Tawau

Myslím, že to bylo až po cestě ze Sukau, kdy jsme se rozhodli dojet tento den až do Tawau, posledního malajského města před hranicemi s indonéským Kalimantanem. Sice se tak nějak automaticky nabízí zajet nejdřív do města Semporna, odkud se vyjíždí k blízkým ostrovům za potápěním. Podle fotek vypadají ostrovy kouzelně a věřím, že potápění tu musí být super, ale to jde bohužel zase mimo nás. Já si teď další výdaje za ponory dovolit nemůžu a Juan má zas jiný problém. Nejen nezhojenou nohu ale i prasklý bubínek jako následek svého prvního a zatím posledního potápění v Thajsku. Tak než abysme bez cíle bloumali Sempornou, radši budeme dělat to samé v Tawau. Při pohledu zpátky teď těžko říct, co by vyšlo líp...

Palmy, palmy, palmy...co jiného...to jsou naše společnice po cestě do Tawau. Dlouho jedeme po relativně úzké ale slušné silnici, až před Tawau, už kousek od moře, se mění na čtyřproudovou, palmy pomalu mizí a přibývá obydlí.

Po nudné cestě ze Sukau, kdy se postupně zatáhlo a chvilku pršelo, se před městem zase vyjasnilo a při příjezdu do centra už bylo hrozné vedro. V tomhle vedru a výparech z šíleného množství aut ucpávajících ulice jsme se vydali na lov hotelu. Opět ty bylo na dlouho, ale nakonec jsme narazili na fajn hotel přímo na jedné z nejrušnějších ulic a s výhledem na přístav. S parkováním je to tu špatné, musíme přímo na ulici, kde je jak pěst na oko, a to i v tom obrovském množství jiných motorek (je vidět, že jsme u hranic s Indonésií). Je to ale zatím nejlepší hotel, kde nám dali i dobrou cenu za delší pobyt. Prý máme zaparkovat přímo na chodníku před vchodem. To se nám ale nějak nezdá, tak Juan parkuje na druhé straně a máme tak na ni výhled přímo z našeho okna.

Tawau je celkem velké město, rozlezlé do všech stran, ale není tu vlastně nic zajímavého. Je tu velký nákladní přístav, odkud už při pohledu z nábřeží na záliv plný lodí musí proudit ohromné množství nákladu nejen do indonéské části Bornea a naopak.

Podle informací z internetu by mělo ve městě žít dokonce víc přistěhovalců (z nich nejvíc z Indonésie) než místních. No na ulici se to dá i celkem poznat. Nejen, že je tu obecně větší chaos a nepořádek než v jiných městech, která jsme zatím viděli, i k Juanově motorce se tu chovají trochu jinak. Po dlouhé době klidu už se zase našlo pár chytráků, kteří musí na všechno sáhnout. K tomu je tu, stejně jako v jiných městech na Borneu ležících u moře nebo na řece, na okraji takova chudá osada postavená částečně nad mořskou hladinou (kampung laut). Akorát že tato je prý podle místních docela nebezpečná a cizinec by se tam radši neměl ani ukazovat. To mi na Malajsii taky moc nesedí...

Tady v Tawau mi začíná spousta věcí tak trochu splývat, zvlášť, když jsme se tu (tedy hlavně Juan) zdrželi dost dlouho. Myslím, že to bylo už první den po večeři, kdy na nás po návratu do hotelu na recepci čekala vizitka od kohosi z místních. Ten člověk věděl, že jsme ve městě a přitom my ho vůbec neviděli. Všechno mi pak trochu vysvětlil Juan...

Ruly (onen chlapík, co nám nechal svoji vizitku na recepci) je jedním z místncích motorkářů, kteří mají svůj klub. Dozvěděl se o nás od Johna, Angličana, který stejně jako Juan jezdí po světě na motorce. Ti dva se potkali už několik měsíců zpátky při svých cestách v JV Asii a od té doby byli v kontaktu. John byl v Tawau jen týden dva před námi a evidentně si s Rulym a jeho kamarády padli do noty, takže tu John zůstal taky docela dlouho.

Stejně tak jsme hned první večer zašli do malé soukromé kliniky kousek od hotelu, aby se někdo podíval na Juanovu nohu, která se nechtěla zahojit. Doktor usoudil, že původcem problémů bude nejspíš hnis, který uvnitř zůstal. Dostali jsme doporučení do nemocnice a rovnou jsme tam taky zašli. Byl sice večer, ale v čekárně bylo plno.

Mají tu na příjmu takový sympatický systém, který by se podle mě hodilo zkusit i jinde. Po příchodu do čekárny musí člověk nejdřív na zběžnou prohlídku do malé kanceláře hned u vchodu. Ta je v podstatě neustále otevřená, ale to evidentně nikomu nevadí. Jde spíš o rychlé zjištění problému a instruování, co se bude dít dál. Po krátké prohlídce dá ošetřovatel pacientovi čekací číslo. Čísla se liší podle toho, jak moc je případ akutní. Na zdi v čekárně si tak člověk může přečíst, že tu rozdělují tři druhy závažnosti, a podle toho se tu taky s pacientem jedná. Pokud je to velmi akutní, pak čeká velmi krátkou dobu, méně závažné případy pak déle a taky jsou pak přijaty v jiné ordinaci.

My čekáme docela dlouho než se dostaneme do ordinace mladé lékařky, která opět zjišťuje stav a posílá nás, tedy Juana, na operační sál. Opět čekáme, už mě to nebaví, tak jdu na chvíli ven a když se vrátím, Juan nikde. Po dlouhé době vychází Juan ze sálu ven. Vypadá to, že tentokrát doktor odvedl svoji práci pořádně. Musíme ještě do lékárny pro léky a další materiál na krytí rány. Od tohoto dne pak musí Juan každý den dopoledne do nemocnice na čištění. Doufáme, že to bude trvat třeba jen týden a noha se rychle zahojí. To se ale bohužel nestalo.

Juan rozhodně není nadšený a je to na něm vidět, navíc stehno pořád bolí. A v takové náladě jsme pak další den večer potkali na ulici Rulyho. Jdeme z večeře zpátky do hotelu, z kanálů pod chodníkem vylézají švábi, sem tam nějaká krysa...a najednou u nás zastaví takové autíčko, otevřou se dveře a tam Ruly. I když je to do hotelu jen pár metrů, skoro nás nutí, ať si sedneme. Pak stojíme ještě bůhví jak dlouho před hotelem a Ruly mluví a mluví...on se zdá být na první pohled fajn, ale prostě strašně ukecaný. Domlouváme se tedy, že nějaký jiný den si s ním a jeho kamarády dáme sraz, i když se na to ani jeden z nás moc necítí.

Následující dny jsou dost fádní, líně se táhnou, není co dělat. Juan by vlastně ani nic dělat neměl, ale kdo by chtěl 24 hodin denně trávit v posteli....

Postupně řešíme co dál. Juan chce z Tawau pokračovat na indonéskou stranu Bornea zpátky do Samarindy, kde už jsme spolu jednou byli, trajektem na Sulawesi a z Biry na jihu ostrova pak dalším trajektem na Flores, z Floresu na Timor a pak do Austrálie. Já to mám jednodušší, potřebuju zpátky domů do Jogjakarty. I když bych bez váhání jela s Juanem dál, kdyby to šlo. Zatím jediný problém je nezhojená noha. Juan nechce pokračovat dál, dokud se rána aspoň trochu nezacelí. Čeká ho pak totiž dlouhá cesta na motorce do Samarindy a vůbec netušíme, jestli bude sjízdná a jestli ho třeba někde nepřepadnou tropické lijáky. To by pro nohu nebylo nejlepší, a navíc se Juan tak trochu obává indonéského zdravotnictví...

Tak zatím čekáme, každým dnem pozorujeme, jestli rána třeba nevypadá líp než předchozí den a nemáme co na práci. Juan pak jeden večer konečně kývne na setkání s Rulyho partou, mě se moc nechce a navíc se obávám, že na téma motorky bych stejně neměla čím přispět.

