Učení mučení

Uběhl první týden ve škole, a tak je možná na místě malé zhodnocení.

Výuku máme každý všední den od 8,30 do 11,45 s patnáctiminutovou přestávkou v deset hodin.

V pondělí nás v Pusat Bahasa uvítali představitelé univerzity, učitelé a koordinátoři programu Darmasiswa. Po jejich představení a úvodní řeči následovalo představení samotných studentů. Po nějakém hnutí mysli jsem si stoupla jako první a spustila hned v indonéštině. Po mě přišel na řadu Julien, Thajci a Číňanky. Asi se s Julienem učíme rychle, protože představitelé školy nevěřili, že jsme tu jen pár dníJ

Po představení následoval test, který nás měl rozdělit do skupin podle znalostí. Hned od začátku bylo jasné, že spolu s Julienem, Suchanou a Ekkachaiem z Thajska budu v té první (tedy začátečníci).

Úterý: Po akademické čtvrthodince dorazil veselý trpaslík s informací, že náš učitel nedorazí, a on tedy bude učit za něj. Za dvě hodiny jsme toho opravdu moc neprobrali. Jeho anglická slovní zásoba obsahovala dohromady možná 50 slov, takže případné vysvětlení indonéských slov v angličtině nebylo téměř možné. Trpaslík se tedy snažil vysvětlovat v indonéštině. Mluvil ale hrozně rychle a nelámal si moc hlavu s tím, že mu nikdo nerozumí. Sice občas něco napsal na tabuli, ale to nebylo k přečtení. Když jsem ho požádala, jestli by něco nemohl napsat znovu, protože to nemůžu přečíst, sice tak učinil, ale naškrábané to bylo úplně stejně. Člověk se na něj nemohl zlobit, byl to takový usměvavý starý trpaslík.

Středa: Opět drobné zpoždění. Přišel jiný učitel. Anglická slovní zásoba 100 slov. Psal pěkně a dokonce používal notebook. Ve wordu si připravil základy indonéské konverzace a nutí nás ke čtení replik. Potom polopatě vysvětluje jednotlivá slova. Když ho to moc nebaví, někam odejde a nám svěří svůj notebook, abychom si opsali zbytek konverzace.

Čtvrtek: Přišla sympatická paní. Přinesla si dokonce nějakou lekci z učebnice indonéštiny. Každý z nás čte část textu, paní potom to samé pomalu opakuje a při dotazu vysvětluje význam slov. Ne vždy se ale daří, její angličtina taky není nejlepší a ať se sebe víc snaží vysvětlovat v indonéštině, moc to nepomáhá. Ještě, že mám vedle sebe Juliena, a tak si navzájem pomáháme. Poprvé mám pocit, že jde o produktivně strávenou hodinu, musíme totiž taky sami mluvit, vyprávíme, jak to vypadá u nás doma. V deset hodin se ale balíme a jedeme angkotem na Jl. Dipati Ukur, kde je rektorát a jeden ze dvou kampusů UNPAD. Slaví se totiž 51. výročí vzniku univerzity. Ošklivý trpaslík s přehazovačkou, který nás doprovází z Pusat Bahasa nás vede do sálu, kde už sedí plno svátečně oblečených lidí. Sedáme si na volná místa, a zíráme na pódium, kde sedí možná padesát starších lidí, pravděpodobně představitelé UNPAD a zasloužilí učitelé. Rektor školy se ujímá slova. Řečnický pult snímá kamera a obraz jde okamžitě na dvě plátna po obou stranách pódia. Až na pár výjimek nerozumíme ani slovo, takže se začínáme nudit a ani školní sbor to nemůže zachránit. Po tom, co se u pultu vystřídal třetí člověk, mizíme s Julienem ze sálu. Venku si fotím sympatického vojáka a dekorace určené pro oslavy výročí.

Pátek: Zaspala jsem, ale do školy to stíhám bez problému. Problém mám ale jiný, bolí mě celé tělo a jsem strašně unavená. Ve škole je to ještě horší, takže po půl hodině odcházím. Škoda, protože na řadu přišla gramatika s učitelem, kterého známe ještě z Jakarty. Naštěstí ale každý dostal učební látku vytištěnou na papíře, takže to doma můžu louskat celý víkend.

Docela mě překvapilo, že nám ve škole nenabídli žádné učebnice. V Čechách jsem si ale koupila česky psanou učebnici indonéštiny, takže v případě nejasností mám možnost kontroly a další konzultace.

Nakonec bych ale chtěla zmínit nejlepší způsob výuky indonéštiny, stejně jako každého jiného jazyka, a to je kontakt s domorodci-na trhu, na ulici, ve warungu, na kostu, prostě kdekoliv.