Ve čtvrtek odpoledne, po příjezdu ze Surakarty, jsem si chtěla na sobotní cestu zpátky koupit lístek na vlak Lodaya . Lodaya jezdí buď přes den (Lodaya Pagi) nebo v noci (Lodaya Malam) na trase Solo-Bandung a obráceně. Já jsem se rozhodla pro vlak ranní, protože jsem chtěla konečně vidět i okolní krajinu a hlavně hory ve východní částí Jávy, kde se nachází právě Bandung. Cena lístku pro třídu bisnis po Lebaranu už mírně klesla na 130 000 Rp (necelých 240 Kč), a s autobusem jsem po předchozí zkušenosti na delší dobu nechtěla mít nic společného. Podle jízdního řádu měl jet vlak osm hodin, odjezd z Jogji o půl desáté ráno.
Na nádraží jsem tedy rovnou zamířila do místnosti, kde se rezervují a kupují lístky na delší trasy. Nejdřív se musí vyplnit lístek s vaším jménem, bydlištěm (a nejlíp i telefonním číslem), názvem vlaku, časem odjezdu apod., poté dostanete pořadové číslo, a čekáte, až se uvolní místo u přepážky. U přepážky jsem lístek odevzdala, načež mi slečna v šátku oznámila, že na sobotu už není místo, a to ani ve vlaku nočním. V neděli už to bylo lepší, takže nezbývalo než souhlasit s nedělí ráno. Dostala jsem lístek se svým jménem a číslem sedadla.
V neděli ráno jsem se v předstihu dopravila na nádraží. Sedla jsem si na podlahu nástupiště, stejně jako spousta jiných, na sedačkách už nebylo místo. Pod plechovou střechou bylo příšerné vedro, takže jsem se po indonésku začala ovívat tím, co bylo po ruce. Příště si ale koupím vějíř, který je tu celkem běžnou záležitostí.
Můj vlak vyjížděl už ze Surakarty, takže zpoždění by mě nepřekvapilo. A opravdu, čekali jsme ještě další půlhodinu. Po příjezdu se všichni nahrnuli ke dveřím a nekoordinovaně se cpali dovnitř. Našla jsem své místo na sezení, opět bylo obsazené. Ale celkem to chápu, protože to bylo místo u okna. Takže jsem si jen poslušně sedla vedle mladé studentky a ani neprotestovala.
Nechci generalizovat jen na základě jedné zkušenosti z vlaku (ale asi bych se moc nemýlila), takže tímto budu popisovat jen ten můj vlak a cestu s ním.
Vlak třídy bisnis vypadal asi jako horší osobní vlak v mé rodné zemi. Kupodivu jsem nic zvlášť ošklivého neviděla, naopak například záchod byl mnohem čistší než ten v našich vlacích. Sedadla po dvou byla ve většině případů v řadě za sebou, jen na pár místech se dalo sedět naproti sobě. Sedadla byla celkem velká, a před nimi byla i spousta místa na nohy. Potažená byla zelenou koženkou jako u nás. Přestože je v Indonésii pěkné vedro, okna tomu přizpůsobena nejsou a otevřít se dá jen malá horní část. Asi to měli kompenzovat větráky na stropě, jejich účinnost jsem ale nijak výrazně nepocítila. Kdo neměl lístek s číslem sedadla, ten prostě stál v uličce či se válel v uličce na konci vagónu. Uvnitř vagónu téměř nikdo nekouřil, pokud tu potřebu někdo měl, šel si stoupnout do uličky u WC, tedy na konci vagónu. Vstupní dveře do vozu byli někdy zavřené, někdy otevřené, a napůl z nich třeba někdo visel ven (což je běžné hlavně u třídy ekonomi, kdy je ve voze hlava na hlavě. Vagóny neustále procházel personál z restaurace, který nabízel a nosil jídlo a pití tomu, kdo se ozval. Jedlo se na místě, prázdný talíř či sklenice se jen odložila na zem. Protože jsme jeli přes poledne, a já žádnou svačinu neměla, dovolila jsem si ten „luxus“ taky a objednala si „nasi rames“ (vařená rýže s různými přílohami, které si ve warunzích můžete vybrat i sami podle vlastní chuti (např. pečené kuře, tempe, pečené kostičky brambor v chilli apod). Dohromady s „es jeruk“ (štáva z citrusů; tím může být třeba mandarinka či limetka, s ledem a s cukrem, pokud se nevyjádříte jinak) jsem zaplatila 20 tis. Rp (téměř 40 Kč). Kasíroval ten samý číšník, co mi jídlo přinesl, a při té příležitosti prázdný talíř zase odnesl.
Vlak zastavil na několika nádražích, kde se do vozů nahrnuli prodavači občerstvení. Ti procházeli uličkou a neustálým opakováním dávali vědět, co nabízejí. Tím mohlo být teplé jídlo, ale taky různé lupínky, oříšky apod. Někdo jiný zase nabízel nápoje.
