Hinduistické chrámy Candi Ceto a Candi Sukuh se nacházejí na hranici Střední a Východní Jávy. Candi Ceto je ve výšce 1400 metrů nad mořem a Candi Sukuh asi 10 km od něj ve výšce 910 metrů n.m. Oba chrámy byly postaveny v 15. století. První chrám připomíná ty na Bali, druhý má podobu malé pyramidy.
Hned na druhý den ráno mě Emprit vyzvedl u Soni doma a jeli jsme na snídani do warungu. Tam jsme se potkali s jeho kamarády Drajadem a slečnou, jejíž jméno si nepamatuju (není divu, za těch 14 dní v Jogje jsem se seznámila s tolika lidma, že není možné si je všechny pamatovat). Ve čtyřech jsme pak vyrazili na několikahodinovou jízdu. Minuli jsme Solo a pak jeli přes vesnice do hor. Tam nás čekal pohled na všudypřítomné čajové plantáže. Cesta byla čím dál tím strmější a já už si začala připadat jak někde v horách v Peru. Nejstrmější stoupání nás ale čekalo ve vesnici těsně pod chrámem Candi Ceto. Tam jsme nechali motorky a vyrazili do dalšího kopce pěšky.
Chrámový komplex se rozkládá na několika terasách. Je možné vidět plno kamenných soch a reliéfů. Kamenné želvy byly téměř všude.
Z Candi Ceto jsme přejeli trochu níž na Candi Sukuh. Chrám je menší a jeho nejvýraznějším prvkem je malá pyramida, na kterou se dá vylézt po schodech. Želvy byly i tady a dokonce se objevila socha muže bez hlavy, zato s obrovským penisem. Ono vlastně na obou chrámech je hodně prvků se sexuální tématikou.
Na Candi Sukuh už začalo trochu mrholit a ještě se to zhoršilo u vodopádu kousek od chrámu. Dlouho jsme se tam tedy nezdrželi a vyrazili na cestu zpátky. Bohužel hned u křižovatky pod vodopádem se nám ztratila druhá dvojice, což způsobilo možná tak hodinové vzájemné hledání. Místo, abysme po cestě ve vesnici někde zastavili a napsali smsku, kde jsme, pořád jsme jezdili nahoru a dolů a hledali ty dva. Holt řidiči nic nevymluvíte…Nakonec jsme ale sjeli už docela nízko z hor a sedli na kraj silnice, Emprit se znova a znova snažil dovolat Drajatovi, ale na druhé straně mu pořád a pořád dokola paní opakovala svůj dík za jeho trpělivost. To už se na to všechno asi ten nahoře nemohl dívat a poslal nám konečně zbytek výpravy. A můžeme zase vyjet…
Tentokrát jsme ale nevjeli na hlavní silnici na Solo, ale jeli nějakými úzkými silnicemi lesem, polem a vesnicemi. Důvod mi byl asi po hodině ozřejměn. Už za tmy jsme zastavili kdesi v lese u kamenného stavení. Přijeli jsme totiž na návštěvu k Drajadovým prarodičům.
Já si myslela, že se tam jen na chvíli stavíme a jedeme dál, ale ostatní si možná mysleli něco jiného…no, rozhodně po kafíčku a výborné večeři, která přišla vážně vhod, protože jsme přes den vůbec nejedli, začali domácí odkudsi vytahovat matrace. Když jsem asi po desáté slušně zopakovala, že u nich opravdu nechci spát, pořád se s tímto faktem nemohli smířit, ale co se dalo dělat, holt si ta bílá holka postavila hlavu. Ostatní ale vypadali, že by si tam vážně ustlali... Tak do sebe Emprit aspoň vyklopil jakýsi hnusný sirup v pytlíku, co tu seženete v každým obchodě a je snad na všechny neduhy, třeba i na únavu při řízení, a mohlo se zase jet směr Jogja. Po celém dni na motorce jsem si velice ráda zase ustlala na matraci u Soni doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat