Záhadné onemocnění
V pondělí se mě zmocnila zvláštní nemoc. Úporné bolesti celého těla doprovázené horečkou a později i neustávajícím průjmem mě přivedly na tu pro mě nejhorší myšlenku. Horečka Dengue?! Nic takového. Zděšená jdu ke školnímu lékaři, který mi s klidem oznamuje, že jde o chřipku. Dva dny mám odpočívat ve společnosti předepsaných léků. Vysvětlení přijímám, přesto doufám, že do těch dvou dnů neskonám na horečku Dengue, která už mi zůstala v hlavě.
Druhý den už je mi ale opravdu mnohem líp, takže se ze svého mladého života můžu radovat dál.
Že ale stejnými příznaky trpěly ve stejnou dobu jako já i české kamarádky v Jogje a Surakartě, asi zůstane záhadou. Kdo ale nevěří na záhady, ať si přečte poslední článek blogu Soni z Jogji.
Zkoušky
O zmatky tu není nouze, a to ani ve škole. V pondělí jsme se všichni dostavili do školy s drobnou nervozitou způsobenou obavou z písemných zkoušek. Už během prvních minut je ale jasné, že se dnes naše vědomosti zkoušet nebudou. Učiteli asi nikdo neukázal onen rozvrh, podle nějž má být celý týden zkouškové období. Začíná tedy další nudná (velmi slabé slovo) hodina všemi oblíbeného učitele. Na mě už jde ale zase práškem utlumená horečka, takže se zase vracím do postele.
Doma si pak čtu zprávu od Juliena, že zkoušky nakonec budou až za dva týdny. To mě uklidňuje, aspoň o nic nepřijdu, zatímco se budu doma potit.
Na druhý den ráno mi ovšem přichází další zpráva. Dnes je zkouška!
A odpoledne zjišťuju, že budou i další až dokonce týdne!
Naštěstí toto sleduju z pohodlí postele, takže mě tyto zmatené informace ani tolik nevyvádí z míry.
Kontaktní čočky
V poloprázdném angkotu sedí naproti mně asi třicetiletý Indonésan. Občas na mě nenápadně koukne a po chvíli si dodá odvahy. „To máte kontaktní čočky?“, ptá se mě. „Ne, ne.“, odpovídám. „Takže jsou pravé?“, ptá se ještě pro jistotu. „Ano“, odpovídám. Načež chlapík projeví nesmírný obdiv k mé barvě očí.
Nutno dodat, že Indonésanky (ne-li i jejich mužské protějšky) se snaží podobat indoevropským typům. Proto v drogerii najdete mnoho druhů bělících tělových a pleťových přípravků a nevyhnete se setkání s člověkem s barevnými kontaktními čočkami.
Že ale někoho překvapí, že bílá cizinka nemá tmavě hnědé oči, to překvapilo i mě
Co jinde neuvidíte
V pátek do Bandungu přijela Slovenka Míša z Jakarty a její krajan Juraj z Jogji.
Domluvila jsem si s nimi sraz před vchodem do BIP. Během dlouhého čekání před obrovskými skleněnými dveřmi jsem byla svědkem dvou událostí. Ani jedna není v Indonésii určitě něčím výjimečným. Protože ale probíhaly zároveň na jednom „jevišti“, šlo o zajímavý kontrast.
Na rušné silnici před BIP právě probíhalo natáčení nějakého reklamního spotu, což jsem zjistila až podle prapodivně gestikulujícího mladíka s módním čírem na hlavě, který mluvil jen tak do prázdna. Scéna se několikrát opakovala. Občas mi ale při pohledu překáželi nějací muži. Jeden z nich, jak jsem později při zaostření zjistila, držel v rukou zeleného, asi metr a půl dlouhého hada. Ledabyle si ho podával z jedné ruky do druhé, a ukazoval druhému muži, který si jej ze všech stran prohlížel a hodnotil jeho kvalitu. Zase o chvilku později jsem si uvědomila, o co opravdu jde. Pravděpodobně se sešlo několik lidí se zvířaty na prodej, a vznikl z toho zverimex na ulici, přímo před branami vznešeného BIP.
Žádné komentáře:
Okomentovat