Just a perfect day!

Včera jsem s Julienem vyrazila po další nudné hodině ve škole na rektorát v ulici Dipati Ukur, kde jsme chtěli najít koordinátora programu Darmasiswa. Stále jsme totiž nedostali peníze za září a říkali jsme si, že v pátek máme na dlouhou dobu poslední šanci něco udělat. Od pondělí totiž máme až do 10. října prázdniny, tak jsme si s Julienem říkali, že v této zemi nebude přes prázdniny školní personál právě moc aktivní, takže je lepší optat se na naši záležitost ještě před tím. Koordinátor ale nebyl k zastižení a ze slov jeho kolegyň jsme pochopili, že máme zkusit přijít příští čtvrtek, kdy by se pan Tatang, či jak se jmenuje, snad mohl na školní půdě nacházet a že v současné době ony v kanceláři žádné peníze nemají.
Po tomto ujištění jsme zašli na oběd do blízké jídelny. Uvnitř nebyl téměř nikdo, jak to v těchto dnech kvůli Ramadánu bývá, takže jsme si v klidu mohli vybrat něco dobrého k zaplnění škemrajícího žaludku. Výběr byl celkem veliký, ale já nakonec skončila u rýže s malými kousky tempe opraženými nasladko asi s trochou chilli (něco podobného mají v jednom warungu kousek od mého kostu, ale tam k tomu mají ještě opražené burské oříšky, moooc dobré!), jedním větším osmaženým plátkem tempe obaleným v těstíčku a jakousi směsí „zeleniny“. Opravdu těžko říct, o jakou zeleninu šlo, připadla jsem si ale jako divoké prase, protože něco z té mé „zeleniny“ vypadalo jako šípky či žaludy. Přesto to k jídlu bylo a já všechno poctivě spořádala do posledního zrníčka rýže.
Po obědě jsem se sama vydala směrem k centru. Dala jsem si totiž za úkol sehnat knihkupectví, kde by měli knižního průvodce po Indonésii, když už ne průvodce Lonely Planet, tak aspoň něco podobného. Už jsem byla v několika knihkupectvích, ale všude měli maximálně mapy. Já ale potřebuju kompletní informace o zajímavých městech, přírodě, kultuře a dopravě v jednom.
Šla jsem tedy nejdřív na Jalan Banda, kde se nachází centrum pro výuku nizozemského jazyka. Už jsem tam byla minulou sobotu s Julienem, ale měli zavřeno. Je to stará budova připomínající kostel, nic venku ale neupozorňuje na fakt, že by se tu měli scházet studenti nizozemštiny. Tentokrát jsem měla štěstí, bylo otevřeno. V první místnosti je menší knihovna, kde mají dokonce celkem aktuální výtisky novin NRC Handelsblad a jiné. Tam jsem taky našla hned několik osob – dva velmi staré pány, jednoho sympatického mladíka a dvě paní ve středním věku, všichni Indonésani. Mladík jménem Agung se mě hned ujal a tahal ze mě informace, jak už to znám. Tentokrát to ale bylo velice milé a moc mě to bavilo, navíc jsme si povídali nizozemsky.
Agung tedy čekal spolu s těmi dvěma ženami na další spolužáky z kurzu nizozemštiny. Dva staří pánové pravděpodobně jen hlídali knihovnu.
S Agungem jsme si vyměnili telefonní čísla a domluvili se, že si dáme určitě vědět, kdy se můžeme zase vidět, protože zájem byl evidentně oboustranný. Mě tedy byl od první chvíle velmi sympatický. Asi za to mohlo několik faktorů, jako třeba celkem slušná znalost nizozemského jazyka, jeho výška (minimálně stejně vysoký jako já, což se tu moc nenosí!), zajímavě řezaná tvář s velkýma očima, ale hlavně nebyl vtíravý stejně jako jiní. A to i přesto, že mi hned nabízel, že pokud bych měla zájem, tak on i s ostatními studenty občas vyrazí na nějaký výlet, takže bych jim mohla dělat společnost, nebo naopak zajet někam jen s ním, že mě velmi rád provede po zajímavých místech, například v Jogje, kde pravděpodobně nějakou dobu žil. Dnes je Agung fotograf na vlastní noze….co to tady v Indonésii znamená, ještě netuším, ale snad se to časem dozvím.