Nejzajímavější se pro mě stali prodejci instantních nudlí. Ti v ruce drželi zvláštní konstrukci většinou z železné tyče posvařované do různých tvarů, tak aby se v ní udržela velká termoska s horkou vodou, kolem které byly připevněné běžné prodávané kelímky s instantními nudlemi různých příchutí. Před zájemcem pak prodavač tuto konstrukci postavil na zem, otevřel kelímek, z něj vyndal sáčky s kořením, nůžkami vrch odstřihnul, přičemž tento odpad pak končil na zemi. Obsah kelímku pak zalil horkou vodou, a s plastovou vidličkou předal cestujícímu.
Prodejci různých slaných lupínků mě zase překvapovali svou výdrží. Někdy jich totiž na jednom nádraží přišlo do vozu hned několik s naprosto stejným sortimentem. To, že před nimi prošlo už mnoho podobných, kteří už něco prodali, je neodradilo od toho, aby své štěstí zkusili taky.
Jak už to tak bývá při dlouhých několikahodinových cestách, zadek už měl asi za hodinu dost koženkové sedačky a hrozného vedra, takže jsem se dalších sedm hodin jen otáčela jak při grilování. Ostatní tuto potřebu kupodivu nepotřebovali. Tedy až na jednu starou rozložitou muslimku v šátku, která asi pod vlivem rad svého lékaře či článku v časopise, občas ze svého místa vstala, a jala se protahovat své končetiny.
K pohodlí ve vlaku bych ještě jen dodala, že je naprosto běžné vyzout se během cesty, a svá holá chodidla dávat všem na odiv například opřením se o boční opěradlo sedačky před vámi.
Asi půlku cesty bylo možné sledovat více méně placatou krajinu s obdělanou půdou a minimem stromů a kopců. Čím víc jsme se blížili k Bandungu, přibývalo i kopců a rychlost vlaku se snižovala. Kopce a následné hory byli opravdu krásné se spoustou zeleně a terasovitými políčky. Fotky jsem žádné nepořídila, protože jsem nechtěla rušit svou spolucestující věčně nalepenou na okýnko.
Do Bandungu jsme dojeli už za tmy, kolem sedmé hodiny, takže ani vlak nedodržel svůj jízdní řád.
V Bandungu nastal pro mě úplně neznámý problém. Nádraží má totiž dvě nádražní budovy stojící naproti sobě, uprostřed jsou nástupiště s kolejemi. Něco jako podchod ale v Indonésii asi neznají (naprosto to samé jsem viděla v Jogje), takže když vystoupíte z vlaku, a u jiných nástupiště stojí další vlaky, působí jako hradba, přes kterou se nelze dostat ven. Jak se tedy dostat k budově? Já jsem nakonec zvolila „jednodušší“ způsob a vyrazila směrem k té novější nádražní budově. Tam jsem ale původně vůbec nechtěla, protože před ní nestojí angkoty, které jezdí na Jl. Dago. V cestě mi sice stáli nějaké vlaky, ale lokomotivy parkovaly těsně před chodníkem (u nás by nebylo možné, musí se chodit podchody), po kterém se dalo snadno přejít k budově.
Kdybych se chtěla vydat na druhou stranu, musela bych pravděpodobně projít několika vlaky, což by znamenalo vylézt s těžkou krosnou nahoru (většinou nebyli žádné schůdky!) ke vchodovým dveřím, projít krátkou uličkou kolem záchodu a zase ven, a toto možná několikrát zopakovat. U všech dveří se ale takhle tísnilo plno Indonésanů, kteří se svým vzrůstem museli mít ještě větší potíže než bych měla já. A vlastně jsem si nebyla vůbec jistá, jestli ti lidé taky jen přecházejí na druhou stranu, nebo do vlaku opravdu nastupují.
Tak jsem se tedy trochu prošla několik set metrů, než jsem dorazila k nádraží na druhé straně, a pak chytla první angkot na Jl. Dago. Po cestě ještě píšu Julienovi, jestli nezajdem na večeři, protože mám hrozný hlad.
Při výstupu z angkotu dávám řidiči 5 tisíc, protože nemám menší, a říkám mu, že z toho jsou 3 tis. jeho. On mi ale vrátí 2 500, čímž mě hodně mile překvapil, a to se mi tu při placení tak často nestává!
Jdu si ještě koupit do malé samoobsluhy něco na snídani na druhý den, a jdu směrem k místu, kde jsem si dala sraz s Julienem. Po cestě potkávám Aleše, jednoho ze tří kluků z Čech, kteří v Bandungu studují na ITB (Institut Teknologi Bandung). Všichni společně pak jdeme na večeři, při které se mi pusa nezavře, a to nejenom neustálým popisováním svých zážitků, ale taky díky překvapení, které mi způsobila paní u kasy. Za miniaturní porci jídla po mě chtěla necelých 10 000, což by v Jogje snad ani nebylo možné. A to není žádná nóbl restaurace, ale běžná jídelna s malým výběrem. Holt jsem zase zpátky v Bandungu a musím si zvykat na místní poměry.
Někdy jindy se zase rozepíšu o warungu Ibu Siti (paní Siti), který je jen pár metrů od mého kostu, a ceny jsou tam naopak neúměrně nízké vzhledem k obrovskému výběru a vždy milé obsluze.
Žádné komentáře:
Okomentovat