Občas se trochu koukneme po okolí, jedeme na pláž za městem nebo do Tawau Hills Park, asi 20 km za městem. Tento park není ve srovnání s jinými rezervacemi v Sabah nijak výrazně zajímavý. Jeden unikát tu ale mají, nejvyšší tropický strom na světě vysoký 88,32 m. Jak už je tu zvykem, park je obklopený olejovými palmami, které nás provázejí celou cestu z Tawau. 

Svinule stočená do klubíčka, Tawau Hills Park

Bohužel jsme přijeli v nevhodnou dobu, začíná pršet. To ale skupinám místních, kteří sem vyrazili na výlet, vůbec nevadí. Kousek od vstupní brány s restaurací teče řeka, kde se mladí i starší koupou a na břehu si vaří jídlo na „piknik“. To je tu obecně taková zvláštnost. Místo toho, aby se navařilo doma nebo prostě nakoupily nějaké polotovary k občerstevní, místní si vezmou všechno na přípravu s sebou, krabice a plné tašky v rukou, a na místě se rozdělá oheň.

Malé kolečko v dešti kolem řeky, vodopád, jeden makak ve větvích nad hlavou a mizíme v restauraci než přestane pršet. Po dešti pak vyrážíme na krátký trek k nejvyššímu stromu. Ani bych neřekla, že bude takové vedro a hlavně vlhko. Oblečení se na mě lepí, tečou ze mě snad litry potu a my se pomalu škrábeme v blátě do kopce. Strom nakonec najdeme, uděláme pár rozmazaných fotek a jdeme zpátky. Zjišťujeme, že je tu s námi plno dalších tvorů, bohužel těch, co bych tu chtěla potkat nějmíň. Mrňavé pijavice se po nás plazí jedna radost.  Na další vycházku po tomto setkání už nemáme náladu a jedeme pryč.

Čas letí a já se musím vrátit do Jogji. Čeká mě práce a taky bych měla využít víza, která byla vydaná už před měsícem (zbývají tedy další dva). I když bych s Juanem moc ráda zůstala dál, nemůžu. Navíc tahle situace, kdy už zase jen čekáme a čekáme, pro mě začíná být neúnosná. Tak trochu si přeju změnu, ale je mi jasné, že jakmile dorazím do Jogji, budu litovat.

Noha se nehojí, už je to asi 14 dní, a téměř žádnou změnu nepozorujeme. Dohodneme se tedy, že já pojedu domů a chudák Juan tu zůstane, dokud se noha neumoudří.

Zbývá tedy jen koupit lístek na trajekt a zjistit letenky do Jogjakarty. Z Tawau v podstatě neexistuje cesta po zemi na indonéskou stranu. Musíte buď letadlem, což by mě vyšlo dráž, nebo po moři. Cílovým místem je v obou případech ostrov Tarakan s hlavním městem stejného názvu na severovýchodě Kalimantanu.

Toto bude poprvé, co překročím hranice Indonésie po moři. Zatím všechny cesty byly letadlem a jeden přejezd ze západního Kalimantanu do Sarawaku byl po zemi. Lístek na trajekt si kupuju den předem a zároveň dostávám na vyplnění příjezdovou kartičku, mě už dobře známou z letadla. Trajekty jezdí jen jednou denně, takže žádný výběr není, odjíždí se kolem poledne. Na druhý den mě Juan doprovází do přístavu, kde musím nejdřív projít celnicí, pak počkat na mole. Juana naštěstí pouští se mnou, i když se do Indonésie zatím nechystá. Trajekt vypadá poněkud jinak než jsem zvyklá. Malá loď s menší kajutou vepředu a dlouhou vzadu, plnou prázdných sedaček (kromě mě, několika dalších turistů a pár místních nikdo), horní paluba zase plná zboží. Teď už si opravdu připadám jako v Indonésii. Mladí dělníci na mole si myslí, že jim nerozumí a indonésky na mě mají plno hloupých narážek...tak to už jsem skoro doma. Nikam se mi nechce.

Sandakan a jeho děsivá historie

Když jsem si o městě Sandakan četla v průvodci, ještě když jsme byli v KK, nemohla jsem si nevzpomenout na uhrančivé oči Kabira Bediho hrajícího „Malajského tygra“ v seriálu Sandokan.  Upřímně, na rysy obličeje tohohle sexy chlapíka a jméno Sandokan jsem si vzpomněla hned, zbytek jsem musela oživit pomocí internetu..přeci jen už je to dost let, co jsem ho viděla v televizi. Vypadá to ale, že Sandokan nebude mít se Sandakanem asi nic společného. Tenhle pirát má být totiž původem ze Sarawaku a ne ze Sabah...ale kdo ví, třeba tu nějaká spojitost je. Mě vlastně potěšil už samotný fakt, že tento fiktivní hrdina (i když na pozadí skutečných historických událostí) má svůj původ právě na Borneu a seriál se tu dokonce i natáčel.

Co jsem si zběžně o Sandakanu přečetla, mě nijak nezaujalo. Tedy až na to, že blízko města se nachází hned dvě rezervace, Sepilok, kde chovají orangutany, a Labuk Bay s kahau nosatými. Neměli jsme v plánu se do rezervací podívat, a už zvlášť poté, co jsme usoudili, že to zřejmě budou takové uměle vytvořené rezervace uprostřed palmových plantáží. Ale proč se nepodívat do města, když je tak nějak po cestě... 

Jak už jsem psala v předchozím článku, před příjezdem do centra města na pobřeží nás obklopilo obrovské vesměs moderní předměstí. Je ale dost možné, že ani nejde o součást Sandakanu ale spíš jiné město...

I když jsem při příjezdu měla pocit, že už musíme být téměř v nulové nadmořské výšce, nakonec nás čekal ještě sjezd z kopce dolů k moři. Zajímavé, že přes den to v centru města dost žije, některé silnice jsou ucpané a lidu je tu jak na nějaké pouti, naopak večer tu není živé duše. Původně jsme hledali ubytování právě úplně v centru u přístavu, ale buď to bylo drahé nebo nebylo kam zaparkovat motorku tak, aby nebyla všem na očích. A tak jsme jeli dál podél pobřeží do ještě míň zajímavé čtvrti. Tam jsme našli hostel s parkováním za domem, dali nám i celkem slušnou cenu, když tedy zůstaneme dvě noci a ještě kvůli nám zavolali někoho na opravu wifi routeru...spokojenost.

Na večeři jsme zajeli zpátky do města...mohlo být kolem sedmé osmé a venku jen pár osamělých postav, zvláštní.

Druhý den jsme se rozhodli trochu omrknout okolí. Ještě dál po pobřeží se nachází typická vodní vesnice. Už od pohledu z dálky nás ale moc nelákala, tak jsme jeli jinam. V Lonely Planet jsme četli o jakémsi memorial parku, tak jsme zamířili tam, aniž bychom si dělali nějaké iluze, že to bude stát za to. Omyl! Sandakan Memorial Park, jak se oficiálně jmenuje, je totiž věnovaný památce zesnulých vojáků spojeneckých vojsk, kteří byli v Sandakanu vězněni za japonské okupace během Druhé světové války. A co víc, většina jich zemřela při tak zvaných pochodech smrti ze Sandakanu do Ranau.

Park samotný je celkem pěkný a čistý, ale mnohem zajímavější je malé muzeum, které je jeho součástí. Na toto místo asi jen tak nezapomenu, a zvlášť teď, když jsem se k tomuto tématu vrátila a začala hledat další a další informace na internetu. V muzeu najdete například maketu sandakanského tábora, kde byli takzvaní POW‘s (prisoner of war) vězněni, příběhy několika přeživších, fotografické materiály a taky třeba citáty z deníků či dopisů, které si vojáci psali během pochodu smrti. Celé to působí hrozně depresivně a jednomu je z toho až špatně, jaká další zvěrstva, o kterých my v Evropě kolikrát ani nevíme, se během války odehrávala.

Abych tuto historii víc přiblížila, zmíním tu pár faktů sebraných z internetu.

Počet vojáků (nižší i vysoké šarže), kteří původně byli do začátku roku 1945 v táboře v Sandakanu, se různí podle zdroje. Mezi roky 1942 a 1943 bylo Japonci zajmuto mnoho spojeneckých (z větší části australských, zbytek pak Britové a jiní) vojáků, kteří se účastnili bitvy o Singapur a byli poslaní do Sandakanu, kde měli za úkol stavět přistávací dráhu pro letadla japonské armády. Na začátku roku 1945 jich zbylo jen asi dva tisíce, hlavně v důsledku těžké práce v kombinaci s hladověním a nemocemi.

V první polovině roku 1945 se pak Japonci rozhodli přesunout zbytek vojáků do městečka Ranau ve vnitrozemí, vzdáleného asi 260 km. Během této doby bylo vypraveno několik oddílů na pěší pochod do Ranau. Celkový počet všech válečných věznů, kteří se na pochod postupně vydali, bylo (podle Wikipedie) zhruba 1 200. Zbylí vězni, kteří byli natolik slabí nebo nemocní a nebyli tak schopní jakékoliv větší fyzické námahy, zůstali v táboře a postupně zemřeli hladem nebo je jejich věznitelé zabili.

Podmínky během pochodu byli víc než hrozné, téměř žádné jídlo, násilnosti ze strany Japonců, hustá džungle a těžký terén, cholera, dengue a jiné nemoci,... Během pochodů zemřely stovky vojáků vyčerpáním nebo byli zabiti, a kdo nezemřel během pochodu, čekal ho stejný osud v Ranau. Z těch několik stovek věznů, kteří do Ranau nakonec dorazili, na konci července 1945 zbylo pouhých 38!! I tito nakonec zemřeli, stráže je zabili v srpnu zřejmě jen pár dnů po rekapitulaci Japonska.

Přece jen se ale podařilo přežít 6 australským vojákům. Dvěma se povedlo uprchnout během druhého pochodu, zbylí čtyři tekli z tábora v Ranau. Nebýt pomoci místních, kteří se uprchlíků ujali, zřejmě by toto sami nezvládli.

Jak jsem tak četla o těchto pochodech smrti znovu na internetu, nedalo mi to, a postupně jsem odhlalovala další skutečnosti. Sice to sem moc nepatří, ale jen tak ve zkratce...

Ostrov Berhala (Pulau Berhala) ležící v moři jen pár kilometrů od Sandakanu sloužil před Druhou světovou válkou jako karanténní stanice pro dělníky přicházející z Filipín a Číny. Během japonské okupace tu pak byli drženi nejdřív civilisti ze zemí patřícím ke spojencům (Britové, Nizozemci) a po nich i zajatí vojáci. Jednou z civilistů, kteří si tu se svojí rodinou prožili své, byla i Američanka Agnes Newton Keith, novinářka a spisovatelka. Ta před válkou se svým manželem a synem žila v Sandakanu, kde její manžel pracoval pro lesní správu. Nejdřív byli drženi na ostrově Berhala a později byli přesunuti do tábora Batu Lintang u Kuchingu ve státě Sarawak. Zrekonstruovaný dům Agnes Keith dodnes stojí v Sandakanu a slouží jako muzeum.

Tábor Batu Lintang (dnes je tato čtvrť součástí Kuchingu) sloužil od března 1942 do září 1945 k internaci nejen spojeneckých vojáků ale i civilistů. Z řad civilistů tu byli drženi hlavně britští a nizozemští misionáři, kněží a řádové sestry, muži a ženy, kteří (nejen) na Borneu vykonávali svoji práci pod správou britské či nizozemské (Kalimantan) koloniální vlády, a také jejih děti. Tábor byl rozdělen na několik objektů, ve kterých v hrozných podmínkách žili odděleně muži a ženy, zvlášť civilisté a vojáci (ti zas odděleně podle vojenské hierarchie) apod.

Že se mnoho internovaných nedočkalo osvobození asi není třeba dodávat...

Podobných táborů, i když zřejmě v menším měřítku, bylo hned několik i v tehdejší nizozemské části Bornea (dnešní indonéský Kalimantan) a na jiných ostrovech, hlavně na Jávě.

Agnes Keith s celou svojí rodinou přežila a po válce se ještě na několik let do Sandakanu vrátila. O svých zkušenostech nejen z Bornea napsala několik knih.

Omlouvám se, že článek je bez fotografií. Kromě několika verzí fotky červené vážky z parku v Sandakanu nic není :-)