Po tomto zajímavém seznámení jsem vyrazila dál směrem do centra. Došla jsem až na obrovskou třídu Jl. Asia Afrika, kde jsem se při chůzi na betonovém chodníku doslova smažila, mohlo být aspoň třicet stupňů. V ulici ale žádné obchody nebyli (tedy aspoň na tom malém úseku, který jsem prošla), jen samé banky a autoservisy. Po několika metrech jsem zabočila na „nákupní“ třídu Braga, kde jsem potkala hned několik turistů. V ulici je několik obchůdků s obrazy a tradičními výrobky, jako jsou třeba loutky divadla wayang. Jinak tu ale není nic moc zajímavého. Téměř na konci třídy jsem vešla do obchodního domu Braga City Walk, kromě pár nezajímavých obchůdků a velkého supermarketu Carrefour tam ale nebylo téměř nic k vidění. Chtěla jsem si ale na chvíli odpočinout, tak jsem vyjela až do posledního parta věnovaného občerstvení. Poprosila jsem o „kopi susu“, tedy kávu s mlékem, což ale zde ve většině případů znamená zvláštní druh instantní kávy se sušenou smetanou a cukrem, nebo kondenzovaným mlékem a cukrem. Prostě bez cukru ani ránu! Ani tentokrát jsem se tomu nevyhnula, slečna servírka mi sice donesla slibně vyhlížející šálek kávy s mlékem a pěnou, uvnitř ale bylo aspoň pět kostek cukru a mléko určitě nebylo mléko. Byla jsem schopná vypít asi jen půlku. Už jsem ale byla s Julienem například v jedné docela drahé kavárně v BIP a řekla jsem si o „white coffee“. Přinesli mi výbornou kávu s mlékem, úplně jsem vrněla blahem! Jen ta cena 15 000 rupií (cca 30 kč) už nebyla tak pěkná. S Julienem je ale radost chodit na kafe, protože v těchto chvílích za mě platí on, aby i zde měl na chvíli pocit jako ve Francii, kde na schůzce platí automaticky muž za ženu. Říká tomu francouzské momenty. Velice galantní a zde i velice finančně výhodná záležitost, zvlášť když navštívíte čistou a pěknou kavárnu, jinak řečenou drahou!:-)
Po této přestávce jsem pokračovala dál k Pasar Baru. Jde o obrovskou budovu nedaleko ulice Braga, v níž se nachází jedno velké tržiště převážně s oblečením, látkami a šperky. „Pasar baru“ znamená doslova „nový trh“. Před a uvnitř budovy je neskutečný mumraj, hlava na hlavě. Motorky a auta tomu zrovna nepřidají. Pouliční prodejci před budovou se snaží prodat snad úplně všechno, třeba plastové tašky, kdyby člověk náhodou uvnitř trhu při nákupu žádnou nedostal. Což ovšem moc pravděpodobné není, protože tady se plastové sáčky a tašky válí úplně všude.
Neměla jsem právě náladu zkoumat prodejní artikly, tak jsem vyjela po eskalátorech do předposledního patra a odtud po schodech až na střechu, kde mě čekalo velice milé překvapení v podobě polootevřeného parkoviště s nádherným výhledem na město a okolní hory.
