Cesta domů a co bylo potom...

Je to už rok, podle razítka v pasu 2. března, co jsem se po dvou měsících zase vrátila do Indonésie. Návrat do indonéské reality mě vůbec nepotěšil, ale přikládám to hlavně Tarakanu, který na první pohled působil dost hrozně. Na druhý pohled jsem ale neměla náladu ani čas.

Po víc jak 4 hodinách jsme dorazili do přístavu v hlavním městě Tarakan. Ještě na moři jsem se seznámila s jedním milým Indonésanem, který mi nabízel odvoz do města, kdybych náhodou potřebovala... V přístavu čekala celní kontrola, další razítko do pasu a jsem volná. Zase se potkávám s tímhle milým chlapíkem a nakonec souhlasím, aby mě odvezl. Tedy vlastně ne on, ale jeho známý, řidič dodávky. Jsou tak hodní, že mě nejdřív zavezou k nejbližší cestovce, kde si koupím letenku, a pak i najít nějaký levný hotel na jedno přespání. Dva hotely plné, třetí je volný. Je to strašná díra, a to myslím naprosto vážně. V ničem horším jsem ještě nespala. Ceny jsou po „kalimantansku“ vysoké, a to i za obyčejný brloh. Už na recepci ale tuším, že ten nejlevnější pokoj by znamenal můj konec, tak chci radši vidět „VIP“. No páni, za asi 150.000 IDR, které bych jinde dala za slušný čistý pokojík, se mi dostává něčeho nepopsatelného. Vysvětlila bych to asi podobně jako v případě hotelu v Bandar Seri Begawan v Bruneji, jen tak dvacetkrát horší. Klimatizace je, televize je, ručník je, vlastní koupelna je, skříň, židle a stolek je...ale tohle všechno v totálně hnusném smradlavém špinavém a hlavně plesnivém pokoji. Ještě nikdy jsem se nebála, že by mě třeba plíseň mohla sežrat. Ale přežila jsem a ráno na sobě neobjevila ani vyrážku ani štípance od předpokládaných blech, štěnic a komárů.

Chlapík z lodi byl tak hodný, že mi slíbil i ranní odvoz z hotelu na letiště! A opravdu, řidič na mě ještě za tmy čeká před hotelem, pak jedeme vyzvednout mého známého do jeho (mnohem lepšího) hotelu a společně pak jedeme na letiště, kde mě ještě pozve na kafe. Asi bych ten první dojem měla přehodnotit, díky pane (jméno jsem samozřejmě zapomněla)!

Začíná den a venku začíná pršet, další důvod k blbé náladě. Letadlo ale vyráží načas a nakonec je z okna i celkem dost vidět než přistaneme v Balikpapanu, kde mě čeká nečekaně velké a pěkné letiště. Odsud pak za chvíli letím dál do Jogji.

A zatímco já byla zpátky doma, Juan dál „trpěl“ v Tawau. Po mém odjezdu se věnoval víc Rulymu a jeho kamarádům, občas někam zajeli...dokonce do Maliau Basin, kam měl nutkání jet už mnohem dřív, ale posera Katka nechtěla riskovat, že se každých sto metrů svezem po bahně k zemi. Rána ale pořád nic, žádná změna. To už bylo hodně divné. Jeden z Rulyho kamarádů, doktor, se rozhodl, že zjistí příčinu. Tu sice našel, ale výsledek zjištění nezněl vůbec optimisticky...vysoké množství cukru v krvi. Dieta a léky udělali svoje a noha se nakonec přece jen zahojila. Tentokrát ale přibyl jiný problém. Když už byl tedy Juan odhodlaný k odjezdu z Tawau, nešlo to z technických důvodů.

Kolikrát už byl nachystaný, motorka naložená, čekání v přístavu a nakonec zase skončil v hotelovém pokoji. Bohužel ani Ruly, který se o Juana skvěle staral a snažil se mu už od začátku najít loď, moc nezmohl. K tomu bylo ještě třeba nějaké papírování, jakési potvrzení z imigračního v Tawau, a to se taky neobešlo bez komplikací. Další problém způsobilo pozastavení dopravní lodní dopravy mezi Tawau a Indonésií. Jestli se nepletu, po odhalení nelegálního zboží dopravovaného z malajské strany Indonésie na několik dní naprosto zakázala jakýkoliv dovoz. Lodě stály v přístavu, zboží se hromadilo, další lodě zůstaly kdesi na moři. A nebyl nikdo, kdo by řekl, kdy tohle skončí.

Když už se konečně našel kapitán lodi, který byl ochotný motorku dovézt do Indonésie, tentokrát na ostrov Nunukan blízko Tarakanu, a dokonce byla i možnost využít jeřáb k naložení na loď, zase všechno skončilo zklamáním. V Nunukanu nemají vhodnou rampu ani jeřáb, není tedy šance dostat motorku na břeh. Motorka už naložená na loď musela zase zpátky.

Konečně po téměř měsíci od doby, kdy jsem opustila Tawau já, mohl Juan vyrazit dál! Motorka byla poslaná po moři, Juan nakonec letěl. Stejně jako já skončil v Tarakanu, kde na něj motorka čekala v přístavu.

Juan v Tarakanu strávil delší dobu než já, aby zjistil, že to zas taková hrůza není, a navíc kahau nosatí se tam prý promenádují v městském parku!

Pak už to šlo rychle. Nejdřív na pevninu a džunglí a kolem obrovských uhelných dolů až do Samarindy, odkud se dostal trajektem na Sulawesi a dál podle plánu postupně až na Timor. Zdlouhavá byrokracie na indonéské straně ostrova a pak konečně do Timoru Leste, východní části ostrova, která je už léta nezávislá. Následovala detailní očista motorky před jejím naložením do kontejneru, ve kterém se po moři dostane do Darwinu na severu Austrálie.

Protože loď měla odplout až za několik dní a na moři měla strávit taky dalších pár, rozhodl se Juan mezitím odletět na Bali a odsud pak do Darwinu. Kupodivu to i vyšlo levněji než z Dilí na Timoru, který je přitom mnohem blíž..

Tak jsme se asi po dvou měsících viděli zas. A od té doby ještě dvakrát, v Indonésii.

Juan je do dneška v Austrálii a vydělává na další dobrodružství.

Tawau

Myslím, že to bylo až po cestě ze Sukau, kdy jsme se rozhodli dojet tento den až do Tawau, posledního malajského města před hranicemi s indonéským Kalimantanem. Sice se tak nějak automaticky nabízí zajet nejdřív do města Semporna, odkud se vyjíždí k blízkým ostrovům za potápěním. Podle fotek vypadají ostrovy kouzelně a věřím, že potápění tu musí být super, ale to jde bohužel zase mimo nás. Já si teď další výdaje za ponory dovolit nemůžu a Juan má zas jiný problém. Nejen nezhojenou nohu ale i prasklý bubínek jako následek svého prvního a zatím posledního potápění v Thajsku. Tak než abysme bez cíle bloumali Sempornou, radši budeme dělat to samé v Tawau. Při pohledu zpátky teď těžko říct, co by vyšlo líp...

Palmy, palmy, palmy...co jiného...to jsou naše společnice po cestě do Tawau. Dlouho jedeme po relativně úzké ale slušné silnici, až před Tawau, už kousek od moře, se mění na čtyřproudovou, palmy pomalu mizí a přibývá obydlí.

Po nudné cestě ze Sukau, kdy se postupně zatáhlo a chvilku pršelo, se před městem zase vyjasnilo a při příjezdu do centra už bylo hrozné vedro. V tomhle vedru a výparech z šíleného množství aut ucpávajících ulice jsme se vydali na lov hotelu. Opět ty bylo na dlouho, ale nakonec jsme narazili na fajn hotel přímo na jedné z nejrušnějších ulic a s výhledem na přístav. S parkováním je to tu špatné, musíme přímo na ulici, kde je jak pěst na oko, a to i v tom obrovském množství jiných motorek (je vidět, že jsme u hranic s Indonésií). Je to ale zatím nejlepší hotel, kde nám dali i dobrou cenu za delší pobyt. Prý máme zaparkovat přímo na chodníku před vchodem. To se nám ale nějak nezdá, tak Juan parkuje na druhé straně a máme tak na ni výhled přímo z našeho okna.

Tawau je celkem velké město, rozlezlé do všech stran, ale není tu vlastně nic zajímavého. Je tu velký nákladní přístav, odkud už při pohledu z nábřeží na záliv plný lodí musí proudit ohromné množství nákladu nejen do indonéské části Bornea a naopak.

Podle informací z internetu by mělo ve městě žít dokonce víc přistěhovalců (z nich nejvíc z Indonésie) než místních. No na ulici se to dá i celkem poznat. Nejen, že je tu obecně větší chaos a nepořádek než v jiných městech, která jsme zatím viděli, i k Juanově motorce se tu chovají trochu jinak. Po dlouhé době klidu už se zase našlo pár chytráků, kteří musí na všechno sáhnout. K tomu je tu, stejně jako v jiných městech na Borneu ležících u moře nebo na řece, na okraji takova chudá osada postavená částečně nad mořskou hladinou (kampung laut). Akorát že tato je prý podle místních docela nebezpečná a cizinec by se tam radši neměl ani ukazovat. To mi na Malajsii taky moc nesedí...

Tady v Tawau mi začíná spousta věcí tak trochu splývat, zvlášť, když jsme se tu (tedy hlavně Juan) zdrželi dost dlouho. Myslím, že to bylo už první den po večeři, kdy na nás po návratu do hotelu na recepci čekala vizitka od kohosi z místních. Ten člověk věděl, že jsme ve městě a přitom my ho vůbec neviděli. Všechno mi pak trochu vysvětlil Juan...

Ruly (onen chlapík, co nám nechal svoji vizitku na recepci) je jedním z místncích motorkářů, kteří mají svůj klub. Dozvěděl se o nás od Johna, Angličana, který stejně jako Juan jezdí po světě na motorce. Ti dva se potkali už několik měsíců zpátky při svých cestách v JV Asii a od té doby byli v kontaktu. John byl v Tawau jen týden dva před námi a evidentně si s Rulym a jeho kamarády padli do noty, takže tu John zůstal taky docela dlouho.

Stejně tak jsme hned první večer zašli do malé soukromé kliniky kousek od hotelu, aby se někdo podíval na Juanovu nohu, která se nechtěla zahojit. Doktor usoudil, že původcem problémů bude nejspíš hnis, který uvnitř zůstal. Dostali jsme doporučení do nemocnice a rovnou jsme tam taky zašli. Byl sice večer, ale v čekárně bylo plno.

Mají tu na příjmu takový sympatický systém, který by se podle mě hodilo zkusit i jinde. Po příchodu do čekárny musí člověk nejdřív na zběžnou prohlídku do malé kanceláře hned u vchodu. Ta je v podstatě neustále otevřená, ale to evidentně nikomu nevadí. Jde spíš o rychlé zjištění problému a instruování, co se bude dít dál. Po krátké prohlídce dá ošetřovatel pacientovi čekací číslo. Čísla se liší podle toho, jak moc je případ akutní. Na zdi v čekárně si tak člověk může přečíst, že tu rozdělují tři druhy závažnosti, a podle toho se tu taky s pacientem jedná. Pokud je to velmi akutní, pak čeká velmi krátkou dobu, méně závažné případy pak déle a taky jsou pak přijaty v jiné ordinaci.

My čekáme docela dlouho než se dostaneme do ordinace mladé lékařky, která opět zjišťuje stav a posílá nás, tedy Juana, na operační sál. Opět čekáme, už mě to nebaví, tak jdu na chvíli ven a když se vrátím, Juan nikde. Po dlouhé době vychází Juan ze sálu ven. Vypadá to, že tentokrát doktor odvedl svoji práci pořádně. Musíme ještě do lékárny pro léky a další materiál na krytí rány. Od tohoto dne pak musí Juan každý den dopoledne do nemocnice na čištění. Doufáme, že to bude trvat třeba jen týden a noha se rychle zahojí. To se ale bohužel nestalo.

Juan rozhodně není nadšený a je to na něm vidět, navíc stehno pořád bolí. A v takové náladě jsme pak další den večer potkali na ulici Rulyho. Jdeme z večeře zpátky do hotelu, z kanálů pod chodníkem vylézají švábi, sem tam nějaká krysa...a najednou u nás zastaví takové autíčko, otevřou se dveře a tam Ruly. I když je to do hotelu jen pár metrů, skoro nás nutí, ať si sedneme. Pak stojíme ještě bůhví jak dlouho před hotelem a Ruly mluví a mluví...on se zdá být na první pohled fajn, ale prostě strašně ukecaný. Domlouváme se tedy, že nějaký jiný den si s ním a jeho kamarády dáme sraz, i když se na to ani jeden z nás moc necítí.

Následující dny jsou dost fádní, líně se táhnou, není co dělat. Juan by vlastně ani nic dělat neměl, ale kdo by chtěl 24 hodin denně trávit v posteli....

Postupně řešíme co dál. Juan chce z Tawau pokračovat na indonéskou stranu Bornea zpátky do Samarindy, kde už jsme spolu jednou byli, trajektem na Sulawesi a z Biry na jihu ostrova pak dalším trajektem na Flores, z Floresu na Timor a pak do Austrálie. Já to mám jednodušší, potřebuju zpátky domů do Jogjakarty. I když bych bez váhání jela s Juanem dál, kdyby to šlo. Zatím jediný problém je nezhojená noha. Juan nechce pokračovat dál, dokud se rána aspoň trochu nezacelí. Čeká ho pak totiž dlouhá cesta na motorce do Samarindy a vůbec netušíme, jestli bude sjízdná a jestli ho třeba někde nepřepadnou tropické lijáky. To by pro nohu nebylo nejlepší, a navíc se Juan tak trochu obává indonéského zdravotnictví...

Tak zatím čekáme, každým dnem pozorujeme, jestli rána třeba nevypadá líp než předchozí den a nemáme co na práci. Juan pak jeden večer konečně kývne na setkání s Rulyho partou, mě se moc nechce a navíc se obávám, že na téma motorky bych stejně neměla čím přispět.

Občas se trochu koukneme po okolí, jedeme na pláž za městem nebo do Tawau Hills Park, asi 20 km za městem. Tento park není ve srovnání s jinými rezervacemi v Sabah nijak výrazně zajímavý. Jeden unikát tu ale mají, nejvyšší tropický strom na světě vysoký 88,32 m. Jak už je tu zvykem, park je obklopený olejovými palmami, které nás provázejí celou cestu z Tawau. 

Svinule stočená do klubíčka, Tawau Hills Park

Bohužel jsme přijeli v nevhodnou dobu, začíná pršet. To ale skupinám místních, kteří sem vyrazili na výlet, vůbec nevadí. Kousek od vstupní brány s restaurací teče řeka, kde se mladí i starší koupou a na břehu si vaří jídlo na „piknik“. To je tu obecně taková zvláštnost. Místo toho, aby se navařilo doma nebo prostě nakoupily nějaké polotovary k občerstevní, místní si vezmou všechno na přípravu s sebou, krabice a plné tašky v rukou, a na místě se rozdělá oheň.

Malé kolečko v dešti kolem řeky, vodopád, jeden makak ve větvích nad hlavou a mizíme v restauraci než přestane pršet. Po dešti pak vyrážíme na krátký trek k nejvyššímu stromu. Ani bych neřekla, že bude takové vedro a hlavně vlhko. Oblečení se na mě lepí, tečou ze mě snad litry potu a my se pomalu škrábeme v blátě do kopce. Strom nakonec najdeme, uděláme pár rozmazaných fotek a jdeme zpátky. Zjišťujeme, že je tu s námi plno dalších tvorů, bohužel těch, co bych tu chtěla potkat nějmíň. Mrňavé pijavice se po nás plazí jedna radost.  Na další vycházku po tomto setkání už nemáme náladu a jedeme pryč.

Čas letí a já se musím vrátit do Jogji. Čeká mě práce a taky bych měla využít víza, která byla vydaná už před měsícem (zbývají tedy další dva). I když bych s Juanem moc ráda zůstala dál, nemůžu. Navíc tahle situace, kdy už zase jen čekáme a čekáme, pro mě začíná být neúnosná. Tak trochu si přeju změnu, ale je mi jasné, že jakmile dorazím do Jogji, budu litovat.

Noha se nehojí, už je to asi 14 dní, a téměř žádnou změnu nepozorujeme. Dohodneme se tedy, že já pojedu domů a chudák Juan tu zůstane, dokud se noha neumoudří.

Zbývá tedy jen koupit lístek na trajekt a zjistit letenky do Jogjakarty. Z Tawau v podstatě neexistuje cesta po zemi na indonéskou stranu. Musíte buď letadlem, což by mě vyšlo dráž, nebo po moři. Cílovým místem je v obou případech ostrov Tarakan s hlavním městem stejného názvu na severovýchodě Kalimantanu.

Toto bude poprvé, co překročím hranice Indonésie po moři. Zatím všechny cesty byly letadlem a jeden přejezd ze západního Kalimantanu do Sarawaku byl po zemi. Lístek na trajekt si kupuju den předem a zároveň dostávám na vyplnění příjezdovou kartičku, mě už dobře známou z letadla. Trajekty jezdí jen jednou denně, takže žádný výběr není, odjíždí se kolem poledne. Na druhý den mě Juan doprovází do přístavu, kde musím nejdřív projít celnicí, pak počkat na mole. Juana naštěstí pouští se mnou, i když se do Indonésie zatím nechystá. Trajekt vypadá poněkud jinak než jsem zvyklá. Malá loď s menší kajutou vepředu a dlouhou vzadu, plnou prázdných sedaček (kromě mě, několika dalších turistů a pár místních nikdo), horní paluba zase plná zboží. Teď už si opravdu připadám jako v Indonésii. Mladí dělníci na mole si myslí, že jim nerozumí a indonésky na mě mají plno hloupých narážek...tak to už jsem skoro doma. Nikam se mi nechce.

Sandakan a jeho děsivá historie

Když jsem si o městě Sandakan četla v průvodci, ještě když jsme byli v KK, nemohla jsem si nevzpomenout na uhrančivé oči Kabira Bediho hrajícího „Malajského tygra“ v seriálu Sandokan.  Upřímně, na rysy obličeje tohohle sexy chlapíka a jméno Sandokan jsem si vzpomněla hned, zbytek jsem musela oživit pomocí internetu..přeci jen už je to dost let, co jsem ho viděla v televizi. Vypadá to ale, že Sandokan nebude mít se Sandakanem asi nic společného. Tenhle pirát má být totiž původem ze Sarawaku a ne ze Sabah...ale kdo ví, třeba tu nějaká spojitost je. Mě vlastně potěšil už samotný fakt, že tento fiktivní hrdina (i když na pozadí skutečných historických událostí) má svůj původ právě na Borneu a seriál se tu dokonce i natáčel.

