V úterý dopoledne jsem jela s Julienem na druhý konec města, na ulici Buah Batu, kde je umělecká škola STSI. Na této škole studuje taky několik lidí z programu Dharmasiswa, například Francouzka Sarah, která na škole studuje divadlo a v Indonésii je už několik let. Byla to taky Sarah, kdo nabídl možnost účastnit se kurzu bojového umění Pencak Silat právě na STSI. Kurz či trénink se tedy měl konat ten den po poledni. Julien se přijel hýbat, já jen podívat a případně udělat nějaké fotky. Během cesty na STSI jsem ale dostala zprávu od Agunga, že pojede spolu s Iimem kolem poledne do muzea Sri Baduga, jestli tedy nemám zájem jet s nimi. Na motorku jsem se už moc těšila, a samozřejmě jsem se konečně chtěla podívat na nějakou kulturu, takže jsem na nabídku kývla.
Sarah s Julienem jsem tedy zanechala v tělocvičně při právě probíhajícím lámání kostí a šla jsem počkat na své průvodce před budovu. Trvalo ale ještě aspoň další půl hodinu, než dorazili. Mezitím se mi poctivě věnovali tři mladíci studující na STSI, kteří seděli kousek ode mě v parčíku před budovou.
Když kluci konečně přijeli, mohli jsme vyrazit na projížďku ucpaným a pěkně vyhřátým městem. Museum Sri Baduga se nachází blízko centra města, přes ulici od nejvýznamnějšího památníku ve městě.
Iim vypadal celkem unaveně, není divu, jestli zase celý den nic nejedl. A to se vypravil ze své vesničky kousek od Bandungu až za námi, aby s námi strávil odpoledne! Většina indonéských muslimů totiž, pokud jim to práce dovolí, během Ramadánu hodně odpočívá, nejlíp spaním. A tak je podle mě výlet na motorce ve třicetistupňovém vedru bez vody a jídla výkon heroický.
Vstoupili jsme tedy do musea, které je zaměřené na kulturu Západní Jávy. Cena vstupenky pro jednoho jen 2 000 Rp. (cca 4 kč!). Možná byla cena tak nízká, protože uvnitř právě probíhala rekonstrukce, a tak jsme pravděpodobně velkou část expozice nemohli vidět. Asi nejzajímavější exponát byl pro mě obrovský dřevěný vůz v podobě nějakého mýtického zvířete, kterým se vozil panovník z města Cirebon (u moře východně od Jakarty). V nabídce byly taky hudební nástroje, loutky divadla wayang či ukázky tradičních krojů.
Vedle musea byla malá knihovna, kterou nám Iim chtěl ukázat. Měly tam prý být knihy o Indonésii a její kultuře. Opravdu jsem tam něco takového našla, ale jinak na mě knihovnička moc nezapůsobila, hlavní podíl na tom asi má i způsob uskladnění knih. Sice jsou pěkně seřazené v regále, ale celé prostředí na oko moc pěkně a čistě nepůsobí. Důkazem toho byly moje ruce, které byly po ohmatání několika knih mírně špinavé. Toto už jsem ale viděla na více místech, třeba v Jakartě ve vodním světě nebo v Museu hmyzu, ale i v museu Sri Baduga – exponáty jsou sice většinou za sklem, ale sklo je ušmudlané, je na něm prach už asi stoletý, některé výlohy jsou prázdné apod. Ale můžeme být rádi i za toto, jinak by v některých městech nebylo k shlédnutí už vůbec nic.
Po knihovně jsme se vydali do parku s památníkem. Bylo velké vedro, takže jsme byli skoro jediní, kdo se na místě nacházel. Iim vypadal trochu nervózně, chudák se pořád utíral, jak z něj kapal pot. Přesto měl ale pořád potřebu mě s Agungem tahat všude možně, asi je to ta jeho průvodcovská povaha. Udělali jsme s Agungem pár fotek, a zase se vydali zpátky k motorkám zaparkovaným před museem.
Už se trochu blížil čas jídla pro Iima, ale pořád ještě zbývala víc jak hodina. Zajeli jsme se tedy podívat k radnici blízko BIP a hlavně jen pár metrů od Iimova oblíbeného warungu, kde jsme už před dvěma dny společně jedli. Udělali jsme kolečko v parku před radnicí, zase udělali pár fotek, Iim měl zase potřebu poukazovat na pro něj zajímavá místa (možná spíš na místa, která dle jeho názoru musí být pro turisty zajímavá) spolu s otázkou, jestli si to chci vyfotit, tak jsem poslušně fotila, abych jeho průvodcovskou hrdost náhodou neurazila.
