Výlet do Jogjakarty 2 (Cesta tam)

Už mě nebavilo čekat, až se Agung s Iimem konečně rozhoupou k nějaké akci, a tak jsem se rozhodla pro výlet dle vlastních představ, tedy sama. Asi tři dny před odjezdem, v pondělí 6.10., jsem si na autobusovém nádraží Cicaheum rezervovala lístek na své jméno. Zjistila jsem, že autobus do Jogji jede jen večer v sedm hodin a mám na výběr ze dvou typů, s klimatizací a bez ní. Představa, že bych se mohla celou noc (8 hodin) potit na nepohodlném sedadle mě moc nelákala, takže jsem přijala celkem finančně příjemnou (120 000 Rp, cca 220 Kč) možnost autobusu s klimatizací.
V pondělí asi o půl šesté jsem se dostavila na nádraží. Kdybych věděla, že cesta přímým angkotem až k nádraží bude trvat asi jen dvacet minut, vyrazím z domova samozřejmě později. Čekání na autobus ale celkem rychle uteklo. Nedjřív jsem si šla vyzvednout svůj lístek na autobus Bandung Express do Jogji. Na lístku bylo vypsáno ručně kromě jiného i moje jméno a v pravém horním rohu čtyřmístné číslo. Pán, který lístek vypisoval, mě upozornil, že je to číslo autobusu a je důležité.
Pak už jsem si jen sedla na lavičku s výhledem na prostor určený přijíždějícím autobusům. I když jsem při odjezdu autobusu zjistila, že na nádraží jsou nějaká nástupiště, resp. cedulky s čísly, žádný autobus u nich nestál, na jejich místě jen všudypřítomné warungy. A tak jsem pozorovala organizovaný chaos spočívající v nekoordinovaném hromadění autobusů na obrovském parkovišti, kde tyto autobusy buď právě vyplivli či nabrali pasažéry. V přestávkách mezitím se řidiči bavili a kouřili v hloučcích mezi svými vozy. Po více jak hodinu a půl trvajícím čekání jsem učinila závěr, že nejběžnějším typem zavazadla v těchto končinách je krabice v lepším případě převázaná šňůrou či obrovský černý plastikový pytel (míněný ten tenký do odpadkového koše). Tedy nejen moje barva kůže ale i moje krosna mě velice výrazně odlišovala od ostatních lidí na nádraží
Asi o půl sedmé se na parkovišti objevili dva autobusy Bandung Express. O chvíli později jsem vyrazila k jednomu z nich. Uvnitř bylo několik lidí, autobus zavřený, řidič venku. Na předním skle chyběla cedulka s cílovou stanicí, a tak se ptám řidiče, jestli jede do Jogji. Podle jeho slov vyrozumívám (špatně), že vyjíždí až za dvacet minut, a mám počkat venku. Přišlo mi to divné, když jsem viděla pár lidí uvnitř…proč by mě tam tedy taky nemohl pustit. Vracím se tedy na chvíli na lavičku a zase čekám. Po deseti minutách se vracím k řidiči, jeho kumpáni mi už jasněji sdělují, že toto není žádný autobus do Jogji, a že ten můj je teprve někde na cestě, a proto jsem tedy měla čekat.
Pro změnu si sedám zase na jiné místo, k manželskému páru. Jako vždy přijdou na řadu obligátní dotazy na jméno, místo bydliště atd. Říkám jim, že čekám na autobus do Jogji, pán na to, že ten ještě nepřijel, a že oni taky čekají na Bandung Express do Semarangu. Taky chtějí vědět číslo, které je uvedené na mém lístku. Mezitím přijíždějí na parkoviště další a další autobusy Bandung Express, ale podle slov mých společníků není ani jeden můj. Prý nemají ono číslo. Ptám se tedy, kde nějaké číslo vidí, protože ať se koukám, jak chci, žádné nevidím. Po nějaké době je záhada čísla vyřešena, a to když konečně přijede můj autobus. Ono číslo je SPZ! Jak by mě mohlo tohle napadnout!
Loučím se se svými společníky a odcházím ke svému autobusu. Řidič mi dává krosnu do zavazadlového prostoru a já jdu dovnitř, kde sedí už několik lidí. Hledám své sedadlo, a ejhle, na něm sedí nebo spíš leží asi osmdesátiletý dědeček. Je mi líto ho vyhazovat, a tak si sedám vedle něj. Protože je v autobuse ale ještě dost místa, a kromě mě nastoupili jen další dva lidé, sedám si nakonec na prázdné místo pro dva.
Vyrážíme o půl osmé. Na to jak vypadá autobus z venku (ve tmě) dobře, uvnitř už to taková sláva není. Přesto je tu ale i pro Evropana hodně místa na sezení i na nohy, a opěradlo je sklápěcí. Klimatizace funguje. Aspoň půl hodiny projíždíme večerním Bandungem a pár kilometrů za ním narážíme na problém v podobě ohromné zácpy, asi hodinu se nehneme z místa. Něco jako dálnice mají možná jen u Jakarty, takže zbytek cesty jedeme po rozbitých „okreskách“, z toho snad polovinu cesty jedeme po serpentinách z kopce. Autobus všemožně vrže, a já při každém sebemenším otřesu nadskakuju. Přece jen ale nacházím celkem příjemnou polohu a snažím se spát. Asi po dvou či třech hodinách přijíždíme k „motorestu“, můžu se tedy protáhnout a zajít na záchod. Na místě nechybí jídelna a obchůdek s „oleh oleh“, tedy dobrotami (většinou různé lupínky, slané i sladké, sušené ovoce, sušenky apod.) typické pro určité město či oblast. Jde tedy o „suvenýry“, které si Indonézani vozí z cest.
Opět vyrážíme na cestu. Usínám a budím se až u dalšího „motorestu“ ve čtyři ráno. To je doba, když už jsem měla být v Jogje. Za chvíli zase zvedáme kotvy a pomalu začíná svítat. Cesta už je rovná a krajina placatá. Projíždíme různými vesničkami s domky rozsypanými v palmovém porostu.
Kolem sedmé! se už řítíme do Jogjakarty. Míjíme první odbočku směrem do centra. Začínám být nervózní. Netuším, jak je Jogja velká, takže ani nevím, kolik dalších odboček z hlavní silnice může následovat. Když míjíme druhou odbočku, ptám se spolucestujícího, jestli jedeme dobře. Prý ano. Nutno poznamenat, že autobus měl jet až do Surakarty, v Jogje měl tedy jen stavět. Jdu se ptát i řidičových pomocníků. Ti mě uklidňují, že jedeme dobře. Míjíme ale další a další odbočky a zdá se, že už jsme mimo město. To už se ozval i pár, který se mnou nastupoval v Bandungu, taky chtěli do Jogji. Následuje vyjednávání s pomocníkem. Po krátké diskuzi řidič zastavuje kdesi na „dálnici“, a jeho pomocník nám vyhazuje naše zavazadla. Žádné autobusové nádraží, žádná zastávka, prostě uprostřed silnice. Naštěstí jsme ale stále v Jogjakartě, protože kousek od nás stojí zastávka místní autobusové hromadné dopravy TransYogya.
Za tři tísíce si kupujeme lístek, procházíme turniketem a čekáme na autobus. Přijíždí pěkný čistý autobus s klimatizací, jako zjevení z jiného světa nebo z Evropy.
TransYogya má dané trasy a na nich své zastávky. Stačí zaplatit zmíněných 3 000 Rp a vezete se třeba celý den, pokud se ovšem při přestupu na jiný autobus nevzdálíte ze zastávky. Vystupuju kousek od ulice Parangtritis, odkud už je to kousek od Sonina domu. Stejně jako já bydlí i Soňa v zapadlé uličce. Znám číslo domu, ale když přicházím na místo, nejsem si už tolik jistá. Za mnou se ozve ženský hlas, a nějaká paní se mně ptá, jestli jdu k Soně. Pak mi ukazuje dům. Za dva roky už asi není divu, že ji tu tak dobře znají, navíc Indonézani jsou velice zvídaví, a co jim o sobě neřeknete sami, to si zjistí od jiných.
U branky žádný zvonek není, takže volám, a nejdřív vychází Lenka (Češka studující v Jogje indonéštinu, bydlí kousek od Soni). Právě vyráží do školy. Pak už mě vítá hostitelka Soňa. Jsem strašně unavená, ale chvíli si ještě povídáme, a po nějaké době odchází do školy i Soňa. Mám svůj pokoj a vlastní klíče, nádhera. Teď už je kolem deváté, a já si jdu lehnout. Autobus měl tedy asi tři hodiny zpoždění!