Amare

Až do pátečního večera šel noční život, tak typický pro Bandung, úplně mimo mě. Moje jediné občasné povyražení bylo pivo zakoupené v obchodě a vypité doma, v Dago Plaza nebo na návštěvě u kluků z ITB.
V pátek to konečně vypadá celkem slibně, kluci chtějí vyrazit do jednoho klubu v centru. Odjezd taxíkem je ale plánovaný až na 23. hodinu. Do té doby sedíme u kluků doma a pijeme pivo. Pro mě je ale jedenáct v noci trochu pozdě na začátek akce, a navíc se mi už z piva trochu motá hlava. Chci jít domů, ale nakonec se nechám ukecat, a jedu s klukama taxíkem do klubu Amare.
Taxikář má zapnutý taxametr, který na konci cesty ukáže slušných 15 tisíc. Pro čtyři lidi pakatel. Zbytek party tvoří ještě na motorce jedoucí Agung s Dannym, kluci ze Sumatry, kteří studují v Bandungu.
Stavíme u nějakého luxusního hotelu. Jsme tu správně? Začíná se naplňovat moje obava, že upocené tričko a outdoorové sandály nebyl ten správný výběr. Danny mě ale uklidňuje, že vypadám dobře.
Vedle hlavního vchodu do hotelu je ještě jeden, který vede do tmavé místnosti s pultíkem a dokonale namakeupovanou obsluhou. Každý platíme za vstup a první drink 35 tisíc (cca 67 Kč). Jako první drink si vybíráme pivo. Stoupáme po točitém schodišti do obrovské členité místnosti s černými stěnami a osvětlenými červenými dekoracemi. Kulatý bar stojí uprostřed a pohovky s křesílky po obvodu místnosti. Na stěně je obrovská LCD televize plná barev, která doplňuje na plné pecky puštěné monotónní disco. Po cestě na wc se přede mnou otevře další velký prostor.
Vypadá to tu hodně dobře, ale ne pro mě. Navíc tu něco chybí. Lidi. Zatím je tu víc členů obsluhy než zákazníků.
Necháme si u baru načepovat dvojky Heinekena, ke kterým dostaneme brčka. Nahlížím do nápojového lístku. Panáky tvrdého alkoholu začínají asi od 80 tisíc, džusy od třiceti. Tak co si asi dám, až vycucám to mrňavé pivo?!
Sedáme si do tmavšího rohu přímo k obrovské reprobedně a klimatizaci, takže mi po zbytek mého setrvávání v klubu pořád nadskakuje zadek a mám husí kůži. Navíc se skoro neslyšíme, takže můžu za chvíli sotva mluvit.
Postupně se sál zaplňuje „holčičkami“ v minišatech a jejich doprovodem v teniskách. Všichni posedávají nebo stojí u baru, nikdo netancuje.
Dopíjím svoje miniaturní pivo a loučím se. Ani ne hodinu po našem příchodu. Že já jsem se nechala ukecat…
Danny je velice ochotný a nabízí se, že mě odveze na motorce domů.
Jedeme tichým nočním Bandungem, téměř bez aut a motorek. Poprvé v Indonésii mám na sobě svetr!