Co jsem si zběžně o Sandakanu přečetla, mě nijak nezaujalo. Tedy až na to, že blízko města se nachází hned dvě rezervace, Sepilok, kde chovají orangutany, a Labuk Bay s kahau nosatými. Neměli jsme v plánu se do rezervací podívat, a už zvlášť poté, co jsme usoudili, že to zřejmě budou takové uměle vytvořené rezervace uprostřed palmových plantáží. Ale proč se nepodívat do města, když je tak nějak po cestě... 

Jak už jsem psala v předchozím článku, před příjezdem do centra města na pobřeží nás obklopilo obrovské vesměs moderní předměstí. Je ale dost možné, že ani nejde o součást Sandakanu ale spíš jiné město...

I když jsem při příjezdu měla pocit, že už musíme být téměř v nulové nadmořské výšce, nakonec nás čekal ještě sjezd z kopce dolů k moři. Zajímavé, že přes den to v centru města dost žije, některé silnice jsou ucpané a lidu je tu jak na nějaké pouti, naopak večer tu není živé duše. Původně jsme hledali ubytování právě úplně v centru u přístavu, ale buď to bylo drahé nebo nebylo kam zaparkovat motorku tak, aby nebyla všem na očích. A tak jsme jeli dál podél pobřeží do ještě míň zajímavé čtvrti. Tam jsme našli hostel s parkováním za domem, dali nám i celkem slušnou cenu, když tedy zůstaneme dvě noci a ještě kvůli nám zavolali někoho na opravu wifi routeru...spokojenost.

Na večeři jsme zajeli zpátky do města...mohlo být kolem sedmé osmé a venku jen pár osamělých postav, zvláštní.

Druhý den jsme se rozhodli trochu omrknout okolí. Ještě dál po pobřeží se nachází typická vodní vesnice. Už od pohledu z dálky nás ale moc nelákala, tak jsme jeli jinam. V Lonely Planet jsme četli o jakémsi memorial parku, tak jsme zamířili tam, aniž bychom si dělali nějaké iluze, že to bude stát za to. Omyl! Sandakan Memorial Park, jak se oficiálně jmenuje, je totiž věnovaný památce zesnulých vojáků spojeneckých vojsk, kteří byli v Sandakanu vězněni za japonské okupace během Druhé světové války. A co víc, většina jich zemřela při tak zvaných pochodech smrti ze Sandakanu do Ranau.

Park samotný je celkem pěkný a čistý, ale mnohem zajímavější je malé muzeum, které je jeho součástí. Na toto místo asi jen tak nezapomenu, a zvlášť teď, když jsem se k tomuto tématu vrátila a začala hledat další a další informace na internetu. V muzeu najdete například maketu sandakanského tábora, kde byli takzvaní POW‘s (prisoner of war) vězněni, příběhy několika přeživších, fotografické materiály a taky třeba citáty z deníků či dopisů, které si vojáci psali během pochodu smrti. Celé to působí hrozně depresivně a jednomu je z toho až špatně, jaká další zvěrstva, o kterých my v Evropě kolikrát ani nevíme, se během války odehrávala.

Abych tuto historii víc přiblížila, zmíním tu pár faktů sebraných z internetu.

Počet vojáků (nižší i vysoké šarže), kteří původně byli do začátku roku 1945 v táboře v Sandakanu, se různí podle zdroje. Mezi roky 1942 a 1943 bylo Japonci zajmuto mnoho spojeneckých (z větší části australských, zbytek pak Britové a jiní) vojáků, kteří se účastnili bitvy o Singapur a byli poslaní do Sandakanu, kde měli za úkol stavět přistávací dráhu pro letadla japonské armády. Na začátku roku 1945 jich zbylo jen asi dva tisíce, hlavně v důsledku těžké práce v kombinaci s hladověním a nemocemi.

V první polovině roku 1945 se pak Japonci rozhodli přesunout zbytek vojáků do městečka Ranau ve vnitrozemí, vzdáleného asi 260 km. Během této doby bylo vypraveno několik oddílů na pěší pochod do Ranau. Celkový počet všech válečných věznů, kteří se na pochod postupně vydali, bylo (podle Wikipedie) zhruba 1 200. Zbylí vězni, kteří byli natolik slabí nebo nemocní a nebyli tak schopní jakékoliv větší fyzické námahy, zůstali v táboře a postupně zemřeli hladem nebo je jejich věznitelé zabili.

