Výlet do Jogjakarty 7 (Kasongan)

Původně jsem měla v plánu odjet do Bandungu už v sobotu, ale lístek na vlak jsem nakonec sehnala až na neděli. Zbyl mi tedy ještě jeden volný den, který ale moc produktivní nebyl, a možná proto ho hodnotím velice pozitivně.
Dopoledne se neslo ve znamení vymýšlení programu na tento den. Soňa navrhla možnost výletu na kolech do nedaleké vesnice Kasongan, kde mělo být údajně plno obchůdků se suvenýry. Ze strany indonéského osazenstva domu zase přišel návrh na výlet na motorkách k menším chrámům v blízkosti Prambananu, kde by měl být krásný výhled do okolí. Zjistili jsme ale, že můj „řidič“ Emprit ještě vyspává a bůhví jak dlouho v tom ještě bude pokračovat, takže z výletu na motorkách sešlo.
Na obědě ve Warungu Merdeka jsme se potkaly s Lenkou, a definitivně jsme se domluvily na výletě do vesnice Kasongan. Po obědě jsme si šly s Lenkou půjčit do nedaleké kavárny plné cizinců kola (20 tis. Rp/den, cca 36 Kč), Soňa jela na svém. Vypůjčená kola vypadala, že už toho hodně zažila. Pravděpodobně byla vyrobena ještě v první polovině minulého století, a jelo se na nich velice zajímavým způsobem, přesto pohodlně.
Do Kasonganu jsme přijely podle mého vlastního pocitu asi za patnáct minut (Soňa to hodnotí na 30 minut). Už první ulice byla lemována obchůdky se suvenýry, a takových uliček tam bylo několik. Zaparkovaly jsme kola a vydaly se na obchůzku. Přesto, že jsem měla foťák s sebou, ve vesnici jsem bohužel fotku neudělala ani jednu. Přišlo mi zbytečné fotit si zajímavé dekorace do bytu, jako byly lampy, vázy, mísy, ale i drobnější suvenýry. Teď lituju. Nejradši bych nakoupila plno věcí, ale kdo to pak má tahat do Bandungu, a vůbec potom do Čech! I když balík poslat možné je, takže tuhle možnost ještě zvážím.
Potom, co projdeme snad všechny krámky, sedáme na kola, a jedeme zpátky, tentokrát jinou cestou. Projíždíme kolem rýžového pole, tradičních i nových domků roztroušených podél cesty. U ISI (umělecká škola) vjíždíme zpět na hlavní cestu do Jogji, ještě se ale stavíme na jídlo ve warungu, kde sedíme na rohožích u nízkého stolu.
Na zpáteční cestě vrací Lenka zapůjčené kolo, a já se Soňou jedu domů. V plánu mám ale ještě další cestu, už ne tak bezpečnou. Chci si totiž zajet do centra do už zmíněného obchůdku s koláčky bakpia. Cestu tam nacházím celkem snadno. Nazpátek už je to ale horší, protože se mezitím setmělo. Na jedné hlavní silnici potřebuju odbočit doprava do jedné menší ulice. Už si ale nepamatuju, která to byla, je jich tu samozřejmě víc. Provádím tedy pro Indonésana, stejně jako pro Čecha, neuvěřitelné manévry, když ze svého pruhu občas vyjíždím doprostřed silnice a máchám přitom pravou rukou s taškou s koláčky, to když mám pocit, že je to právě tahle odbočka. Pak ale zjistím, že jsem se spletla, takže se zase vracím doleva, pěkně na kraj silnice (ještě jednou opakuji, že v Indonésii se jezdí po levé straně!), když toto provádím podruhé a vracím se zase doleva, musí se stát nevyhnutelné. Řidič za mnou jedoucí motorky samozřejmě mé úmysly nechápe, a tak se o mě v obrovské rychlosti zleva trochu otře. Pocítil to jen můj kotník, naštěstí na něm ale není ani škrábanec. Překvapeného řidiče předjíždím a křičím na něj svou omluvu. O tom si doma budou povídat asi ještě hodně dlouho.
Nakonec se mi daří najít správnou cestu, ale jen pro tentokrát, za další odbočkou už jsem zase ztracená. Nakonec ale najíždím na tu správnou silnici, která křižuje ulici Parangtritis. Teď mě ještě čeká velká křižovatka, kde musím zase odbočit doprava. Už jsem jen pár metrů od křižovatky, když naskočí zelená. Vypadá to, že budu mít spoustu času křižovatkou projet. To jsem ale pěkně spletla. Už se nedívám na semafor, prostě jedu, když auto přede mnou najednou zastaví, a já už nestíhám reagovat. Zezadu do něj ťuknu. Tak to se mi opravdu ještě nestalo, a ještě k tomu dvakrát v jeden den! Stát se toto u nás, řidič už mě asi drží pod krkem, a dává mi různá jména. Tento řidič ale sedí klidně dál v autě. Jak mě mohlo napadnout, že po pár vteřinách zase naskočí červená?! Za mnou už se zase hromadí další motorky a auta, a já bych se nejradši propadla, jak se stydím. Tentokrát to odneslo levé koleno, které narazilo na nízko posazená řídítka. To asi abych věděla, že zázraky se nedějí do nekonečna. Koleno právě prochází fialovo-žlutým obdobím.
Na další zelenou už to zvládám líp. Původně jsem ještě chtěla zajet k Soně odvézt tašku s koláčky. To bych ale musela už po několikáté v tom hrozném provozu vjíždět do protisměru, a po předchozích zkušenostech nechci svoje štěstí pokoušet, takže radši jedu stále rovně ve svém pruhu. V kavárně odkládám kolo a zpátky už jdu pěšky. Den jsem přežila ve zdraví!