Žádné bombové útoky, žádné ničivé zemětřesení. Místní televize se sice už několik týdnů ne-li měsíců zabývá velkými korupčními kauzami a servíruje divákům čerstvé záběry přímo ze soudní síně, ale to je pro mě podívaná nezáživná, cožpak teprv pro vás.
Tak vám místo toho naservíruju pár naprosto nezajímavých postřehů ze svého téměř venkovského života v jednom městě, na které dohlížejí dvě okouzlující sopky, Merapi a Merbabu (během posledních několika dní je na ně kvůli minimální nízké oblačnosti opravdu krásný pohled).
Za prvé si zas a znovu uvědomuju, jak levně se tu žije. No dostali byste v české hospodě i té nehorší kategorie teplé jídlo za 7Kč? Topinka s česnekem se nepočítá.Tedy za 7 korun v případě, že nejste masožravec a spokojíte se například s plným talířem rýže (jak jinak že), několika druhů výborné dušené zeleniny, čerstvě připravované chilli omáčky a dvou kousků smaženého “chlebíčku” tempe ze sojových bobů.

Za druhé jsem až po roce a půl došla k závěru, že Indonésani hrozně rádi skáčou druhým do řeči. Zkušenost mám jak s kamarády, tak cizími lidmi. Ať už se mě cíleně na něco ptají nebo sama něco vyprávím, neustále mě přerušují a dokončí si mnou načatou větu pěkně po svém (často s naprosto odlišným sdělením než jsem měla v plánu já). To je někdy korunováno jejich ohromnou radostí z domění, jak jsou chytří a rozumí, co chci říct.
Další podobný rys se k tomuto úzce váže. To že Indonésan velice rád vyzvídá odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete a tak pořád dokola, je stará známá věc. Někteří jedinci (a není jich bohužel málo) ale ovládají policejní taktiky, doslova svou oběť (mě!) vyslýchají. Chybí jen ta temná zatuchlá cela a ostré světlo, co se vám propichuje oči.
Je to jako hra na čas, na kolik otázek stihnu za co nejkratší dobu odpovědět. Kde bydlíš, jak dlouho tu jsi, jak se jmenuješ, odkud jsi, studuješ, kde studuješ, kolik je ti let, jsi vdaná,…? Bez nadsázky říkám, že se během tohoto výkonu kolikrát ani nestíhám nadechnout.
Před pár týdny jsem byla na jednom místním úřadě. Většina zaměstnanců oddělení, kam jsem měla namířeno , byli muži, konkrétně tak z poloviny mladí kluci, kteří se nad mojí přítomností náramně bavili. Po půl hodině vyslýchání a neustálého přerušování nastalo příjemné ticho. To ale narušil další klučina, který se mě hned po svém příchodu do místnosti začal vyptávat přesně na to samé, co jeho kolegové předtím. Ti z toho samozřejmě měli ohromnou srandu.
Hlídač parkoviště pošty jen hodinu poté zase přeskočil ty úvodní “nepodstatné” dotazy a rovnou ze mě tahal můj věk. Po mém dotazu, jestli hledá přítelkyni, se sice trochu zarazil, ale nenechal se odradit a začal mi skládat komplimenty týkající se mé údajné krásy. Už mě ale nebaví každýmu vysvětlovat, že kdyby přijel do Čech nebo kamkoliv jinam, kde žijou bule holky, hned bych byla za tu ošklivou. Na druhou stranu, kterou holku by taková lichotka nepotěšila. Jeden z mála komentářů, které mě ještě baví poslouchat.
A na závěr setkání s místním „gigolem“, hnusným vobšourníkem na motorce, který mě jednou večer pronásledoval na cestě do warungu mého kamaráda. Podobných typů, co se chtějí připojit a pokecat, když jedu někam na kole, je víc, ale většinou je s nima celkem rozumná domluva a někdy je to i fajn. Tohle byl ale hnusák od pohledu, a i když nejdřív začal neutrálním pozdravem, za pár vteřin na to už mi nabízel sex. To bylo zatím poprvé a naposledy, co jsem si s někým něco otevřeně pěkně od plic vyříkávala přímo na ulici.