brány), no a v NP Temburong (předpokládám, že to mohlo být to nejzajímavější v Bruneji…aspoň u Juana bych to tak viděla) jsme nebyli, jen jsme tak nějak bezcílně přespali v městečku Bangar, odkud do parku jezdí dřevěné loďky s turisty… Tak takhle nějak to vypadá, když člověk neví, co by psal… :-))
Žádné komentáře:
Okomentovat