Z Bandungu jsem vyjížděla 28. prosince kolem třetí hodiny odpolední. Na stanovišti autobusů společnosti Kramat Jati se mnou čekal kamarád Purnama. Svěřila jsem mu totiž na celou dobu pobytu mimo Bandung svůj notebook. Může se stát, že bude po cestě pršet a voda nateče do zavazadlového prostoru, naznačil mi Purnama, že možná nebude nejlepší nápad dát si krosnu dolů. Tahat se ale s batohem, který jsem už tak sotva unesla, po schůdkách nahoru se mi ale vážně nechtělo, takže jsem ho pěkně vrazila řidiči do ruky, ať se o něj postará. Jojo, Purnama měl pravdu…při průjezdu nočním Semarangem a Surabayou (města na severním pobřeží Jávy) jsem mohla jen s vyděšeným výrazem sledovat, jak náš autobus téměř plave.
Třicet hodin se zdá hodně…a je to hodně, ale vydržet se to dá, zvlášť když můžete ulevit nohám a rozvalit se na sklopitelné podnožce. Občas jsem dokonce obdivovala řidiče, který nám na dobrou noc pouštěl západní rock. Pak to ale pokazil, a mnohem delší dobu z reproduktorů řval nesnesitelný indopop. V přístavním městě Banyuwangi na Východním cípu Jávy, kde nás čekal trajekt na Bali, jsem se konečně seznámila s rozjařenou skupinkou kluků z Bandungu, co si jeli užít Silvestr do Kuty (místo to známé vysokou návštěvností bule, tedy cizinců). Prokecali jsme plavbu trajektem, takže na zvracení a podobné žaludeční záležitosti nezbyl čas (a to ani při cestě nazpátek…a to jsem si už neměla s kým povídat!:-)
Bali velké není, ale cesta z přístavu Gilimanuk do Denpasaru byla ještě dlouhá a únavná. Na autobusové nádraží Ubung v Denpasaru jsme přijeli asi kolem šesté večer místního času (o jednu hodinu víc než na Jávě). Dlouho jsem na nádraží opuštěná nezůstala, za chvilku pro mě přijel Honza (darmasiswák, co v Denpasaru studuje tradiční tanec) na své vespě. No cesta k němu domů byla celkem legrační. Za prvé už tím, že dva vysocí Evropani vypadají na malé vespě celkem vtipně. Za druhé tím, že musel mít chudák Honza po celou dobu mezi nohama moji obrovskou krosnu (na zpáteční cestě to ovšem bylo ještě horší, protože jsem objem krosny za ty dva týdny stačila zvětšit asi o čtvrtinu).
Honza bydlí spolu s dalšími čtyřmi studenty Darmasiswa v klidné východní části Denpasaru v domku se čtyřmi bytečky a krásnou zahradou. Kromě něj si tu pohodu užívají Slováci Milan a Bára, další Čech Marcel a Angličanka Liz. Do školy (ISI, umělecká vysoká škola) to mají opravdu blízko, jak Honza říká „za plotem“.
Žádné komentáře:
Okomentovat