Bromo

Gunung Bromo je stále aktivní vulkán s výškou 2 329 metrů. Nachází se na Východní Jávě a je součástí masivu Tengger. Součástí tohoto masivu je i další aktivní sopka Semeru. Bromo je obklopené písčitým polem, po kterém je možné volně se pohybovat. Kdo je líný chodit pěšky, může si pronajmout koníka. Při pohledu z vrcholku blízké hory Gunung Pananjakan je pak za pěkného počasí vidět Bromo se svým čmoudícím kráterem a v pozadí sopka Semeru. Právě na Pananjakan se chodí ještě před úsvitem, abyste si mohli stejně jako mnoho takových před vámi udělat krásné fotky východu slunce se zmíněnými sopkami v popředí.

Cesta autobusem do Probolingga byla zatěžkávací zkouškou pro moje nervy. Seděla jsem totiž hned za šíleným řidičem, který měl neustálé nutkání předjíždět, a to i v chvílích, kdyby to znamenalo čelní srážku s protijedoucím vozidlem. To, že si občas zapálil, už byla maličkost, i bez klimatizace nebylo nic moc cítit.
Někdy kolem čtvrté ráno jsme dorazili do Probolingga. Jak už je to tu asi zvykem, řidič se neobtěžoval zastavit na autobusovém nádraží, ale vyhodil mě na velké křižovatce, odkud to na nádraží bylo ještě pár kilometrů. Nejdřív jsem odmítala všechny nabídky od becakářů a ojekářů (řidič taxi-motorky), ale nakonec jsem přece jen do jednoho becaku nasedla a udělala jsem dobře, byl to ještě pěkný kus.
Řidič becaku byl fajn, trochu jsme popovídali a on zastavil těsně za autobusovým nádražím na stanovišti minibusů, které jezdí do vesnice Cemoro Lawang, nejbližšího bodu od Broma. Tam ještě vzbudil řidiče minibusu, abych se s ním mohla domluvit na podmínkách cesty. Mohla jsem si vybrat. Buď za 200 tisíc (necelých 400 Kč) pojedeme hned a sami nebo za 25 tisíc (cca 50 Kč) až se vozítko zaplní. Tak jsem samozřejmě radši zvolila několikahodinové čekání v blízkém warungu než jsme konečně někdy po osmé vyrazili na cestu.
Cesta mohla trvat tak hodinu a půl a táhla se krásnou kopcovitou krajinou. Všude okolo na strmých svazích byla políčka se zeleninou, která občas zakrývala mlha. Teplota klesala, a když jsme dojeli do Cemoro Lawang, mohlo být už možná jen 10 stupňů i míň.
Řidič zastavil u jednoho hotelu s vyhlídkou na Bromo (kdyby ovšem nebyla mlha). V hotelu jsem si hned prohlídla nejlevnější pokoje a usoudila, že se radši půjdu poohlédnout jinde. Darmasiswačka Lenka, která byla na Bromu už několikrát, mi doporučila hotel Cafe Lava, tak jsem se úplně zmrzlá přesunula tam.
Cafe Lava je celkem příjemný horský hotýlek, kde se ovšem netopí, takže nosíte i uvnitř v nejlepším případě mikinu či svetr. Nejlevnější dvoulůžkový pokoj měli za 100 tisíc Rp, což je pěkná cena, když jste ve dvou. Pokoj ale vypadal pořád líp, než ten v prvním hotelu, tak jsem ho na jednu noc vzala. Sice bez elektřiny, ale s teplou dekou. V ceně economy pokoje není snídaně, ale já si ji nakonec domluvila.
Ceny v restauraci byly samozřejmě trochu vyšší, ale jídlo měli moc dobré a z místní zeleniny a obsluha byla moc milá, tak byla radost si něco objednat. Protože je období dešťů, tedy není sezóna, v hotelu nás bylo jen pár.
Trochu jsem se vyspala, umyla v ledové vodě a vyrazila na menší obhlídku okolí. Ta byla opravdu krátká, protože byla příšerná mlha a mrholilo. Bylo tedy jasné, že nějaké bližší prozkoumávání nechám až na druhý den ráno. Celý zbylý den jsem si pak vroucně přála, aby ráno mlha ustoupila a já mohla konečně vidět tolik proklamovaný východ slunce se sopkami Bromo a Semeru.
Ve vesnici jsem potkala kluka z Ruska, který už nějakou dobu cestuje sám po Asii. Vysmála jsem se jeho jistě drahým koženým polobotkám On mě ale uzemnil tím, že s nimi už předtím lezl už po všech možných horách. Stejně jako já přemýšlel, jak koncipovat svůj výlet druhý den ráno. Jak mu to dopadlo, nevím, ale na druhý den jsem ho viděla zdravého a živého. Předpokládám, že ale viděl stejné prd jako já, protože mlha byla na druhý den stejná pro všechny.
V hotelové restauraci jsem pak zase potkala dva chlapíky z Jakarty, kteří si taky vyjeli na dva dny na Bromo. Po delším rozhovoru jsme se domluvili na společný výstup na druhý den ráno ještě za tmy na Gunung Pananjakan, abychom tedy v případě, že mlha nějakým zázrakem zmizí, viděli ten krásný východ slunce.
