Vyjížďka s Agungem

V sobotu večer jsem se přes sms domluvila s Agungem, že si dáme na druhý den sraz v deset hodin před Dago Plaza (obrovské stravovací a zábavní zařízení, kam chodím na gratis wifi internet).
Já jsem dorazila angkotem, Agung na svém skútru. V tu dobu v Dago plaza nebyla ani noha, takže jsme měli možnost si v klidu popovídat, aniž bychom museli poslouchat hluk z okolních kaváren a restaurací. Rozebírali jsme i možnost společného výletu do Jogjakarty, Sola (zkrácený název města Surakarta, nedaleko Jogji) a okolních atrakcí, jako jsou starobylé chrámy Prambanan a Borobudur. Zatím ale zůstalo jen u návrhu, protože přes prázdniny není pravděpodobné, že se někam dostaneme. V tomto období je totiž nutné rezervovat si lístek na vlak hodně dopředu, a navíc tarif jízdenek se v prázdninovém období výrazně změnil, a to směrem nahoru. Předběžně jsme se domluvili i na možnosti vyjetí někam za město, například s dalším studentem nizozemštiny, Iimem, který dělá převážně pro německé turisty průvodce po Indonésii.
Asi po hodině povídání jsme vyrazili na oběd. Ptala jsem se Agunga na typické bandungské jídlo, a on navrhl zajít do Warung Ampera, prý tam dělají nejlepší „nasi timbel“ v Bandungu. „Nasi timbel“ má být rýže (nasi) s mnoha různými přílohami podle chutě zákazníka. Tento pokrm ale podle mého názoru nabízí každý druhý warung, protože není problém přijít ke kuchaři a ukázat, co všechno k rýži chcete.
Warung Ampera má v Bandungu několik poboček. My jsme byli relativně blízko od Jl. Dago, ulici si ale nepamatuju, protože při jízdě na skútru se neorientuju tak dobře, jako když jdu pěšky. Když jsme dojeli na místo, zjistila jsem, že nejde o žádný „warung“, na jaký jsem běžně zvyklá, ale že jdeme do pěkné čisté restaurace v domku ve vilové čtvrti. Uvnitř už bylo několik strávníků. Hlavní příval ale jistě dorazil až k večeru, protože v období Ramadánu jí většina obyvatel Indonésie až po skončení postní části dne.
V hlavní místnosti jsme si mohli ze „švédského stolu“ vybrat, co jsme k rýži chtěli ochutnat. V nabídce bylo opravdu všechno možné, od smaženého tempe, tahu, ryb, kuřecího masa, vnitřností, všemožných placiček až po různě upravovanou zeleninu. Ke stolu jsme si ale odnesli jen cedulku s číslem objednávky. Zbytek donesli číšníci. Každý obdržel velký talíř s kupičkou vařené rýže zabalené v banánovém listě, misku na umytí rukou (ano, i v této restauraci se jí rukama) a sklenici teplého neslazeného čaje. Čaj nebo teplou vodu mimochodem dostanete téměř všude, i v tom nejšpinavějším warungu, už v ceně jídla.
Poté následovala ratanová miska s ohřátými pokrmy, které jsme si vybrali jako přílohu k rýži. Já měla kromě smaženého tempe ještě prazvláštní kouli cca o průměru 5 cm tvořenou tenounkými bramborovými proužky opraženými na „sladko-pálivo“. Kromě proužků brambor se v kouli nacházelo ještě pár proužků červené chilli papričky. Ke „kouli“ jsem měla ještě placičku z nějakého těsta uvnitř s kukuřicí a nějakou zeleninou. Agung si vybral taky tempe a smaženou placičku s malými garnáty.
Jídlo bylo opravdu vynikající a prostředí moc příjemné! Jako tečku na závěr zaplatil Agung celý oběd. Bohužel právě když jsem byla na wc, takže mi unikla cena.
Po obědě jsme na skútru vyrazili na různá místa nedaleko Jl. Dago, jako třeba k Poštovnímu a Geologickému muzeu, obě byla ovšem zavřená.
Taky jsme zajeli na vlakové nádraží omrknout situaci kolem případné cesty do Jogji. Na nádraží bylo několik nástěnek s „jízdními řády“, mnohem stručnějšími variantami českých JŘ. Systém vlakové dopravy teď chápu jen o trochu víc než z předchozího vyprávění. Na různá místa na Jávě pravděpodobně vyjíždí vlaky s vagóny různých tříd. Jestli jsem to ale pochopila správně, tak nejhorší třída ekonomi jezdí ve zvláštním vlaku, který vyjíždí z jiného nádraží, než na jakém jsme byli. Tento vlak jsem dokonce měla možnost vidět při projížďce s Agungem, vypadal jako vlak z dokumentu o Indii, až po střechu plný lidí.
Z „našeho“ nádraží pravděpodobně vyjíždí vlaky s třídami bisnis a eksekutif, přičemž business je prý o něco horší (např. bez klimatizace) a levnější než eksekutif. V jednom vlaku pak najdete vagóny obou tříd.
Na jízdním řádu jsme se dozvěděli, že směrem do Jogji vyjíždí několik vlaků s různými názvy, moc jich ale není, a např. vlak s jedním názvem vyjíždí jen dvakrát denně, ráno a odpoledne (cesta do Jogji trvá asi 8 hodin).
Na přepážce jsme si taky mohli prohlédnout cedulku s novými cenovými tarify pro období prázdnin. Bohužel si nepamatuju název těchto prázdnin, ale mají co do činění s Ramadánem, většina lidí se během tohoto období vrací aspoň na pár dní z měst ke svým rodinám na vesnice. Proto jsou v této době ceny jízdenek vyšší (např. cena za jízdenku do Jogji třídou business 90 000 Rp mimo prázdniny, během prázdnin 150 – 200 000 Rp!) a vlaky jsou narvané. V reálu toto znamená, že např. vlak směrem do Jogji má nějaká volná místa až 2. října! Kdo se tedy chce během prázdnin vydat na cesty, musí si jízdenku rezervovat dlouho dopředu. Já to tedy vidím tak, že během prázdnin objezdím jen okolí Bandungu a na delší cesty se vypravím, až se situace na dráze uklidní.

Po cestě z nádraží došla řeč na Českou republiku, a tak jsem mimo jiné zmínila i boty Baťa (jeden z učitelů ve škole si při zmínce o ČR vzpomněl hned na boty). Na to mi Agung odpověděl, že nějaký obchod s názvem Bata je v Bandung Super Mal. Moc jsem mu nevěřila, a tak jsme to zajeli prověřit. Na druhém konci města, daleko od mého domova se nachází asi největší shopping mall v Bandungu a v něm opravdu i obchod s botami Bata! A nejen to, byla jsem i mile překvapená, když jsem objevila evropské značky oblečení jako je Esprit a Next. Pravděpodobně tam mají i jiné, ale my jsme si obchoďák moc neprohlídli, protože Agungovi přišla zpráva od Iima, že si můžeme dát sraz v jednom knihkupectví v blízkosti Jl. Banda, kde je výukové centrum niz. jazyka.
Po cestě jsme se ale ještě zastavili v obchůdku se sladkými dobrotami typickými pro město Surakarta – Srabi Solo. Jde o koláček ze sladkého řídkého rýžového těsta (výroba viz fotky na picase). V obchůdku tyto koláčky zároveň vyrábějí před očima zákazníků, takže i my jsme mohli vidět kuchaře v akci. V tomto obchůdku nabízejí dva druhy Srabi Solo, suché bez ničeho a s čokoládovými „bobky“, které sem určitě importovali holanďani (v Nizozemsku a Belgii se běžně sypou k snídani na chleba, tady se seženou běžně v supermarketu taky). V Solo prý ale mají druhů víc, musím tam s Agungem zajet a ochutnat!
Když jsme přijeli ke knihkupectví, Iim už na nás čekal. V obchodě měli dost slušné ceny, asi jako Levné knihy v ČR. Sehnala jsem tam dokonce kapesní slovník Niz.-Ind., Ind.-Niz. Asi za 13 000 rupií (asi 26 kč), mnohem lepší než trojjazyčný Niz.-Anglicko-Indonéský, který jsem si koupila v Gramedii v BIP. Nějakou dobu jsme pak seděli všichni tři před obchodem, a Iim vyprávěl o místech, která bych měla určitě navštívit v okolí Bandungu. Například čajové plantáže s výrobnou čaje, výrobnu tofu (tahu) v Lembangu (v kopcích pár km severně od Bandungu), výrobnu indonéské čokolády, hory a sopky v okolí. Doufám, že mě na některá místa vezmou právě Agung s Iimem, protože jinak vůbec netuším, jak bych se tam dostala.
Protože mě vysedávání před obchodem už moc nebavilo, chtěla jsem vědět, co budeme dělat dál. Bylo už po páté a já měla hlad, Iim evidentně taky, protože je muslim a celý den tím pádem nic nejedl. Rozhodli jsme tedy zajet do nějakého warungu. Při večeři jsem se dozvěděla, že měl ten den Iim vážnou diskusi s rodiči. Asi už po několikáté se ho snažili přesvědčit, ať se ožení. Ale jak, když nemá žádnou přítelkyni a žádná ani není v dohlednu? Iim mi na to odpověděl, že se bude snažit během příštího roku oženit, tedy si do té doby musí někoho najít. Situaci mu opravdu moc nezávidím, být mužem muslimem v této zemi asi není moc jednoduché.
Po večeři jsem se Agungem nechala zavést před Julienův kost, a to v doprovodu Iima. Po krátkém seznámení kluků s Julienem jsme se rozloučili, a Agung s Iimem odjeli na svých skútrech domů. Já se vnutila do Julienova kostu, kde na dvorku probíhal obvyklý rozhovor mezi spolubydlícími.