Po asi třítýdenním soužití s Indonésany mám pocit, že tu jsou dva druhy obchodníků. Ti, co se snaží prodat za každou cenu cokoliv, a také pro to hodně dělají, a pak ti, co se vůbec nenamáhají, ani když se na obzoru objeví bule.
Teď k těm prvním. Na jednu stranu to vypadá, že typický Indonésan má obchodnickou duši. Například sedíte v angkotu a čekáte, až na semaforu naskočí zelená. V tomto pro pouliční prodejce velice výhodném momentě se u okýnka z ničeho nic objeví chlapík s nějakými mapami, a ty se vám snaží vnutit. Někdo jiný zase prodává hračky v podobě letadel, a ty nabízí řidičům automobilů. Já třeba byla s Julienem v centru Bandungu, a na jedné ulici stála řada stánků s nizozemským nápisem STEMPEL. V těchto stáncích můžete sehnat od SPZ a stolních cedulek označujících vaši právnickou činnost až po opravdová razítka (stempel nizozemsky = razítko). Téměř každý druhý prodejce se při pohledu na nás příliš nezdržoval s otázkou, zda si u něj nechceme něco koupit. K čemu ale já potřebuju SPZ na auto?!:-)
Řidiči angkotů a „naháněči“ jsou pak kapitolou sama pro sebe. Řidiči čekají na zákazníky a mezitím křičí název konečné stanice, to pro případ, kdyby si to potenciální cestující neměl možnost přečíst nad předním či zadním sklem angkotu. „Naháněči“ jsou chlápci, kteří stojí venku u angkotu a stejně jako někteří řidiči vyřvávají název stanice, k tomu ale evidentně pobízejí k tomu, aby si právě do „jeho angkotu“ člověk sednul. Když je pak angkot dostatečně zaplněn, řidič dá naháněči nějaké peníze a odfrčí.
Druhý typ obchodníků jsou tací, kteří se s ledovým klidem nenechají vyrušit od své původní činnosti. Tou může být například odpočinek na gauči, ale i jiná práce, kterou mají právě rozdělanou.
Na Jl. Tubagus Ismail je malá pekárna s cukrárnou. Jednou jsem tam byla s Julienem s thajskou spolužačkou Suchanou na kávě a zákusku. V prodejně nikdo nebyl (běžná záležitost), a tak jsme se někoho snažili přivolat hlasitým pozdravem. Když ani to nepomohlo, vydal se Julien hledat obsluhu. Znenadání ale vyšla z pekárny směrem do prodejny babička, něco povídá a zase zmizí. Čekáme tedy dál. Asi po minutě se babička znovu objeví, my jí sdělujeme svá přání a ona opět mizí neznámo kam. Opět asi po minutě se objevuje konečně chlapík, který nás obsluhoval už minule. Tváří se ale jaksi unaveně a ne právě nadšený nad tím, že má konečně nějaké zákazníky. Na to, že bychom si rádi dali kafe a nějaké zákusky, reaguje velice pomalu a než nám donese slíbenou kávu a dortíky k tomu, trvá to dalších pár minut. Placení je nakonec trochu rychlejší než úvod, ale i tak se nám zdá tato činnost jako dlouhé hodiny.
Jiný den jsme zase byli s Julienem po delším chození ve městě trochu unavení. Chtěli jsme tedy najít co nejdřív nějaké občerstvení, kde bychom si dali něco k pití. Nejbližší bylo v malém luxusním obchodním domě s oblečením na Jl. Dago. Uvnitř byl příjemný chládek a pěkné prostředí. Podle zařízení mi sice bylo jasné, kolik asi za pití zaplatím (i když já vlastně ne, protože to byl Julienův francouzský moment), ale už se nám nechtělo hledat něco jiného. Obsluha nás zavedla ke stolku a dala nám menu. Po chvilce jsme měli vybráno a čekali, že si nás někdo z obsluhy všimne. V restauraci bylo několik stále se pohybujících číšníků, nikdo ovšem nezavítal k našemu stolu. Čekáme tedy dál. Když si kousek od nás sednul nějaký čínský pár a nakonec měl objednáno dřív než my, zvedáme se ze židle a odcházíme. Snad všichni číšníci z restaurace nás viděli, ale naprosto nikoho jsme nezajímali. Dobře vám tak, platili jsme u jiných!
V uličkách kousek od mého kostu je mnoho malých krámků přímo v obytných domcích. Velké okno bez skla je pultem a vy máte mnohdy možnost vidět přes krámek až do obýváku. Tak se mi jednou stalo, že jsem se u jednoho takového obchůdku zastavila pro něco na mls. Koukám přes pult, ale nikde nikdo. Vidím ale až do následující místnosti a z ní zase do další. Tu se vzadu někdo mihne, ale nevidí mě. Pořád brousím okolo, koukám do otevřených dveří vedle pultu, ale stále nikoho nevidím. Pak se vrátím k pultu a nahlas pozdravím. Tu se odkudsi za pultem zvedne nějaké dítě, a kouká na mě. Najednou si uvědomuju, že jsem celou dobu hleděla do obýváku, kde na gauči (který byl ale mým očím skryt) leželo dítě dívající se pravděpodobně na televizi. Když si tedy klučina uvědomil, že bych asi něco ráda koupila, zavolal něco dozadu, a pak se teprve zjevuje překvapený rodič.
Žádné komentáře:
Okomentovat