Od radnice jsme jeli k BIP, kde jsme šli „kijken kijken, maar niet kopen“, jak říkal Iim. V holandštině to zní trochu legračně, a znamená to jen tak se porozhlédnout po obchodech, ale nic nekupovat (myslím, že to zdvojené „kijken kijken“ pochází z ind. gramatiky, kde zdvojením slova „lihat“ či „melihat“, tedy v čj. dívat se nebo vidět, vznikne spojení, které znamená dívat se okolo, jen tak; stejně jako třeba „jalan jalan“ znamená procházet se). Prý je to pro ně děsná zábava, pro mě teda zas až tak ne, takže už jsem docela zývala a těšila se na jídlo v Iimově oblíbeném warungu. Tam jsme přišli asi kolem půl šesté. Byli jsme první zákazníci, tak jsme si v klidu vybrali a čekali, až nám jídlo přinesou. Přinesli ale jídlo jen mě a Agungovi, na Iima nějak zapomněli. To už se ale dovnitř hrnuli další hladoví a na Iima se pořád nějak zapomínalo, takže naše teplá rýže a přílohy začaly pomalou chladnout. Protože jsme ale chtěli být solidární, čekali jsme na jídlo pro Iima. To už mezitím měli nachystané jídlo všichni ostatní, jen Iim ne. Už jsem byla dost nervózní a hladová. Myslím, že to na mě Iim poznal, měl takový vyděšený pohled, když se na mě díval. Asi za to mohly i moje poznámky směřující k obsluze, že se nám vůbec nevěnuje, a že by měl Iim něco říct a nesedět na místě a poslušně čekat. On mi ale několikrát řekl, že bude radši čekat dál, že je to v Indonésii zvykem. To už ale nezvládl ani Agung, a tak se ozval, když šel číšník náhodou okolo. Já už v tu chvíli začala jíst, protože během čekání na Iimovu rýži z rozhovoru postupně vyplynulo, že on musí stejně čekat ještě pár minut, než bude moct jíst, což by pro mě znamenalo studené jídlo. Já pořád měla za to, že čekáme jen na to, až mu donesou jídlo, ale my jsme čekali na signál od muezzina. Byla jsem jediná osoba ve warungu, která to nevydržela a začala jíst dřív, než muezzin spustil. Byla jsem překvapená, že všichni, co po nás do warungu přišli, byli muslimové a všichni poctivě čekali, i když už před sebou měli několik minut své jídlo.
Před jídlem i po jídle jsem se svým společníkům omluvila za neomalenost. Já bych klidně počkala, ale kdyby mi někdo dopředu řekl, jak dlouho budu muset čekat. Takhle jen stoupala nervozita a já nechápala situaci. Navíc se mi zdálo, že dva dny před tím, když jsme na tom samém místě taky jedli, jedl Iim mnohem dřív. Asi jsem se spletla…
Po dobré večeři jsme ještě zajeli na „horkou čokoládu“ do jedné uličky vedle Jl. Dago. Seděli jsme ve velice příjemném otevřeném bistru a pili kakao, které vydávali za čokoládu. Bylo ale moc dobré a já si hned vzpomněla na dětství, kdy jsem tento nápoj pila téměř každé ráno na snídani. Během pití jsme rozvinuli další diskuzi na téma cestování během prázdnin. Myslím, že kluci se docela bavili tím, že mám tři týdny prázdnin, ale je blbost někam jezdit, takže se asi unudím v Bandungu. Taky vymýšleli nové a nové plány na cesty v okolí Bandungu, které můžeme po prázdninách podniknout. To jejich plánování má ale drobnou trhlinku, stále se něco plánuje, ale nikdy se neřekne pevné datum. Takže vždy jen mluvíme ve smyslu „můžeme se podívat…, mohli bychom zajet tam, apod.“ Přece jen jsme se ale nějakého posunu dobrali, a možná přece jen neumřu v Bandungu nudou. Domluvili jsme se, že koncem prázdnin, zhruba kolem 6. října vyrazím s Agungem na cestu do Solo a Jogjakarty. Kolem 9. října by měl být v Jogjakartě i Iim, který plánuje od 29. září cestu se svými zahraničními zákazníky z Jakarty až na Bali. On by nám tedy mezitím zamluvil v Jogje hotel a vyzvedl by nás na nádraží. Snad je tato varianta schůdná, protože po svátcích Idul Fitri už by se lidé měli vracet do měst, takže cesta z měst na venkov by měla být přístupnější. Opravdu doufám, že aspoň tento výlet vyjde.
Žádné komentáře:
Okomentovat