Páteční den byl určen pro Prambanan, který jsem nestihla ve středu, a pro pláž Parangtritis necelých třicet kilometrů jižně od Jogji.
Ráno kolem osmé jsem vyrazila autobusem TransYogya na Prambanan. Asi za hodinu jsem byla na terminálu Prambanan a odtud vyrazila pěšky ke vstupní bráně. Tentokrát jsem si potvrzení ze školy vzala, a doufala, že zabere. Opět se mi naskytl pohled na několik přepážek a zvláštní vstup pro cizince. Poučena (nebo spíš nepoučena!) z předchozí zkušenosti z Borobuduru jsem šla rovnou ke vstupu pro cizince, a tam předložila své potvrzení ze školy. Pán na to chvíli kouká, a pak mě vede z čisté prosklené místnosti ven k přepážce pro domorodce. Dostala jsem indonéskou cenu, protože studuju na indonéské univerzitě! Cena oproti Borobuduru jen 10 000 Rp (cca 18 Kč).
V areálu moc lidí není, kupodivu se ale poměr cizinců a domorodců obrátil, takže indonésana jsem skoro nepotkala, za to cizinců tu bylo dost a opravdu různorodých. Nejzajímavější byly obrovské blonďaté Rusky s vysokými podpatky a krátkými sukýnkami a německý pár (viz foto, slečna či paní se opravdu moc pěkně vystrojila).
Z Prambananu byl krásný výhled na sopku Merapi, která pro mě zůstávala předchozí dny neviditelná.
Tato sopka je stále činná, a naposledy chrlila lávu v roce 1998, a přede dvěma lety způsobila ničivé zemětřesení, které poškodilo i Jogju.
Bohužel na jednom chrámu právě probíhala rekonstrukce, takže nebyl přístupný a celý jej obklopovalo lešení.
Z Prambananu jsem zajela na oběd a na chvíli k Soně, a kolem druhé jsem pak nasedla do autobusu na pláž Parangtritis.
Parangtritis má svůj mystický význam, který jsem si ale musela přečíst až na internetu. Každý rok sem přijíždí sultán, aby se poklonil vládkyni moře a předal jí dary. Ta má prý ráda zelenou barvu, a tak není dobré pohybovat se v blízkosti moře v zeleném oblečení. Tak o tom asi Agung mluvil, když jsem mu říkala, že pojedu na Parangtritis, a on na to, že nesmím mít nic zeleného na sobě.
V moři se bohužel nedá koupat, protože jsou na místě silné spodní proudy.
Teď v pátek odpoledne tu moc lidí nebylo, někdo jen tak posedával na šedé písčité pláži, někdo se šel svlažit do vln. Na pláži sedělo i několik prodejců s občerstvením. Nakonec jsem neodolala a u jedné upovídané ženské jsem si dala svůj první „kepala muda“ neboli nezralý kokos. Babka mačetou vysekala díru a dovnitř strčila brčko. Uvnitř byl snad litr kokosového mléka (resp. kokosové vody) a tenká měkká dužina. Pití je to celkem osvěžující, ale moc mě to nezaujalo, stejně jako dužina.
Ani jsem všechno nedopila a šla jsem zase dál. Po nějaké době bylo jasné, že už jsem u konce vesnice, takže jsem vyrazila směrem k silnici. Pohled na osamělou a „ztracenou“ cizinku evidentně zaujal jakéhosi zarostlého vesničana, který stál stále na jednom místě poblíž malé osamělé chatrče, a jen se otáčel podle směru mého pohybu.
Nazpátek se mi podařilo po několika minutách stopnout autobus do Jogji.
Část večera jsme se Soňou strávily na návštěvě u Lenky doma. Tam pár minut po našem příchodu přijel na motorce taky darmasiswák Mark z Anglie spolu se dvěma malými Číňankami. Společnost to byla alespoň pro mě velice zvláštní, takže jsme se Soňou po krátké době Lenčiny návštěvníky zase opustily a šly spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat