pondělí 11. března 2013

Kota Kinabalu. Smůla jde po nás.





Nehorázně dlouhá doba bez psaní...co dodat, lenora mě dostala!

Zpětně jsem se musela podívat na data fotek, které jsme dělali v Bruneji, Kota Kinabalu a v severním cípu Bornea (Tip od Borneo), abych si dala dohromady, jak dlouho jsme v tom Kota Kinabalu v Sabah vlastne zůstali...skoro tři týdny!!
To samozřejmě potřebuje vysvětlení, tak tady je...

Když se zpětně zamyslím nad těmi dny v Bruneji a následně celou dobou, kterou jsme strávili ve státě Sabah na severu Bornea, říkám si, že se nám to jaksi začalo kazit a bylo to čím dál tím horší. I když, samozřejmě sem tam nějaká ta fajn chvilka se našla.
Z Bruneje se s námi táhla ta ponorka, či co se to mezi námi stalo (uznávám, z větší části za to můžu já) a v Sabah se k tomu přidaly ještě problémy jiného druhu.

Poslední den v Bruneji a zároveň první den v Sabah...krize propukla na plno. Ještě na hranici Brunej/Sarawak a Sarawak/Sabah to bylo celkem fajn. Hned za tou poslední jsme se stavili na oběd a řešili kam dál. V průvodcích najdete pár možností, kam se podívat ještě před návštěvou hlavního města státu, Kota Kinabalu. Co takhle Maliau Basin? Hmm...v hlavě se mi honily představy totálně rozblácené cesty, která do této známé rezervace musí vést. Ani náhodou! Juanova dobrodružná povaha, která občas přebíjí racionální myšlení (přetížená motorka a nevhodné pneumatiky) by ho tam vzala hned, ale já mu to zatrhla. Škoda, mohla to být i docela zábava (už se vidím obalená bahnem v pangejtu).
Nebo ostrov Labuan, kde vlastně nic moc není? Nebo město Tambunan v horách, odkud je to kousek k největším květinám na světě, Raflésiím? Né, to dáme později. Tak fajn, jedeme přímo do Kota Kinabalu. To jsme ještě netušili, jak dobře jsme udělali!

Cesta do Kota Kinabalu...nuda. Když už se nám trochu začala zvedat nálada při pohledu na předměstí tohoto města na pobřeží, zjevil se před námi Burger King! Tady malá odbočka...Proč proboha píšu o nějakém fast foodu? Juan, ač se rádoby tváří jako nepřítel rychlého občerstvení, si sem tam nějaký ten karbanátek v housce prostě dát musí. Mc Donalds je slabota, Burger King u něj vede. A když se před námi jako zázrakem zjeví hned u kraje silnice, musíme zastavit.
Jenže na jeho oblíbeného dvojitého Whoppera (když to slovo slyšíte každý druhý den, automaticky se vám v paměti musí uložit) nedošlo. Nejenže ho neměli (zlomyslná radost), ono došlo k něčemu mnohem mnohem horšímu. Prasklá pneumatika!
Žádná dírka od hřebíku, prostě úplně sjetá pneu...což se dalo očekávat a to vlastně Juan tak trochu opravdu očekával, ale asi věřil, že to nějakým zázrakem ještě nějaký ten pátek vydrží. Omyl. Navíc Juanovo BMW nemá na kolech pláště, jen pneumatiky.
Že čirou náhodou hned vedle Burger King stála benzínka, nám bohužel nepomohlo, dofouklé kolo dlouho nevydrželo. Tak tak, že jsme dojeli do centra města.
Úplně nadoraz jsme dojeli až na Gaya street v úplném centru města, ulice plné restaurací a hostelů pro baťůžkáře. Nezbylo než zaparkovat motorku přímo na chodníku před jedním z hostelů a nechat ji tam. Juan to nesl hodně těžko. Ani ne tak fakt, že se motorka nemůže schovat někam do dvora a všem je tak na očích (i když nutno podotknout, že Malajci jsou obecně slušně vychovaný národ...bohužel, o nenechavých rukách Indonésanů se to říct nedá), jako spíš představu, co všechno teď ta zpropadená prasklá pneumatika bude znamenat.
Nálada byla na bodu mrazu, ale nezbylo než se někde ubytovat. Naštestí hostel, který měl vchod hned naproti zaparkované motorky, měl volný pokoj. Sice drahý, ale na jednu noc fajn. Další den jsme se stěhovali o dům (vchod) dál.
Na to, že je Kota Kinabalu mezi turisty evidentně hodně oblíbené a nabízí opravdu hodně možností k ubytování, hlavně toho „levnějšího“ pro baťůžkáře, přece jen se nám ceny zdály dost vysoko. Ale co, nejsme v Indonésii.

