Když jsem si o městě Sandakan četla v průvodci,
ještě když jsme byli v KK, nemohla jsem si nevzpomenout na uhrančivé oči
Kabira Bediho hrajícího „Malajského tygra“ v seriálu Sandokan. Upřímně, na rysy obličeje tohohle sexy
chlapíka a jméno Sandokan jsem si vzpomněla hned, zbytek jsem musela oživit
pomocí internetu..přeci jen už je to dost let, co jsem ho viděla
v televizi. Vypadá to ale, že Sandokan nebude mít se Sandakanem asi nic
společného. Tenhle pirát má být totiž původem ze Sarawaku a ne ze Sabah...ale
kdo ví, třeba tu nějaká spojitost je. Mě vlastně potěšil už samotný fakt, že
tento fiktivní hrdina (i když na pozadí skutečných historických událostí) má
svůj původ právě na Borneu a seriál se tu dokonce i natáčel.
Co jsem si zběžně o Sandakanu přečetla, mě
nijak nezaujalo. Tedy až na to, že blízko města se nachází hned dvě rezervace,
Sepilok, kde chovají orangutany, a Labuk Bay s kahau nosatými. Neměli jsme
v plánu se do rezervací podívat, a už zvlášť poté, co jsme usoudili, že to
zřejmě budou takové uměle vytvořené rezervace uprostřed palmových plantáží. Ale
proč se nepodívat do města, když je tak nějak po cestě...
Jak už jsem psala v předchozím článku,
před příjezdem do centra města na pobřeží nás obklopilo obrovské vesměs moderní
předměstí. Je ale dost možné, že ani nejde o součást Sandakanu ale spíš jiné
město...
I když jsem při příjezdu měla pocit, že už
musíme být téměř v nulové nadmořské výšce, nakonec nás čekal ještě sjezd z kopce
dolů k moři. Zajímavé, že přes den to v centru města dost žije, některé
silnice jsou ucpané a lidu je tu jak na nějaké pouti, naopak večer tu není živé
duše. Původně jsme hledali ubytování právě úplně v centru u přístavu, ale
buď to bylo drahé nebo nebylo kam zaparkovat motorku tak, aby nebyla všem na
očích. A tak jsme jeli dál podél pobřeží do ještě míň zajímavé čtvrti. Tam jsme
našli hostel s parkováním za domem, dali nám i celkem slušnou cenu, když
tedy zůstaneme dvě noci a ještě kvůli nám zavolali někoho na opravu wifi
routeru...spokojenost.
Na večeři jsme zajeli zpátky do města...mohlo
být kolem sedmé osmé a venku jen pár osamělých postav, zvláštní.
Druhý den jsme se rozhodli trochu omrknout
okolí. Ještě dál po pobřeží se nachází typická vodní vesnice. Už od pohledu z dálky
nás ale moc nelákala, tak jsme jeli jinam. V Lonely Planet jsme četli o
jakémsi memorial parku, tak jsme zamířili tam, aniž bychom si dělali nějaké
iluze, že to bude stát za to. Omyl! Sandakan Memorial Park, jak se oficiálně
jmenuje, je totiž věnovaný památce zesnulých vojáků spojeneckých vojsk, kteří byli
v Sandakanu vězněni za japonské okupace během Druhé světové války. A co
víc, většina jich zemřela při tak zvaných pochodech smrti ze Sandakanu do
Ranau.
Park samotný je celkem pěkný a čistý, ale
mnohem zajímavější je malé muzeum, které je jeho součástí. Na toto místo asi jen
tak nezapomenu, a zvlášť teď, když jsem se k tomuto tématu vrátila a
začala hledat další a další informace na internetu. V muzeu najdete
například maketu sandakanského tábora, kde byli takzvaní POW‘s (prisoner of
war) vězněni, příběhy několika přeživších, fotografické materiály a taky třeba
citáty z deníků či dopisů, které si vojáci psali během pochodu smrti. Celé
to působí hrozně depresivně a jednomu je z toho až špatně, jaká další
zvěrstva, o kterých my v Evropě kolikrát ani nevíme, se během války
odehrávala.
Abych tuto historii víc přiblížila, zmíním tu
pár faktů sebraných z internetu.
Počet vojáků (nižší i vysoké šarže), kteří
původně byli do začátku roku 1945 v táboře v Sandakanu, se různí
podle zdroje. Mezi roky 1942 a 1943 bylo Japonci zajmuto mnoho spojeneckých (z
větší části australských, zbytek pak Britové a jiní) vojáků, kteří se účastnili
bitvy o Singapur a byli poslaní do Sandakanu, kde měli za úkol stavět
přistávací dráhu pro letadla japonské armády. Na začátku roku 1945 jich zbylo
jen asi dva tisíce, hlavně v důsledku těžké práce v kombinaci s hladověním
a nemocemi.
V první polovině roku 1945 se pak Japonci
rozhodli přesunout zbytek vojáků do městečka Ranau ve vnitrozemí, vzdáleného
asi 260 km. Během této doby bylo vypraveno několik oddílů na pěší pochod do
Ranau. Celkový počet všech válečných věznů, kteří se na pochod postupně vydali,
bylo (podle Wikipedie) zhruba 1 200. Zbylí vězni, kteří byli natolik slabí
nebo nemocní a nebyli tak schopní jakékoliv větší fyzické námahy, zůstali v táboře
a postupně zemřeli hladem nebo je jejich věznitelé zabili.
Podmínky během pochodu byli víc než hrozné,
téměř žádné jídlo, násilnosti ze strany Japonců, hustá džungle a těžký terén,
cholera, dengue a jiné nemoci,... Během pochodů zemřely stovky vojáků
vyčerpáním nebo byli zabiti, a kdo nezemřel během pochodu, čekal ho stejný osud
v Ranau. Z těch několik stovek věznů, kteří do Ranau nakonec
dorazili, na konci července 1945 zbylo pouhých 38!! I tito nakonec zemřeli, stráže
je zabili v srpnu zřejmě jen pár dnů po rekapitulaci Japonska.
Přece jen se ale podařilo přežít 6 australským
vojákům. Dvěma se povedlo uprchnout během druhého pochodu, zbylí čtyři tekli z
tábora v Ranau. Nebýt pomoci místních, kteří se uprchlíků ujali, zřejmě by
toto sami nezvládli.
Jak jsem tak četla o těchto pochodech smrti znovu
na internetu, nedalo mi to, a postupně jsem odhlalovala další skutečnosti. Sice
to sem moc nepatří, ale jen tak ve zkratce...
Ostrov Berhala (Pulau Berhala) ležící v moři
jen pár kilometrů od Sandakanu sloužil před Druhou světovou válkou jako
karanténní stanice pro dělníky přicházející z Filipín a Číny. Během
japonské okupace tu pak byli drženi nejdřív civilisti ze zemí patřícím ke
spojencům (Britové, Nizozemci) a po nich i zajatí vojáci. Jednou z civilistů,
kteří si tu se svojí rodinou prožili své, byla i Američanka Agnes Newton Keith,
novinářka a spisovatelka. Ta před válkou se svým manželem a synem žila v Sandakanu,
kde její manžel pracoval pro lesní správu. Nejdřív byli drženi na ostrově
Berhala a později byli přesunuti do tábora Batu Lintang u Kuchingu ve státě
Sarawak. Zrekonstruovaný dům Agnes Keith dodnes stojí v Sandakanu a slouží
jako muzeum.
Tábor Batu Lintang (dnes je tato čtvrť součástí
Kuchingu) sloužil od března 1942 do září 1945 k internaci nejen spojeneckých
vojáků ale i civilistů. Z řad civilistů tu byli drženi hlavně britští a
nizozemští misionáři, kněží a řádové sestry, muži a ženy, kteří (nejen) na
Borneu vykonávali svoji práci pod správou britské či nizozemské (Kalimantan)
koloniální vlády, a také jejih děti. Tábor byl rozdělen na několik objektů, ve
kterých v hrozných podmínkách žili odděleně muži a ženy, zvlášť civilisté
a vojáci (ti zas odděleně podle vojenské hierarchie) apod.
Že se mnoho internovaných nedočkalo osvobození
asi není třeba dodávat...
Podobných táborů, i když zřejmě v menším měřítku,
bylo hned několik i v tehdejší nizozemské části Bornea (dnešní indonéský
Kalimantan) a na jiných ostrovech, hlavně na Jávě.
Agnes Keith s celou svojí rodinou přežila
a po válce se ještě na několik let do Sandakanu vrátila. O svých zkušenostech
nejen z Bornea napsala několik knih.
Omlouvám se, že článek je bez fotografií.
Kromě několika verzí fotky červené vážky z parku v Sandakanu nic není
:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat