Ve čtvrtek už vstávám dřív, protože chci jet o půl deváté do města Surakarta, zkráceně Solo. Tam na mě má čekat Agung, který přijel asi na dva týdny navštívit své rodiče. Program nechávám v podstatě na něm, ve městě se vyzná. Jediné moje dvě podmínky jsou návštěva musea batiku Danar Hadi, které mi doporučila Soňa, a obchůdek s místními tradičními koláčky „srabi“, které jsem měla možnost ochutnat už v Bandungu
O muzeu Danar Hadi se nebudu dlouze rozepisovat, protože už tak udělala pár dní před mým příjezdem právě Soňa, takže pokud byste měli zájem, podívejte se na její blog, který mám v odkazech.
O půl deváté tedy vyjíždí vlak Prameks, který jezdí mezi městy Jogjakarta a Surakarta. Jsem příjemně překvapená, je tu čisto a celkem málo lidí. Cesta trvá s několika zastávkami asi hodinu, a během této doby vagony projíždí vozík s občerstvením.
Na nádraží v Solo už na mě čeká Agung s autem. Nejdřív jedeme k němu domů seznámit se s rodiči. Přivítal mě milý pár něco málo přes šedesát. Tatínek skoro stejně vysoký jako Agung, maminka miniaturní. Po několika zdvořilostních frázích, povinném focení rodičů s cizinkou (obstaral Agung, takže já fotky nemám) a ochutnání nabízených sladkostí vyrážíme všichni společně do jejich oblíbeného warungu. Je něco kolem desáté a já mám další snídani či předčasný oběd. Po jídle následuje další focení, tentokrát s majitelkou warungu. Pak vezeme rodiče domů, a já s Agungem vyrážím do města. Město trochu připomíná Jogju, jen je trochu menší. Parkujeme na obrovském bulváru u muzea batiku Danar Hadi. Tento název nese i velmi populární značka vyráběného batikovaného oblečení.
Muzeum je opravdu krásné! Asi právě proto, že jde o soukromou galerii s malou továrnou v zadní části domu. Na prohlídku jsme jen čtyři, ale i přes tak nízký počet se nás ujme anglicky mluvící průvodkyně.
Během prohlídky máme možnost vidět opravdu velké množství vystavených kusů, od světlejších pestrobarevných motivů navrhnutých Nizozemci a Číňany až po tradiční tlumené tmavší motivy typické pro Indonésii. Zajímavé je, že barva typická pro indonéskou aristokracii je hnědá stejně jako tmavé barvy vůbec, poddaní zase nosili oblečení světlejší. Na konci galerie je ještě možné vidět komponenty tvořící vosk určený pro batik, a pak už následuje vstup do továrny, kde je kvůli vosku obrovské horko. V první místnosti se vyrábí batik pomocí ručního vyplňování motivů voskem, v druhé místnosti se tvoří batik pomocí tisku. Poté následují barvírna, prádelna a sušárna hotových látek.
Na konci celé prohlídky nesmí chybět obchod s batikovaným oblečením.
Z muzea jedeme k sultánově paláci Kratonu. V Solo jsou dva konkurenční, tedy se dvěma sultány. Asi je to barbarské, ale už si nepamatuju, jak se jmenoval právě ten, ve kterém jsme byli.
V Kratonu je mimo jiné taky muzeum, které ale stejně jako ta předchozí, co jsem navštívila (s výjimkou Danar Hadi), za moc nestojí. Na prohlídku se nás sešlo jen šest, já s Agungem a mladá čtyřčlenná rodina. Průvodce mluvil většinou indonésky, ale kvůli mně z něj občas vypadla i nějaká informace v angličtině. Kromě pár zajímavých exponátů jsem zase mohla vidět jen staletý prach a ulámané (jestli vůbec nějaké) popisky k vystaveným kusům. Součástí prohlídky byl i park a otevřená část paláce skládající se z indonéské architektury doplněné sochami řeckých bohyň a křesťanských andělů. Kýč je opravdu všude.
Po skončení prohlídky jsme s Agungem chvíli objížděli okolí Kratonu, velký „park“ nebo spíš neudržované fotbalové hřiště, v jehož blízkosti se za dřevěnou ohradou váleli bílí buvoli.
Po této vyjížďce jsme se vydali hledat podle Agungových slov nejznámější obchod s koláčky srabi v Surakartě. Obchod se jmenoval naprosto stejně jako ten v Bandungu, Srabi Notosuman. Jde tedy o stejného majitele. Sedíme v obchůdku a cpeme se výbornými koláčky, když se ve dveřích najednou objeví majitel obchodu s manželkou, totiž ten samý pán, co nám připravoval koláčky v Bandungu (viz fotogalerie). To bylo překvapení! Zajeli si na prázdniny do rodné Surakarty. Trochu jsme si s nimi popovídali a zase vyrazili dál.
Agung se nabídl, že mě zaveze zpět do Jogji, a při té příležitosti se tam staví v jednom obchodě s „oleh oleh“ pro koláčky „bakpia“, které si vyžádala jeho maminka.
„Bakpia“ jsou malé koláčky z tenkého těsta s různými náplněmi. Tradiční jsou asi dvě, a to černá (kacang hitam; náplň pravděpodobně z fazolí) a světlezelená náplň (kacang hijau, ze zeleného hrášku), chutnají mírně nasládle. Nejvíc mi ale zachutnala náplň z mírně sušeného ananasu. V nabídce byla ještě náplň čokoládová či třeba sýrová. Koláčky s ananasovou náplní jsem si zamilovala, takže jsem se rozhodla koupit si jedno balení ještě před odjezdem do Bandungu. Mimo jiné jsem si tu zamilovala i další dobrotu, a tou je „ampyang“. Ve většině případů jde o arašídové či kešu ořechy smíchané se zkaramelizovaným hnědým cukrem do tvaru placky či menší hromádky. Jednoduché, ale vynikající!
Nakonec mě Agung doprovodil až k domu. Tam už na mě čekala Soňa s nabídkou tradičního indonéského kulturního večera, tedy divadlem „wayang“. Jde o loutkové divadlo, které má mnoho variant. Tradičně vyprávěným příběhem je Rámájana. Nešlo ale o žádné vystoupení pro cizince. Na jihu města se velkém otevřeném divadle konalo představení, které režíroval a odehrál jeden malý chlapík s mikrofonem.
Abych se ale vrátila k této nabídce. Původně se Soňa na to samé chtěla zeptat ještě Lenky. Ta s nabídkou souhlasila, ale nebyla jediná. Informace o wayangu se rozšířila velice rychle, takže ve výsledku se nás na představení sešlo obrovské množství studentů darmasiswa. Tři Češky, několik Slováků z Jogji a Jakarty, Němec a bůhví kdo ještě!
Javánštině, ve které byl příběh vyprávěn, nikdo z nás nerozumněl. To ovšem až tak moc nevadilo, protože téměř všichni tohoto setkání využili ke konverzaci a vyměňování zkušeností z různých univerzit.
Žádné komentáře:
Okomentovat