Ve čtyři ráno jsme tedy ve třech vyrazili pěšky na asi 4 kilometry vzdálenou horu. Já s baterkou, oni, jak už to u Indonésanů bývá jen s malou baterkou jako přívěškem na klíče. Jeden z nich se dokonce vybavil sandálama (ještě, že měl aspoň ponožky…které ovšem byly za chvíli mokré a asi pěkně studily). V lese ještě tak 200 metrů pod vyhlídkou jsme se trochu ztratili, ale nakonec cestu našli a tak jsme přeci jen měli tu možnost se nahoře kochat nádhernou neprostupnou mlhou. Chlapci využili té zvláštní chvíle k modlitbě a já zatím čekala, jestli mlha přece jen nezmizí. To se sice povedlo, ale jen částečně, takže jsem sice viděla na severozápadní straně políčka v údolí, ale směrem k Bromu se ukázal jen kousíček písčitého pole a úpatí Gunung Pananjakan.
Nemělo cenu čekat na hoře až na den, kdy se objeví slunce a tak jsme zas sestoupili dolů. Ještě v lese jsme potkali dvě babky, jak sbírají dřevo. Pro fotku skvělý úlovek, stál nás ale 4 tisíce Rp. Babky jsou už asi zvyklé na turisty, tak se snaží si nějak přivydělat. No ani se jim nedivím, tam nahoře si člověk pěstováním zeleniny asi moc na živobytí nevydělá.
Vrátili jsme se do hotelu na snídani a já si pak šla zase lehnout. Kolem desáté jsem se vydala na výlet k samotnému Bromu. Po zaplacení drobného vstupného pro studentku indonéské univerzity jsem sestoupila k písčitému poli, zemi nikoho. Mlha už ustoupila tak, že zakrývala jen vrcholky hor. Na nádherné Bromo s vrcholkem v mlze se můžete podívat ve fotogalerii.
Prošla jsem kolem opuštěného hinduistického chrámu těsně pod Bromem a stoupala směrem k šedivému kráteru hned vedle homole Broma. Že bude v jeho blízkosti cítit síra, mi bylo jasné, ale netušila jsem, že tak moc. Jakmile vál vítr mým směrem, přihnali se i mraky se sirným zápachem. V takových chvílích jsem musela jako roušku použít papírový kapesník, jinak bych se asi ukašlala k smrti. Ještě výšlap po schodech až na okraj kráteru a nahoře mě čekal zase jak jinak než pohled do mlhy, a navíc smradlavé. Pobyt nahoře jsem teda radši nějak neprotahovala a vydala se zase zpátky.
V hotelu jsem si pak zabalila a přesunula do restaurace, kde jsem si ještě dala se svými známými z Jakarty oběd a pak už jsme jen čekali na minibus, který jede zpátky do Probolingga. Ten nakonec vyjel někdy po třetí odpoledne. Ze začátku jsme v minibuse seděli asi jen v pěti, ale po cestě dolů řidič nabíral další pasažéry, většinou zemědělce s nářadím. Tak jsem si zase připadla jako někdy v angkotu, kdy nevěřícně hledíte, jak se dovnitř řidič snaží narvat co nejvíc lidí. Nakonec přece jen nikdo nemusel sedět na střeše, tam byla jen pěkně do igelitu zabalená moje krosna. Asi v půlce cesty jsme se všichni museli z neznámého důvodu přestěhovat do jiného minibusu, který řídil můj starý známý, který mě vezl den předtím nahoru.
Jak byla nahoře v horách zima a mlha, bylo zase dole v Probolinggu krásně teplíčko a sluníčko pěkně svítilo. I když taky ne moc dlouho, protože jsme k nádraží přijeli kolem páté a v šest už zase byla tma.
Na nádraží v Probolinggu jsem koupila lístek na autobus s klimatizací do Malangu, který měl vyjíždět za hodinu. Cenu jsem usmlouvala na 40 tisíc. Sedla jsem si tedy zatím do warungu a v klidu si objednala džus, když za mnou po chvíli přiběhl nějaký chlapík s tím, že můj autobus je rozbitý, a že za chvilku jede jiný bez klimatizace. Já mu ale říkám, že už mám koupený lístek. Ten si ode mě vzal, vrátil mi 15 tisíc a zavedl k autobusu, který už byl připravený k odjezdu.
Jak jsme se rozjeli, začal uličkou procházet „průvodčí“. Tak a jsem v háji, říkala jsem si, nemám žádný lístek, určitě to budu muset zaplatit znovu. Když ale přišel až ke mně, řekla jsem, že jsem platila už na nádraží a on jen vytrhl lístek z bločku a měla jsem svůj lístek bez dalšího placení.
No a takhle tedy skončilo putování po Bromu a jeho blízkém okolí. Vzhledem k tomu, že jsem přišla o východ slunce, chtěla bych si tam zajet ještě jednou v období sucha, ale kdo ví…