Podmínky během pochodu byli víc než hrozné, téměř žádné jídlo, násilnosti ze strany Japonců, hustá džungle a těžký terén, cholera, dengue a jiné nemoci,... Během pochodů zemřely stovky vojáků vyčerpáním nebo byli zabiti, a kdo nezemřel během pochodu, čekal ho stejný osud v Ranau. Z těch několik stovek věznů, kteří do Ranau nakonec dorazili, na konci července 1945 zbylo pouhých 38!! I tito nakonec zemřeli, stráže je zabili v srpnu zřejmě jen pár dnů po rekapitulaci Japonska.

Přece jen se ale podařilo přežít 6 australským vojákům. Dvěma se povedlo uprchnout během druhého pochodu, zbylí čtyři tekli z tábora v Ranau. Nebýt pomoci místních, kteří se uprchlíků ujali, zřejmě by toto sami nezvládli.

Jak jsem tak četla o těchto pochodech smrti znovu na internetu, nedalo mi to, a postupně jsem odhlalovala další skutečnosti. Sice to sem moc nepatří, ale jen tak ve zkratce...

Ostrov Berhala (Pulau Berhala) ležící v moři jen pár kilometrů od Sandakanu sloužil před Druhou světovou válkou jako karanténní stanice pro dělníky přicházející z Filipín a Číny. Během japonské okupace tu pak byli drženi nejdřív civilisti ze zemí patřícím ke spojencům (Britové, Nizozemci) a po nich i zajatí vojáci. Jednou z civilistů, kteří si tu se svojí rodinou prožili své, byla i Američanka Agnes Newton Keith, novinářka a spisovatelka. Ta před válkou se svým manželem a synem žila v Sandakanu, kde její manžel pracoval pro lesní správu. Nejdřív byli drženi na ostrově Berhala a později byli přesunuti do tábora Batu Lintang u Kuchingu ve státě Sarawak. Zrekonstruovaný dům Agnes Keith dodnes stojí v Sandakanu a slouží jako muzeum.

Tábor Batu Lintang (dnes je tato čtvrť součástí Kuchingu) sloužil od března 1942 do září 1945 k internaci nejen spojeneckých vojáků ale i civilistů. Z řad civilistů tu byli drženi hlavně britští a nizozemští misionáři, kněží a řádové sestry, muži a ženy, kteří (nejen) na Borneu vykonávali svoji práci pod správou britské či nizozemské (Kalimantan) koloniální vlády, a také jejih děti. Tábor byl rozdělen na několik objektů, ve kterých v hrozných podmínkách žili odděleně muži a ženy, zvlášť civilisté a vojáci (ti zas odděleně podle vojenské hierarchie) apod.

Že se mnoho internovaných nedočkalo osvobození asi není třeba dodávat...

Podobných táborů, i když zřejmě v menším měřítku, bylo hned několik i v tehdejší nizozemské části Bornea (dnešní indonéský Kalimantan) a na jiných ostrovech, hlavně na Jávě.

Agnes Keith s celou svojí rodinou přežila a po válce se ještě na několik let do Sandakanu vrátila. O svých zkušenostech nejen z Bornea napsala několik knih.

Omlouvám se, že článek je bez fotografií. Kromě několika verzí fotky červené vážky z parku v Sandakanu nic není :-)

Ranau, pod nejvyšší horou Malajsie

 

Do Kota Kinabalu jsme jeli po stejné silnici, a přece byla cesta v něčem jiná...po levé straně se totiž konečně objevila hora Kinabalu, která byla pár dní předtím schovaná v mracích. Tato hora má nejvyšší vrchol v Malajsii, konkrétně v nadmořské výšce 4 095 m. Zvláštní, že při pohledu z nížiny na čtyřtisícovku ani nevypadá.

My jsme se nakonec ještě ten samý den dostali do její blízkosti, do městečka Ranau, ale o tom  za chvilku.

Nejdřív jsme se museli vrátit do KK pro nový telefon. Tak tak jsme to stihli před zavíračkou a pak si hned o pár metrů dál dali v klidu...hamburger...tedy jen Juan...ten jeho hraný nezájem o housky s karbanátkem už jsem prokoukla :-D Sice už bylo odpoledne, ale znovu jsme vyrazili na cestu, do asi 100 km vzdáleného Ranau. Už kousek za KK jsme se ocitli v horách, sem tam nějaké auto, jinak nic, jen lesy...a chladno. Já vím, 20 stupňů není žádná zima, ale po letech v třicítkách se vám prostě musí ježit chlupy na kůži.

Poslední kilometry před Ranau se ukázala Kinabalu...jsme ve výšce něco málo přes tisíc metrů nad mořem, hora je co by kamenem dohodil a pořád se mi nezdá nějak ohromná.

Je pošmourno, šedivo a přijíždíme do šedivého Ranau. Jestliže jsem o Kudatu psala jako o „díře“ (omlouvám se všem obyvatelům Kudatu), pak tohle městečko je díra ještě větší. Aspoň, že je Ranau posazené pěkně mezi horami a sem tam je z něj i pěkný výhled na Kinabalu. Turistů tu moc nepotkáte. Sice jich jen kousek odsud jezdí zástupy, s cílem vylézt na vrchol hory, ale tady se skoro nikdo nezastaví. A nebo to tak aspoň působí mimo sezónu, kdy jsme tu byli my. Jedno je ale jisté, v Ranau prostě není vůbec nic zajímavého. Ošklivé špinavé město s nudnými bloky nízkých budov, jídelnami a obchody se vším možným a trhem se zeleninou, která se pěstuje v širokém okolí (mimochodem, tento okrsek prý produkuje nejvíce zeleniny ve státě Sabah).

Mají tu ale fajn lidi, kteří si s vámi rádi pokecají a případně poradí, když je třeba. A tak jsme zastavili hned na okraji „centra“ u rohové jídelny s hostelem v prvním patře. Zase jsem to já, kdo jde hledat pokoj...i když v tuhle chvíli je to pochopitelné už z toho důvodu, že Juan s nateklou nohou prostě moc nenachodí. Kromě tohoto hostelu jsem obešla ještě několik (a bylo jich kupodivu docela hodně) a nakonec se zase vrátila. Všechno stejné, ošklivé, docela drahé, tak zůstaneme na místě. Od milého personálu jsme dostali povolení zaparkovat motorku vzadu za jídelnou a už se stěhovali do pokoje. A zase jsem vybrala špatně! Koupelnu venku (vzhledem k ceně) Juan schválil už předem, ale z okna, které nejde otevřít a větráku, který neochladí skoro vůbec, jsme opravdu dvakrát nadšení nebyli. Tip pro příště: při prohlídce pokoje zkouška okna a větráku! :-)

Plán na večer: nemocnice. Absces už působil tak nesnesitelnou bolest, že bylo potřeba jednat.

Cestu do nemocnice na okraji města Juan na motorce přímo protrpěl. Venkovská nemocnice vypadala opuštěně, ale zřízenec nám ukázal správný vchod a už jsme byli v zářící chodbě s recepcí na jejím konci, kde seděli sestřičky a pan doktor. Ten si vzal Juana na ošetřovatelnu a za chvilku byli oba zase venku. Ta samá písnička, ještě „to“ neuzrálo. Znovu prášky a recept, který musí Juan ukázat na druhý den v lékárně ve městě, aby dostal další dávky.

Tak jsme se vrátili s nepořízenou (asi by byl v tu chvíli Juan radši i za useknutou nohu než další prášky) do hostelu a konečně si dali večeři v jídelně v přízemí. Zajímali jsme snad celý personál, všichni byli milí, někdy až moc zvědaví, ale moc fajn. A fajn bylo i zjištení, že jeden kluk z obsluhy je původem z Jávy. Javánci jsou prostě všude.

Výběr jídel ohromný a my zase skončili u smažených nudlí. Toto je pro mě, která v Indonésii nedá bez rýže ani ránu, zvláštní jev. V Malajsii totiž obecně dělají skvělé smažené nudle (mie/mee goreng), do kterých přidávají víc sladké sojovky než jak je zvykem v Indonésii. A my se na nich stali doslova závislí. Další verze tzv. mie goreng mamak je naopak pálivá ale stejně tak skvělá!

Večer má Juan teplotu, není mu dobře a ráno to není o moc lepší, ale musí do lékárny. Vlastně už nevím, proč jsem s receptem nešla já, ale určitě by se nestalo následující...Součástí jediné lékárny ve městě (mimo té v nemocnici, která je ale dál) je i ordinace nějakého „chytrého“ doktora, který si Juana pozval k sobě. A rozhodl se absces zlikvidovat. Tenhle trouba udělal do stehna díru (jediná správná věc, i když zřejmě provedená předčasně), ze které pak dostal hnis. Bohužel ne všechen. Ale to jsme ještě několik následujících dní nevěděli. Díru zalepil, strčil Juanovi další léky a nařídil, aby Juan odpočíval a každý den chodil na čištění a obvaz rány.

Celodenní válení se v posteli v té naší kobce se ale Juanovi nezdálo jako dobrý nápad, a tak jsme ještě ten den vyjeli na malý výlet do okolí. Ten byl ale předčasně ukončen kvůli dešti.

Další den ráno už jsme radši jeli do nemocnice. Tentokrát tu bylo plno. Naštestí jsme ale nemuseli čekat a po chvilce už byl Juan zase na ošetřovatelně, kde mu tentokrát dvě mladé uhihňané sestřičky vyčistily a zalepily ránu. Zase další léky a materiál na obvaz rány do zásoby. Tak se ze mě stala domácí ošetřovatelka.

