Spát jsem šla až o půlnoci, a ještě pořád jsem byla trochu unavená z cesty do Jogji, takže jsem si na druhý den trochu přispala, a na svůj další výlet vyrazila až dopoledne. Mým cílem se měl stát největší buddhistický chrám světa, Borobudur a hinduistický chrám Prambanan. Borobudur leží asi 40 km severozápadně od Jogjakarty, dojet tam se dá z města různými autobusy. Prambanan leží na opačné straně, v podstatě na konci města, a je dostupný hromadnou městskou dopravou TransYogya.
Nejdřív jsem se tedy vydala na vzdálenější Borobudur. Z ulice Parangtritis jsem se svezla za 3 tisíce Rp autobusem na severní autobusové nádraží Jombor, kde už čekal téměř plný přímý autobus na Borobudur. Protože jde o místní dopravu, probíhá nástup a výstup tradičním způsobem, tedy kde se vám zachce. O lístku nemůže být řeč, platí se chlapíkovi v autobuse. Za cestu až na Borobudur jsem zaplatila 15 000 Rp (cca 27 Kč). Místa v autobuse nebo spíš minibuse je pomálu, takže sedím s pokrčenými nohami opřenými o opěradlo přede mnou (takové jsou v Jogje všechny autobusy kromě autobusů TransYogyi, v Bandungu jsou zase běžné angkoty, kde jsou sedačky podél stěn, takže je víc pohodlí).
Asi za hodinu přijíždíme do vesnice Borobudur se stejnojmenným chrámem. Hned na nádraží by se mě nejradši ujalo hned několik „průvodců“, k Borobuduru ale snad dorazím i bez jejich pomoci (od autobusového nádraží je vstup na památku snad 500 metrů) a informace si seženu radši sama.
Vstupuju do oploceného prostoru s parkovištěm a obrovským tržištěm se suvenýry a warungy. Někde tady za tím zmatkem by se měla nacházet vstupní brána ke chrámu. Když se konečně propletu mezi stánky, objeví se přede mnou několik přepážek vedle sebe, u kterých stojí fronty lidí čekající na svůj lístek. Postupně se smiřuju s tím, že tu bude hodně živo. Chci se zařadit do jedné z front, ale zaměstnanci za přepážkami mi ukazují, abych šla někam doprava. Posunu se tedy k jiné přepážce, a následuje to samé. Nakonec obejdu celou budovu s přepážkami a za rohem na mě čeká speciální vchod pro bule! Tady se tedy oficiálně uznávají dvojí ceny!
Už v Jogje mi Soňa říkala, že pokud mám studentskou kartu (ne mezinárodní, ale indonéskou), mohla bych dostat slevu. Já jsem ale žádnou kartu nedostala. Pro jistotu jsem si s sebou do Jogji ale vzala jakési potvrzení ze školy, které jsem si ovšem na dnešní výlet zapomněla vzít.
Za přepážkou na mě koukají dvě paní, a zezadu se ke mně řine další zaměstnanec a anglicky mi vysvětluje, že dostanu slevu, pokud mám nějaký studentský doklad. Vysvětlování v indonéštině nezabralo a tak jsem se začala hrabat v peněžence, snad v naději, že se tam nějaký důkaz mého statutu studenta nějakým zázrakem zjeví. Postupně z kapsiček popotahuju různé vizitky, až narazím na svoji kartu cestovního pojištění. Dámy za přepážkou karta evidentně zaujala a přímo mi ji rvou z ruky. Další nekonečnou dobu zkoumají český a anglický popis, a nakonec usoudí, že je to asi přece jen věrohodný důkaz pro získání slevy, a tak platím „jen“ 6 dolarů (omlouvám se, už si nepamatuju, kolik to bylo v rupiích) a postupuju do dalšího kola.
Vstupuju do areálu chrámu, který je tvořen obrovskou zahradou, v jejímž středu se nachází samotný chrám. K němu proudí davy indonéských turistů, někteří s pestrobarevnými deštníky. Cizinců je tu pomálu. Na nějakou mystickou atmosféru můžu zapomenout, jen vylezu nahoru, vyfotím a zase slezu dolů. S ostatními turisty se drápu po vysokých schodech až nahoru. Ve všech patrech je plno lidí, někteří vyrazili na rodinný výlet, jiní na rande.
Z chrámu je krásný výhled na okolí a děti visící, kde se jen dá. Alespoň dva kluci si nemůžou odpustit otázku, jestli bych se s nimi nechtěla vyfotit. Jako opička v zoo, tak to děkuju, radši ne.
Procházím všemi patry, fotím a zase scházím dolů. Na zpáteční cestě se zase proplétám všemi stánky a rychle mizím z areálu ven. Ve vesnici si ještě dávám oběd a mířím na nádraží. Zpátky jedu zase přímým autobusem až do Jogji. Výběrčí v autobuse sice říká, že se staví na autobusovém nádraží Jombor, ale řidič má asi jiné plány, takže nádraží mine a jede dál. Staví až na křižovatce za nádražím, tam vystoupí pár lidí. Měla jsem to udělat i já, protože autobus pak vůbec nejel do města, ale vydal se na okružní jízdu kolem Jogji směrem na západ, kde už mi to velice připomínalo můj příjezd před dvěma dny. Zděsila jsem se a říkám výběrčímu, že chci do Jogji, on něco brblá a já nerozumím. Když už jsme opravdu za Jogjou, vynutím si výstup kdesi uprostřed silnice. Naštěstí v opačném směru jede spousta dalších autobusů zpět do města. A tak do jednoho nastupuju, a nechám se svézt až k Malioboru. Pak jdu ještě pěkný kus pěšky na zastávku autobusu TransYogya směřujícího k Prambananu. Asi v půlce cesty autobusem začne silně pršet. Je jasné, že další prohlídka už dnes nebude. Navíc mi někdo v autobuse sděluje, že Prambanan je v období prázdnin stejně otevřený jen dopoledne, a teď už jsou aspoň čtyři hodiny odpoledne. Svezu se tedy až na zastávku Prambanan a pak zase zpět do města. Mezitím už se setmělo a přestává pršet.
K Soně mezitím přijela na návštěvu Tereza, která studuje v Malangu na východní Jávě, i se svým indonéským přítelem. Všechno mají mokré, protože z Malangu vyrazili na motorce a po cestě je zastihl déšť. Tuto noc u Soni přespí a pak jedou zase dál. A nebyla to jediná návštěva, večer se stavila ještě Lenka, která v Jogje studuje indonéštinu, a bydlí v pronajatém domku kousek od Soni.
Fotografie z cest najdete ve fotogalerii.
Žádné komentáře:
Okomentovat