Konečně jsem se po několika dnech strávených v Jakartě a ve svém domovském Bandungu dostala k psaní. Uběhla sice už dlouhá doba od posledního příspěvku, ale až do mého odletu nebylo o čem psát. Teď je toho naopak tolik, že nevím čím začít.
Můj první let letadlem proběhl v naprostém klidu. Asi se jen tak někomu nepoštěstí hned při prvním letu zažít tři odlety a tři přistání. Společnost Emirates Airline má na palubě skvělý servis, stevardky i stevardi byli moc milí a ochotní a jídlo bylo moc dobré. Jen ho možná bylo až moc, ale kdo by odolal…Bohužel jsem se ale během všech těch hodinách v letadle a při přestupu v Dubai vůbec nevyspala, ale jinak byl let celkem příjemný.
V Dubai jsem strávila asi čtyři hodiny…nešlo ale o odpočinek, během té doby jsem stihla několikrát projít dvě podlaží bezcelní zóny, snažila jsem se totiž najít nějaké místo, kde bych sehnala baterky do foťáku. Ještě před odletem ve Vídni se mi totiž nějakým záhadným způsobem téměř vybily baterky a další byly v zmumifikované krosně, takže hrozilo, že po cestě do Jakarty neudělám žádné fotky. Vlezla jsem snad do všech duty free shopů nabízejících od zlata a hodinek až po prací prášek, ale vysněné baterky nikde. Alláh byl ale milosrdný a dopřál mi ještě pár obrázků z Kuala Lumpur, kde jsme nějaké cestující vysadili, přeletu nad mořem mezi Malajsií a Jávou a v samotné Jakartě.
Před odletem jsem mailem dostala informaci, že by na mě (resp. na všechny „dharmasiswácké studenty“) měl někdo čekat. Kdo by to měl být a kde bych na něho mohla narazit, jsem ale netušila. Po přísně vyhlížejícím imigračním úředníkovi a vyzvednutí své zmumifikované krosny jsem prošla ještě jednou kontrolou a předem mnou se objevila řada směnáren, jedna vedle druhé. Nebylo možné si nevšimnout, že na mě snad všichni pokřikují a chtějí, abych si vyměnila své západní peníze právě u nich. Já se ale radši hned pustila směrem ven, v ohromném shluku lidí čekajících na příbuzné jsem naštěstí našla skupinku několika studentů v modrých sakách s cedulí s nápisem DARMASISWA. Ti asi chvíli přede mnou odchytli ještě další dva studenty z Řecka, takže jsem hned měla společnost na cestu do hotelu.
Vzhledem k tomu, že jsem ještě v den odletu absolutně netušila, co mě po příletu čeká, byla jsem příjemně překvapená, že bylo všechno tak dobře zorganizované. Že stejná disciplína a organizovanost nefungovala dál během pobytu Jakartě, už mi kupodivu až tak nevadilo. Byla sice jakási skupina lidí, kteří nás informovali o všem možném a připravovali pro nás program. Někdy ale sami ještě pár hodin před konkrétní aktivitou nevěděli, co se bude dít. Zvláštní bylo například už to, že jsem při příletu dostala 500 000 Rp „na přivítanou“. Někdo jiný ale nedostal nic…pravděpodobně záleželo na tom, kdo z organizátorů byl právě na místě nebo jestli právě měli dost peněz s sebou. Tyto peníze se tedy rozdávaly ještě asi dva dny v hotelu v Jakartě. Někde v hotelu se objevila cedule s informací, že v určitou dobu se budou dávat peníze těm, co je ještě nedostali. Takže se utvořila dlouhá řada čekajících na svůj příspěvek a v půlce se s vydáváním přestalo, protože prostě došly peníze…že by si neuměli spočítat, kolik studentů přijali a kolik jich opravdu přijelo? V tomto duchu tedy probíhal i další dny až do pátečního odjezdu studentů do svých měst.
