Na to, že tady v té zemi pětkrát denně se modlících trpaslíků studuju (no trochu nadnesený výraz) jejich Bahasa Indonesia, tedy indonéštinu, jsem vám o tom, jak se tu vlastně mluví, ještě nic moc neřekla.
Tímto bych to tedy ráda napravila a rovnou vám trochu zašmodrchám hlavy…
Ještě upozornění pro případné rejpaly. Toto není žádná vědecká práce! Seznam literatury tedy na konci článku nehledejte. I já doufám, že vás nebudu krmit úplnými nesmysly…
Už ani není možné spočítat, kolikrát se mě kdo v Indonésii zeptal, jestli už umím sundánsky, případně javánsky (tyto mimozemšťanské výrazy vysvětlím za chvíli). Ve vlaku, na trhu, když jedete becakem, u kamarádů doma, prostě všude tam, kde se s vámi začne někdo bavit. Je to stejná konverzační otázka jako třeba „Jak už jsi dlouho v Indonésii?“, „Líbí se ti tady?“. Otázka na schopnost komunikace v lokálním jazyce ale většinou padne až potom, co řeknu, že bydlím na Západní Jávě, v Bandungu.
Indonéština je sice úřední jazyk na celém území Indonésie, ale většina obyvatel souostroví ještě k tomu mluví pěkně po svém, lokálním jazykem. Na ostrově Jáva by se to dalo rozdělit na sundánštinu, jazyk provincií Západní Jáva, Banten a Jakarta a javánštinu v provinciích Střední a Východní Jáva a Yogyakarta(snad jsem to moc nepopletla…). Provincie se ale skládají ještě z menších správních území, takzvaných kabupaten, kde se taky mluví, jak jim zobák narost. Tak se v tom pak vyznejte…
„Už umíš sundánsky?“ Moje odpověď zní pořád stejně: „Jen pár slov.“
Zato moje javánská slovní zásoba se pomalu ale jistě rozšiřuje. Co jsem se totiž zdržela oněch čtrnáct dní v Jogje, byla jsem dennodenně obětí konverzací vedených částečně v indonéštině a javánštině. A i když jsem teď zpátky v Bandungu, mám „lekce“ javánštiny“ aspoň po smskách.
V České republice jsou místní nářečí na ústupu a používá je spíše starší část obyvatelstva žijící na vesnicích. Tady je tomu naopak. Lokálními jazyky běžně mluví i mladí při nejrůznějších příležitostech. A tak i mí známí v Jogje ve věkovém rozhranní zhruba od 20 do 35 let míchají indonéštinu s javánštinou, a kolikrát je jejich hovor jen v javánštině.
Pojem javánština (pravděpodobně stejně jako případ sundánštiny) jakožto obecný název pro jazyk dvou velkých provincií a města Jogjakarta je ale ošemetný. Jak už bylo řečeno, i na menších území se mluví vlastními jazyky, pravděpodobně variantami javánštiny a sundánštiny.
A tak se může stát, že se zeptáte někoho z Jogji, jak se něco řekne javánsky, a on vám odpoví něco jiného než třeba člověk ze Surabayi.
V obou uvedených jazycích, stejně jako v samotné indonéštině se projevují silné společenské konvence. Úcta ke starším či úředním autoritám je znát nejen v jazyce ale i v chování obyvatel Jávy. Častokrát vidívám kamarády i neznámé lidi, jak někoho staršího či výše postaveného zdraví i mírným úklonem. Někoho by ale překvapilo i to, že mladí lidé se oslovují zcela běžně výrazy, které by v našich zeměpisných šířkách neuspěly.
Pár výrazů pro ilustraci:
Pro mladší se běžně používají výrazy:
mbak (javánsky), eneng, teteh (sundánsky) – slečna, dívka, familiárně „sestra“
mas (javánsky), aa, akang (sundánsky) – mladík, familiárně „bratr“
A tak si běžně kamarádi mezi sebou říkají „Hele, mas, koukni na to“, „Mas, půjčil bys mi tohle?“
Já jsem zase ze začátku nazývala našeho „domácího“, který je stejně starý jako já, jeho jménem. Pak jsem ale zjistila, že mu všechny holky z kostu říkají „Mas“, případně „Mas Iksan“ (Iksan-jeho jméno), tak jsem na to časem přešla i já.
Pro starší:
ibu, nebo jen zkráceně bu (používáno všeobecně) – paní
bapak, zkráceně pak (používáno všeobecně) – pán
Co se zdvořilostních frází týče:
terima kasih (indonésky), maturnuwun (javánsky), haturnuhun (sundánsky), maturkesuwun (dialekt kabupaten Banyumas, jihozápadní část Střední Jávy) – děkuji
silahkan (indonésky), monggo (javánsky), mangga (sundánsky) – prosím (dovolení něčeho)
sama-sama (indonésky, sundánsky), sami-sami (javánsky) – odpověď na děkuji (není zač)
selamat pagi (ind.), sugeng enjing (jav.), wilujeng enjing (sund.) – dobré ráno
selamat malam (ind.) sugeng ndalu (jav.), wilujeng wengi (sund.) – dobrý večer
K frázím výše i níže uvedeným je ale ještě třeba zmínit, že jsem při psaní nerozlišovala „stupně“ javánštiny a sundánštiny. Například javánština se totiž dělí do tří kategorií: Ngoko, Kromo a Inggil. Obecně by se dalo říct, že každý z těchto stupňů je používán jinou sociální třídou a v různých společenských situacích. Například kromo se používá při styku s osobou vyšší sociální třídy, například se sultánem a jeho rodinou.
Třeba v Malangu, městě na Východní Jávě, se ale můžete i naučit mluvit sprostě. Takové složení „Matamu!“ (ze slov mata-oko a kamu-ty) znamená něco podobného jako u nás „Ty vole!“
To, co se jeví nejen mě ale i samotným Indonésanům jako prvotní rozdíl mezi sundánštinou a javánštinou, je fakt, že v mluvené javánštině nelze přehlédnout velkou četnost používání samohlásky „o“. S nadsázkou by se dalo říct, že téměř všude tam, kde se v indonéštině vysloví „a“, v javánštině řeknete „o“ (v psané podobě se ale používá „a“…to je zase nepořádek, co…).
Například:
Kenapa (ind) – kenopo (jav) - proč
Nggak apa-apa! (ind) – Ora opo opo! (jav) – Nic se neděje, vše je ok, v pořádku.
Surabaya (ind) – Suroboyo (jav) – Surabaya (město na Stř. Jávě)
Jogja (ind) – Jogjo (jav) – Jogjakarta (město na Stř. Jávě)
Rozdílů je ale samozřejmě mnohem víc a na více úrovních.
I když jsem tu teprve chvíli a teprve jsem se trochu začala orientovat v jazyce, usuzovala bych na to, že jazyky na Jávě spojuje určitě jedna věc. Je to slušnost, zdvořilost. Ať už je jen povrchní nebo upřímná, cítíte ji neustále v jazyce. Kolikrát si uvědomím, že když něco říkám nebo píšu v indonéštině svým kamarádům, používám výrazy, které bych v běžném hovoru v češtině asi tak často nepoužívala.
Žádné komentáře:
Okomentovat