Indonésani milují konzum! Indonésani milují trendy!
Tímto začínám další jistě pro všechny (najde se snad někdo, koho se to netýká?) zajímavé téma, tedy téma konzumní.
Ten, kdo dal kdysi v koloniálních dobách Bandungu název Parijs van Java (nizozemsky Paříž Jávy) ještě určitě netušil, jak se význam tohoto přirovnání časem posune…
Parijs van Java proto, že město bylo budováno ve stylu evropských měst a má tedy spíše západní charakter. Parijs van Java pro jeho krásu, která už podle mě ovšem dávno zešedivěla pod nánosem špíny, rozbitými chodníky a polorozpadlými budovami (to je ovšem charakteristika většiny indonéských měst).
Objevil se ovšem nový význam tohoto pojmu. Stejně jako v Evropě je to Paříž, co udává trendy v oblékání, v Indonésii je to Bandung.
Možná ne zcela náhodně se některé „módní domy“ a jiné stánky konzumu honosí právě tímto názvem (ať už v původní nizozemské podobě Parijs van Java nebo mírně poangličtěné Paris van Java).
Město Bandung je jednou velkou továrnou na módu. Množství různých butiků s oblečením, botami či taškami je neskutečné. Kromě mezinárodně známých značek si zde můžete vybrat i oblečení z místní produkce. Ať už pod vlastní značkou nebo jak jinak než kopie těch mezinárodních.
Když pomineme to, že velké množství mládeže potkáte na ulici ve školní uniformě, starší lidi zase v podobně zanedbané podobě jako u nás (ne-li v mnohem horší) a že mnoho dívek a dam nosí téměř na chlup stejný jilbab (muslimská pokrývka hlavy), je možné právě v Bandungu pozorovat to, co jinde na Jávě a pravděpodobně i jiných ostrovech není běžné. Lidé se oblékají podle módních trendů. V žádném jiném městě v Indonésii, kde jsem se zatím měla možnost pohybovat, jsem nenarazila na tolik lidí s podobným vkusem.
No přiznejme si to, ta bandungská lačnost po nových svršcích se navenek projevuje jako uniformita. Zdá se, že místní vše hltají, tak jak je jim to nabídnuto až pod nos, ale sami už větší kreativitu nevyvíjejí. Trička s Mickey Mousem a Kačerem Donaldem (opravdu netuším, koho právě toto napadlo!), elastické džíny tvaru pencil, plastové, koženkové a možná i kožené baleríny, sandály všeho druhu, mikiny s kapucí, haleny balónového střihu, minišortky, legíny, stejné střihy vlasů, černé oční linky, bílý make-up. Je to všude! K tomu se občas přidají tradiční vzory a střihy batikovaného oblečení či svetry, bundy, čepice a šály (nezapomeňte, že jsme v horách!) Nemůžu zapomenout taky na různé pláštěnky, pršipláště a pršikalhoty. S tím se ale asi moc neudělá, pláštěnka totiž nikdy nebyla středem zájmu módních návrhářů.
Uniformita je i záměrná. Máme tu už zmiňované školní uniformy, pracovní uniformy (v tom si Indonésani opravdu libují) a šedé, černé či hnědé kostýmky a obleky kancelářských krys.
Občas ale přece jen někdo vykročí z řady a překvapí. Ať už to jsou slečny a dámy s větším estetickým cítěním a dokáží tedy vykouzlit i něco zajímavějšího (v dobrém i v tom horším), pankáči, kterých je tu ale poskrovnu, nebo cestující na motorkách, kteří si zapomněli pršiplášť a tak na sebe hodí pytel na odpadky s dírou na hlavu a v tom lepším případě i na ruce. No a pak je tu i hodně takových, kteří na nějaký diktát módy kašlou a oblečou se tak, jak je jim to pohodlné…že by ta nejlepší varianta? Pro mě určitě.
Zpátky ale k trendům. Tato nemoc se projevuje téměř u všech nehledě na pohlaví, věk, tloušťku, výšku, vzdělání či majetnost hostitele.
To, že existuje moře střihů džín a že pencilky sluší nejvíc vyhublým 185 cm dlouhým modelkám, si zřejmě ještě nevšimla většina připrclých (někdy i obtloustlých) zástupců mladé indonéské generace. Pencilky má totiž kde kdo, holky, kluci, malí, velcí, hubeňouři a tlouštíci. A to vlastně platí i o těch Mickey Mousech a teniskách (ty ale naopak vůbec nezatracuju…s podivem jsem si ještě žádné nekoupila!!!)