Během těchto dní si většina studentů stihla prohlédnout okolí hotelu, který byl v obrovském zábavním parku v klidnější části Jakarty. Na ohromném prostoru bylo hodně muzeí (snad úplně na všechno), vodní svět, kde jsem objevila třeba rybičky se „sloním chobotem“ a pravděpodobně mrtvou obrovskou želvu albína s měkkým krunýřem, ale hlavně si mohl člověk prohlédnout tradiční architekturu z největších indonéských ostrovů. Se svými novými známými z Čech (Jana, Jana a JanJ, odletěli do Padangu na Sumatře) jsem dokonce zajela do obrovského Shopping Mallu kousek od parku. Nešlo ale o žádné značkové obchody, v několika patrech zboží všeho druhu pravděpodobně čínské výroby a v přízemí Carrefour. Na cestu tam jsme se nechali přemluvit od taxikáře, část cesty zpátky jsme absolvovali místním minibusem. Už jsem o nich četla a viděla pár obrázků, ale vlastní zážitek je nade vše!:-) Úplně jsem si cestování s ním zamilovala! Občas je možné na ulici vidět zastávku, ale jinak je úplně běžné, že člověk stojí kdekoliv na kraji silnice a čeká, až se objeví ten správný minibus. Řidič přibrzdí, nabere zákazníka, ten řekne, kam chce zavézt (trase toho daného minibusu) a jede se. A jede se opravdu všelijak. Lidé se předjíždí ze všech stran, motorky se snaží vmáčknout mezi auta, disciplína funguje snad jen na semaforech. Nejmenší rozdíl s dopravou v ČR je snad jen, že tady se jezdí po opačné straně silnice jako v Anglii. Například předevčírem jsem jela se svým (jediným evropským) spolužákem z Padjadjaran Universitas, Julienem z Francie, minibusem do indonéské Delvity, a řidič dělal takové kličky, jen aby se hnul trochu z místa, že u nás by měl za těch pár minut hned několik pokut. Nikoho to ale nevzrušuje a mě už taky neJ
Abych se ale vrátila k organizaci úvodního kurzu v Jakartě…Předposlední den, tedy ve čtvrtek, přijeli naši koordinátoři z univerzit. Konečně jsem mohla poznat i své nové spolužáky. Během předchozích dnů totiž nebylo možné v tom ohromném množství lidí najít právě ty, kteří se mnou v Bandungu budou studovat. Z celkového počtu 14 lidí, jich nakonec dorazilo jen sedm, z toho tři Číňanky (ty už indonésky mluví a na Universitas Padjadjaran-UNPAD-budou studovat jen jeden semestr, pravděpodobně dohromady s rodilými mluvčími), jeden Francouz (Julien, původně měl v Bandungu studovat na jiné univerzitě hudbu, ale bez jeho vědomí ho přiřadili k UNPAD, stejně jako já neumí indonésky), dva studenti z Thajska (taky bez znalostí) a já. Ti, co se budou indonéštinu teprve učit, budou chodit do Pusat Bahasa patřící pod UNPAD (výukové centrum pro zahraniční studenty).
V pátek jsme všichni společně vyrazili autobusem UNPADu do Bandungu. Město leží mezi horami asi 200 km jihovýchodně od Jakarty a klima je tu mnohem příjemnější. Oproti Jakartě tu není takové horko a vlhko. Je to takové teplejší léto v ČR. Venku sice občas něco zabzučí, ale v pokoji jsem ještě žádného komára nenašla a moskytiéru jsem v Bandungu doteď nepoužila.
Autobus nás vyhodil u Pusat Bahasa (menší starší budova s několika učebnami, je na rušné ulici Jl. Dago) Mám velké štěstí, že můj kost (privát, ubytování zvlášť pro holky a kluky, jde o běžný domek, kde je víc pokojů k pronájmu, se společnou kuchyní, pokud možno i obývákem a někdy i koupelnou, pokud není přímo na pokoji) je blízko Pusat Bahasa, takže jdu jen pár minut pěšky.
Tímto bych tento příšerně dlouhý příspěvek zakončila, protože se chystám na „sprchu“. Je sice teprve něco po půl páté odpoledne, ale po delším čase stráveném venku je velice osvěžující. (Není tu sice takové vedro jako v Jakartě, ale člověk se tu i tak zpotí celkem rychle). Potom vyrážím minibusem do obchodního domu Istana Plaza, kde bych se mohla zdarma registrovat k wifi a pak na několika místech v Bandungu zadarmo surfovat na netu. Pokusím se přidat i nějaké fotky.