Po prohlídce jsem změnila směr trasy a vydala se zpátky směrem k Jl. Dago a pak k rektorátu na Dipati Ukur, kde měl probíhat nějaký jazzový koncert, a bylo pravděpodobné, že tam potkám Juliena. Tam jsem ovšem už nedorazila, protože mi po cestě přišly dvě zprávy od Agunga, ať prý přijdu na jejich hodinu nizozemštiny, jestli jsem někde v okolí. Byla jsem sice už docela unavená, ale přece jen jsem dala přednost možnosti potkat další zajímavé lidi a dozvědět se něco nového. Když jsem dorazila před holandské centrum, bylo už zavřené, ale přede dveřmi sedělo několik lidí – Agung, tři slečny a jedna starší paní. Sestava se tedy obměnila, přesto šlo pořád o studenty ze stejné skupiny. Za chvíli ještě přijeli z motliteb v mešitě dva kluci na motorkách, taky členové kurzu nizozemštiny. Každý z nich se učí nizozemštinu z různého důvodu, někdo se do Nizozemska chystá, někdo už tam byl, a například starší paní má holandského manžela. Ve většině případů jde o univerzitní studenty.
Protože šlo o jejich poslední hodinu před prázdninami, chtěli ji zakončit společnou večeří ve warungu, na kterou jsem byla pozvaná i já. Všichni členové ženského pohlaví nasedli do auta zaparkovaného před budovou centra, a kluci jeli na motorkách. Po pár minutách koordinované jízdy jsme všichni dorazili na jednu z vedlejších uliček Jl. Dago, kde jsme si poté posedali na lavice warungu pod stromy. Kuchaři, číšníci i zákazníci byli z řad studentů, takže ve výsledku to bylo velmi pohodové posezení. Objednali jsme si podle chutí rýži s kuřecím nebo kachnou a k tomu nějaké to tempe a tahu. Stravování bylo bez příborů, takže jen s miskami na umytí rukou. Myslím, že jsem konečně pochytila správný způsob nabírání rýže holýma rukama. Stačí jen dostatečně namočit prsty, a pak jimi umačkávat malé množství rýže do takové podoby, aby se při pohybu ruky směrem k ústům nerozpadla.
Na talířku s masem měl každý jakési zelené listí, které jsem původně nechala být bez povšimnutí. Když jsem si ale ve finále opláchla prsty a usušila je v papírovém kapesníku, bylo mi řečeno, že listy slouží jako mýdlo. A opravdu, stačí jen namočit jednu či obě ruce, podle toho, jak je člověk při jídle šikovný, vzít pár lístků pro mě neznámé byliny a promnout je v dlani, opět namočit ruku a usušit. Ruce pak nádherně voní!
Po večeři jsme se rozloučili a postupně vyráželi do svých domovů. Dívka se jménem Laura (jediné jméno ze skupiny dívek, které si pamatuju) odjela svým autem k pár metrů vzdálenému luxusnímu kostu, za který platí 1 milion rupií měsíčně. Starší paní zmizela neznámo kam a zbytek, tedy tři holky, si mezi sebou rozdělili kluci na motorkách. Původně jsem chtěla jít domů pěšky, nakonec není to tak daleko, Agung se ale nabídl, že mě sveze na motorce a to i přesto, že on bydlí na druhém konci města. Další dva kluci zase nabídli své džentlmenské služby zbylým dvěma holkám.
Myslím, že jízda na motorce bez helmy a za tmy v centru Bandungu pro mě bylo to nejlepší zakončení večera! Dosud jsem jen obdivovala, jak řidiči motorek dokáží kličkovat mezi auty, všude se vmáčknou, jezdí jako blázni a vůbec, že jsou schopni tady v tom šíleném provozu na silnicích bez úhony jezdit a nakonec jsem měla být i já účastníkem silničního provozu?! Sedla jsem tedy za Agunga a vyrazili jsme ještě společně s jednou dvojicí k Pasar Simpang, tedy kousek od mého kostu. Po cestě bylo pro mě kupodivu ještě dost šancí k rozhovoru s druhou dvojicí na motorce. Vlastně není divu, protože tady se na motorce prostě žije.
Nechala jsem se vysadit na Pasar Simpang a rozloučila se. Byl to skvělý den a tak jsem za něj Agungovi i ostatním poděkovala, protože bez jeho zájmu bych asi prožila další nevýrazný den.