Co se péče o tělo týče, snaží se průměrný (říkám průměrný, ne nějaký ušmudlaný ubožák, co sedí celé dny na okraji silnice zabalen do svých jediných svršků, i takové tu najdete) obyvatel Bandungu seč může. Leč, ať se snaží, jak chce, pro moje oči je to kolikrát utrpení.
Tak zaprvé mě děsí dívky s mrtvolným výrazem, za který může bílý make-up. Fuj, kdo to vymyslel?! Co se ale nelíbí mě, může se líbit jiným. V celé Indonésii je známo, že v Bandungu jsou pěkné holky. Že by za to mohl právě ten drákulovský make-up?
No a není to jen make-up, co holky může trochu přiblížit západním kráskám. I v tom nejmenším kiosku si můžete koupit whitening (bělící) mýdlo, sprchový gel, tělové či pleťové mléko. Vlastně je obtížné najít něco bez tohoto označení. A kosmetický průmysl zašel ještě dál. Prý existují i všelijaké injekce, které způsobí vyblednutí pokožky.
Zadruhé se stejně jako holky snaží i kluci. Jó, to je fajn, když je kluk čistej a upravenej a ještě k tomu voní. Ale co je moc, to je moc. Nevím, který z oblíbených fotbalistů nosí právě ten účes, který tu má každý druhý na hlavě, nepochybně ale může za to, že je to in! A in je asi i to, si ten svůj účes pěkně každý den nejmíň padesátkrát zkontrolovat, ulíznout, přičísnout, nagelovat a já nevím co ještě před zraky ostatních, a to kdekoliv se k tomu najde příležitost.
Zatřetí (ale to už mě tak neděsí) tu máme parfémy. Na každém rohu stojí malý krámek, kde si můžete koupit nejrůznější kopie slavných značek parfémů. A za pár kaček. Toho zase využívá kde kdo a není výjimkou zahlédnout v obchůdku mladého kluka, co si zrovna vybírá tu pravou vůni, která jistě oslní.
Začtvrté tu máme spíše pánskou záležitost, tedy dlouhé až dlouhatánské nehty na rukou. To ale není výsada pánů z Bandungu, majitele takové ozdoby najdete kdekoliv. Někdo se chlubí jen dlouhým nehtem na palci, jiný si zase zapomněl ostříhat nehty na obou rukách.
A jako poslední přichází na řadu úprava ochlupení. Místní metrosexuální hoši to mají oproti těm našim trochu jednodušší, protože jim ve většině případů tělesné ochlupení (možná úplně) chybí nebo ho mají jen v malé míře. Za to holky jsou někdy chlupaté až moc. Nějaký ten kníreček se dá ještě skousnout (pokud ale není „zamaskován“ drákulovským make-upem), že ale některé jinak velmi upravené slečny zdobí hustý porost na nohou, mě mírně šokuje. Ať si „nosí“ kdo chce, co chce. Mě spíš překvapuje, že se to stává právě tady v tomto kosmopolitním městě. Většina bandungských žen se ale buď holí, žádné chlupy jim nerostou nebo zase mají ty svoje džíny, takže se nemáte nad čím pohoršovat.
A na závěr jen letem světem po zbytku Indonésie, respektive z toho co jsem sama viděla nebo zaslechla.
Ve zbývajících oblastech Jávy a na Bali se situace zdá být mírnější, tričko a džíny vedou všude.
Na Bali je situace trochu výjimečná kvůli častému oslavování čehokoliv. To totiž znamená nošení tradičního oděvu. Ale i když se zrovna nic neslaví, potkáváte neustále plno lidí omotaných v saronzích. Chlapům to navíc náramně sluší!
No a zase v Jogje na střední Jávě (přestože je tu víc bule-větší vliv západu?) lidi vypadají víc nezkaženě, i když jak se to vezme…V Jogje totiž zase potkáte na každém kroku rastamana či podobného, jak by babičky řekly, hašišáka….ale to zase mě vůbec nevadí.
No a co jsem zaslechla o Sumatře, tam jsou asi ještě pořád číslem jedna všelijaké jilbababy a jiné zahalovací prostředky.
Žádné komentáře:
Okomentovat