Můj první let letadlem proběhl v naprostém klidu. Asi se jen tak někomu nepoštěstí hned při prvním letu zažít tři odlety a tři přistání. Společnost Emirates Airline má na palubě skvělý servis, stevardky i stevardi byli moc milí a ochotní a jídlo bylo moc dobré. Jen ho možná bylo až moc, ale kdo by odolal…Bohužel jsem se ale během všech těch hodinách v letadle a při přestupu v Dubai vůbec nevyspala, ale jinak byl let celkem příjemný.
V Dubai jsem strávila asi čtyři hodiny…nešlo ale o odpočinek, během té doby jsem stihla několikrát projít dvě podlaží bezcelní zóny, snažila jsem se totiž najít nějaké místo, kde bych sehnala baterky do foťáku. Ještě před odletem ve Vídni se mi totiž nějakým záhadným způsobem téměř vybily baterky a další byly v zmumifikované krosně, takže hrozilo, že po cestě do Jakarty neudělám žádné fotky. Vlezla jsem snad do všech duty free shopů nabízejících od zlata a hodinek až po prací prášek, ale vysněné baterky nikde. Alláh byl ale milosrdný a dopřál mi ještě pár obrázků z Kuala Lumpur, kde jsme nějaké cestující vysadili, přeletu nad mořem mezi Malajsií a Jávou a v samotné Jakartě.
Před odletem jsem mailem dostala informaci, že by na mě (resp. na všechny „dharmasiswácké studenty“) měl někdo čekat. Kdo by to měl být a kde bych na něho mohla narazit, jsem ale netušila. Po přísně vyhlížejícím imigračním úředníkovi a vyzvednutí své zmumifikované krosny jsem prošla ještě jednou kontrolou a předem mnou se objevila řada směnáren, jedna vedle druhé. Nebylo možné si nevšimnout, že na mě snad všichni pokřikují a chtějí, abych si vyměnila své západní peníze právě u nich. Já se ale radši hned pustila směrem ven, v ohromném shluku lidí čekajících na příbuzné jsem naštěstí našla skupinku několika studentů v modrých sakách s cedulí s nápisem DARMASISWA. Ti asi chvíli přede mnou odchytli ještě další dva studenty z Řecka, takže jsem hned měla společnost na cestu do hotelu.
Vzhledem k tomu, že jsem ještě v den odletu absolutně netušila, co mě po příletu čeká, byla jsem příjemně překvapená, že bylo všechno tak dobře zorganizované. Že stejná disciplína a organizovanost nefungovala dál během pobytu Jakartě, už mi kupodivu až tak nevadilo. Byla sice jakási skupina lidí, kteří nás informovali o všem možném a připravovali pro nás program. Někdy ale sami ještě pár hodin před konkrétní aktivitou nevěděli, co se bude dít. Zvláštní bylo například už to, že jsem při příletu dostala 500 000 Rp „na přivítanou“. Někdo jiný ale nedostal nic…pravděpodobně záleželo na tom, kdo z organizátorů byl právě na místě nebo jestli právě měli dost peněz s sebou. Tyto peníze se tedy rozdávaly ještě asi dva dny v hotelu v Jakartě. Někde v hotelu se objevila cedule s informací, že v určitou dobu se budou dávat peníze těm, co je ještě nedostali. Takže se utvořila dlouhá řada čekajících na svůj příspěvek a v půlce se s vydáváním přestalo, protože prostě došly peníze…že by si neuměli spočítat, kolik studentů přijali a kolik jich opravdu přijelo? V tomto duchu tedy probíhal i další dny až do pátečního odjezdu studentů do svých měst.