Tentokrát je jasno, svítí slunce, tak by mohla být šance na projíždku větší.

Hned z nemocnice jsme vyrazili ke Kinabalu. Čím jsme byli hoře blíž, bylo vidět víc a víc zahrad se zeleninou. S výškou se bohužel měnilo i počasí a hora se schovávala v mlze. Doufali jsme, že se na motorce dostaneme co nejblíž, ale nepovedlo se. U brány do národního parku se platí vstupné. Ne nijak vysoké, ale platit jsme ho za pár minut v parku nechtěli. Víc bychom s juanovou nohou v tomto stavu stejně nemohli.

Ještě v Kota Kinabalu jsem si četla v průvodci a na internetu informace o výstupu na horu a usoudila, že to pro nás nemá cenu. O své kondičce tu radši pomlčím. To Juan je na tom podle mě, tedy alespoň poté, co zdolal Merapi u Jogjakarty, určitě líp. Jenže, noha v háji, tak by nahoru stejně nemohl...i kdyby byl ochotný platit ty šílené poplatky. Ono totiž zdaleka nejde jen o vstupné do parku, musíte zaplatit i za povolení k výstupu (100 MYR/asi 630 Kč), průvodce (údajně od 70MYR výš/cca 440 Kč podle počtu lidí ve skupině a trasy), pojištění a ubytování. Přestože se někde píše, že je možné zdolat výstup a sestup za jeden, dost často ale taky narazíte na informaci, že to prostě „nejde“, že vás budou nutit rozdělit výstup na dny dva, a tím pádem si i zajistit ubytování (samozřejmě vše předem), tedy další výdaj. Jak je to v praxi, nevím. Ale už jen ten fakt, že, ač v NP, tu s nadsázkou nemůžete dělat nic bez dovolení a sami, se mi prostě nelíbí.

Velmi oceňuju, že například ve srovnání s Indonésií, máte v Malajsii opravdu dostatek informací k pohybu v národních parcích, často nechybí ani plánek stezek, označení jejich náročnosti a vzdáleností a najdou se i ochotní zaměstnanci parku, kteří poradí, když je třeba a podobně. Na druhou stranu někdy je to dovedeno do extrému, jako v případě NP Mount Kinabalu, kde se bez zbytečně vysokých poplatků, bez rezervace a dalších úkonů nikam nehnete.

Takže jsme se zase otočili, udělali pár fotek s mlhou a zase jeli do Ranau a pak zase jiným směrem k bývalému dolu na měď. Tak trochu další zklamání, protože místo dolu na místě najdete už jen holou pláň, která těžbu už vůbec ničím nepřipomíná.

Na následující den jsme se rozhodli opustit Ranau a odjet na severovýchod k moři do města Sandakan. Pěkné počasí, sbaleno a naloženo celkem rychle, tak můžeme vyrazit. Jen jsme dorazili na konec města, už je tu problém. Doprava odkloněná, silné deště během posledních dnů někde po cestě způsobily sesuv půdy. Oklika, na kterou nás silničáři odkázali, má být prý kratší, ale asi i v horším stavu...

Po pár kilometrech odbočka ze silnice kamsi do lesa, kde nás čeká rozblácená cesta bez kousku asfaltu. Že zrovna dneska pálí slunce nám není k ničemu platné, cesta je nasáklá z předchozích dní, rozježděná a plná děr a výmolů a hlavně oranžového bláta. Jiná možnost není, musíme jet tudy, i když to není žádná sranda. Do kopce a z kopce, občas musím pěšky, jinak bychom přinejlepším skončili oba na zemi. Zatím míjíme jen pár aut jedoucích stejným směrem. Některá mají s povrchem cesty větší problém než my, kola jim zapadají do bahna a nemůžou z místa. Na konci utrpení čeká největší zkouška, dlouhý sešup dolů. Ještě před „skluzavkou“ se před námi objeví bagr a pod kopcem pak řada aut směřujících proti nám. Nebýt bagru, který pomocí lana táhne jedno po druhém, tahle auta by nahoru nejspíš nevyjela.

Musím z motorky a sejít kus dolů. Pár minut a Juan už je u mě, bez jediného pádu.

Z tohoto bodu už je to kousek na krásnou silnici a můžeme zase rychle frčet dál. Cesta ale začíná být monotónní. Zalesněné kopce vystřídají plantáže olejových palem a na ty už jsem docela alergická. A mezi plantážemi další problém, zadní blatník ze silného plastu se uvolnil a po kontaktu s kolem totálně zničil.

Jak se ale blížíme Sandakanu,  palem ubývá, silnice se plní auty a smradlavými náklaďáky a podél cesty přibývá obydlí. Ta pak přerostou v ohromné předměstí Sandakanu, jehož centrum je ale ještě pěkný kus dál přímo u moře.