Moc jsem se nevyspala, ale vstávám. Je skoro dvanáct. Je strašné vedro. Od tohoto dne až do mého odjezdu z Jogji ze mě lije hodně nebo ještě víc. Na Sonino doporučení jdu do nedalekého warungu na ulici Parangtritis. Není to obyčejný warung z dřevěné konstrukce a plachet. Jmenuje se Warung Merdeka (Warung Svoboda) a nachází se v otevřeném přízemí domu, interiér je tvořen částečně starožitnostmi. Jídlo je moc dobré a hlavně oproti Bandungu levné. Při placení se mě sympatická paní ptá, jestli jsem Sonina sestra. Vše uvádím na pravou míru a jsem překvapená, jak tu Soňu všichni znají.
Po obědě balím v Bandungu zakoupenou mapu Jogji a vyrážím do terénu. Chci se podívat na Taman Sari (Vodní palác) a Kraton (Sultánův palác) v centru města. V Kratonu dodnes bydlí sultán, ten současný se jmenuje Hamengkubuwono. Nejedná se ale jen o figurku vystupující při zvláštních příležitostech. Má také funkci správce či starosty města.
Zdá se, že jdu správným směrem, občas se ale zeptám na cestu. Na konci jedné uličky se objeví velká dřevěná brána. Že by Taman Sari? Za branou se mi naskytne pohled na několik budov s otevřenými prostory. Tak to asi vodní palác nebude. A opravdu, hlídač, který polehává ve stínu, mi říká, že jsem v Kratonu. Na místě jsme jen my dva. Vypadá to, že jsem dovnitř vešla zadním vchodem. Sekuriťák vůči mému „vloupání“ vůbec neprotestuje a ochotně mi vše ukazuje. Jsou sice asi dvě hodiny odpoledne, ale návštěvní doba už asi skončila, a to i v Taman Sari. Sekuriťák mě ale vesele provází dál, dokonce si povídáme anglicky. Pravděpodobně jsem neviděla všechno, co je během návštěvních hodin možné shlédnout, ale ani mi to nevadí. Neplatila jsem ani korunu.
Člověk si při zmínce o sultánově paláci představí něco honosného. Na zdejší poměry tak tomu možná je, já jen viděla pěkně zdobené vzdušné prostory bez pompéznosti.
Během prohlídky došla řeč i na batik, který je nejen pro Jogjakartu typický. Hlídač mi dokonce navrhnul, jestli nemám zájem podívat se do jednoho centra batiku kousek od hlavní městské třídy Malioboro, kde se můžu zdarma podívat na proces výroby batiku. Dokonce mě doprovodil za brány Kratonu na místo, kde právě parkoval becak. Hlídač řidiči becaku řekl, kam mě má zavést, a já už se vezla. Původně jsem moc nechtěla, protože si v tom vozítku připadáte jakoby všem na očích, zvlášť když nejste místní. Nakonec jsem ale svolila, navíc bych cestu k onomu centru sama hledala asi dlouho.
Je to zvláštní pocit nechat se vozit vyhublým starcem, který ztěžka šlape do pedálů. Jakmile vjede jen do mírného kopce, slézá z kola, a becak před sebou tlačí. Přece jen je to ale jeho práce, a nějak rodinu uživit musí, takže zatvrzele odmítat tento druh dopravy z různých etických důvodů asi není na místě. Tím ovšem nechci říct, že bych si takové cestování chtěla v nejbližší době zopakovat.
Na jakési ulici blízko Maliobora odbočujeme doprava, do malé uličky, kde je sotva místo pro becak, a zastavujeme před nějakým obytným domem. Ptám se, jestli jsme tu správně, prý ano. Jen co řidiči předám 3 000 Rp, objeví se přede mnou chlápek, který mě slušnou angličtinou zve dovnitř onoho domu. Přede mnou se otevře hala s mnoha pověšenými i na zemi postavenými obrazy. Říkám si, jestli jsem tu opravdu správně. Nevidím totiž nic, co by mě utvrdilo v tom, že tu batik taky vzniká. Než se ale rozhodnu odejít, pokračuju dál do domu a vidím na stěnách i na zemi další obrazy v rámech. V jedné z místností se přede mnou najednou objeví dívka sedící na stoličce, která voskem ručně „maluje“ na látku. Tak jsem tu asi přece jen správně. Jen nejde o běžný batik, tedy pro výrobu tradičního oblečení, ale o batikované obrazy. Chlapík, co mě do domu přivedl, mi dělá v angličtině přednášku o výrobě těchto obrazů. Nějaká díla si fotím. Nemohou mě ale přece jen tak nechat odejít, takže mi chlápek vrazí do ruky ceník vystavených obrazů. Ceny se liší nikoliv podle velikosti ale údajně podle zručnosti výrobce, kterými jsou učitelé a jejich žáci. Nakonec se nechám omámit dvěma menšími plátny a beru si je s sebou.
Z batik centra jdu směrem na hlavní třídu Malioboro. Je tu dost hustý provoz a plno obchodů, většinou s tradičním batikovaným oblečením. Tady už taky narážím na zahraniční turisty. V Jogje je jich opravdu hodně, není možné je přehlédnout. A není ani divu, město je výchozím bodem pro výlety za památkami v okolí. Čtvrť, ve které Soňa bydlí je plná hotýlků a restaurací, kde se právě turisté zdržují.
Žádné komentáře:
Okomentovat