Během těchto dní si většina studentů stihla prohlédnout okolí hotelu, který byl v obrovském zábavním parku v klidnější části Jakarty. Na ohromném prostoru bylo hodně muzeí (snad úplně na všechno), vodní svět, kde jsem objevila třeba rybičky se „sloním chobotem“ a pravděpodobně mrtvou obrovskou želvu albína s měkkým krunýřem, ale hlavně si mohl člověk prohlédnout tradiční architekturu z největších indonéských ostrovů. Se svými novými známými z Čech (Jana, Jana a JanJ, odletěli do Padangu na Sumatře) jsem dokonce zajela do obrovského Shopping Mallu kousek od parku. Nešlo ale o žádné značkové obchody, v několika patrech zboží všeho druhu pravděpodobně čínské výroby a v přízemí Carrefour. Na cestu tam jsme se nechali přemluvit od taxikáře, část cesty zpátky jsme absolvovali místním minibusem. Už jsem o nich četla a viděla pár obrázků, ale vlastní zážitek je nade vše!:-) Úplně jsem si cestování s ním zamilovala! Občas je možné na ulici vidět zastávku, ale jinak je úplně běžné, že člověk stojí kdekoliv na kraji silnice a čeká, až se objeví ten správný minibus. Řidič přibrzdí, nabere zákazníka, ten řekne, kam chce zavézt (trase toho daného minibusu) a jede se. A jede se opravdu všelijak. Lidé se předjíždí ze všech stran, motorky se snaží vmáčknout mezi auta, disciplína funguje snad jen na semaforech. Nejmenší rozdíl s dopravou v ČR je snad jen, že tady se jezdí po opačné straně silnice jako v Anglii. Například předevčírem jsem jela se svým (jediným evropským) spolužákem z Padjadjaran Universitas, Julienem z Francie, minibusem do indonéské Delvity, a řidič dělal takové kličky, jen aby se hnul trochu z místa, že u nás by měl za těch pár minut hned několik pokut. Nikoho to ale nevzrušuje a mě už taky neJ
Abych se ale vrátila k organizaci úvodního kurzu v Jakartě…Předposlední den, tedy ve čtvrtek, přijeli naši koordinátoři z univerzit. Konečně jsem mohla poznat i své nové spolužáky. Během předchozích dnů totiž nebylo možné v tom ohromném množství lidí najít právě ty, kteří se mnou v Bandungu budou studovat. Z celkového počtu 14 lidí, jich nakonec dorazilo jen sedm, z toho tři Číňanky (ty už indonésky mluví a na Universitas Padjadjaran-UNPAD-budou studovat jen jeden semestr, pravděpodobně dohromady s rodilými mluvčími), jeden Francouz (Julien, původně měl v Bandungu studovat na jiné univerzitě hudbu, ale bez jeho vědomí ho přiřadili k UNPAD, stejně jako já neumí indonésky), dva studenti z Thajska (taky bez znalostí) a já. Ti, co se budou indonéštinu teprve učit, budou chodit do Pusat Bahasa patřící pod UNPAD (výukové centrum pro zahraniční studenty).
V pátek jsme všichni společně vyrazili autobusem UNPADu do Bandungu. Město leží mezi horami asi 200 km jihovýchodně od Jakarty a klima je tu mnohem příjemnější. Oproti Jakartě tu není takové horko a vlhko. Je to takové teplejší léto v ČR. Venku sice občas něco zabzučí, ale v pokoji jsem ještě žádného komára nenašla a moskytiéru jsem v Bandungu doteď nepoužila.
Autobus nás vyhodil u Pusat Bahasa (menší starší budova s několika učebnami, je na rušné ulici Jl. Dago) Mám velké štěstí, že můj kost (privát, ubytování zvlášť pro holky a kluky, jde o běžný domek, kde je víc pokojů k pronájmu, se společnou kuchyní, pokud možno i obývákem a někdy i koupelnou, pokud není přímo na pokoji) je blízko Pusat Bahasa, takže jdu jen pár minut pěšky.
Tímto bych tento příšerně dlouhý příspěvek zakončila, protože se chystám na „sprchu“. Je sice teprve něco po půl páté odpoledne, ale po delším čase stráveném venku je velice osvěžující. (Není tu sice takové vedro jako v Jakartě, ale člověk se tu i tak zpotí celkem rychle). Potom vyrážím minibusem do obchodního domu Istana Plaza, kde bych se mohla zdarma registrovat k wifi a pak na několika místech v Bandungu zadarmo surfovat na netu. Pokusím se přidat i nějaké fotky.
Žádné komentáře:
Okomentovat