Bohužel jsem si hned na začátku neuvědomila, jak moc tohle Juana štve (i když pohled na něj to říkal dost jasně), a hned první den ve městě (už po kolikáté během cesty... :-( ) do něj ještě kvůli něčemu ryla, a to byla konečná. Následujích několik dní bylo opravdu perných. Do té doby se mi nestalo, aby se mnou člověk za celý den prohodil tři slova...no možná víc. Ten člověk se naprosto uzavřel do sebe a nekomunikoval. A jak asi víte, ženský mají většinou jiný myšlění než chlapi, tak jsem měla hlavu plnou představ, co se stalo, co jsem udělala nebo neudělala, a jak to můžu změnit. A když jsem to z něj chtěla páčit, automaticky jsem byla bez odezvy. Hrůza. Dneska se nad tím usměju, ale po pár dnech v téhle atmosféře jsem vážně přemýšlela o návratu do Jogji.

Druhý den jsme se tedy stěhovali do hostelu hned vedle, kde nám sice dali trochu lepší cenu ale horší, i když mnohem větší pokoj. Tady jsme zůstali dalších pár dnů a mezitím trochu objevovali město a Juan zjišťoval, jak dostat nové pneumatiky. Prasklá byla sice jen jedna, ale bylo jasné, že ta druhá tak jako tak dlouho nevydrží. Typické průpovídky typu „Kdyby...“ (kdyby sis nechal poslat nové pneu už dávno, tohle by se nestalo) něměly smysl, tedy aspoň v první fázi, kdy se mnou nemluvil, a navíc si to určitě chudák často opakoval sám pro sebe.
Ke všemu byly potřeba ještě nějaké další náhradní díly.

V Kota Kinabalu je autorizovaný dealer BMW...jenže bez pneu, které Juan potřeboval. A v servisech jinde ve městě jsme taky na žádné nenarazili. Juan tedy musel objednat pneu a náhradní díly z Kuala Lumpur na „pevnině“. Naštěstí tamějšího dealera znal, protože u něj před pár měsíci dokonce na chvíli pracoval.
Na skladě žádané pneu nebyly, takže se muselo čekat na novou dodávku a následné odeslání do KK (Kota Kinabalu)...a nakonec celé tohle čekání vyšlo skoro na tři týdny!

A co jsme mezitím dělali? Je to až hanba přiznat, ale v podstatě nic! Ti, kdo tuhle část Malajsie znají, určitě kroutí krkem, jak je to možné. No, taky se občas divím. Jen pár kilometrů od pobřeží je pár ostrůvků, oblíbený cíl turistů, kde se dá cachtat ve vodě, šnorchlovat, dělat pěší výlety. Ani tam jsme nebyli... Že jsme měli opravdu hodně omezený rozpočet, není omluva. Zajet na někam na výlet autobusem? Nesmysl, bez motorky Juan nikam nechce. Tak mi připadne, že jsme v tom KK jen kynuli. Skoro nikam nechodili a jen jedli...a ještě k tomu pořád dokola v těch samých jídelnách a stáncích.

Na druhou stranu, kdybychom ten první den po cestě z Bruneje vyjeli třeba někam do hor a s nepoužitelnou pneu zůstali viset někde na silnici nebo kdesi na ostrově, kde je tak akorát kulový, určitě bychom dopadli hůř. Takže díky bohu za nudu v Kota Kinabalu.

Žádné komentáře: