sobota 16. března 2013

Ranau, pod nejvyšší horou Malajsie



 

Do Kota Kinabalu jsme jeli po stejné silnici, a přece byla cesta v něčem jiná...po levé straně se totiž konečně objevila hora Kinabalu, která byla pár dní předtím schovaná v mracích. Tato hora má nejvyšší vrchol v Malajsii, konkrétně v nadmořské výšce 4 095 m. Zvláštní, že při pohledu z nížiny na čtyřtisícovku ani nevypadá.
My jsme se nakonec ještě ten samý den dostali do její blízkosti, do městečka Ranau, ale o tom  za chvilku.
Nejdřív jsme se museli vrátit do KK pro nový telefon. Tak tak jsme to stihli před zavíračkou a pak si hned o pár metrů dál dali v klidu...hamburger...tedy jen Juan...ten jeho hraný nezájem o housky s karbanátkem už jsem prokoukla :-D Sice už bylo odpoledne, ale znovu jsme vyrazili na cestu, do asi 100 km vzdáleného Ranau. Už kousek za KK jsme se ocitli v horách, sem tam nějaké auto, jinak nic, jen lesy...a chladno. Já vím, 20 stupňů není žádná zima, ale po letech v třicítkách se vám prostě musí ježit chlupy na kůži.
Poslední kilometry před Ranau se ukázala Kinabalu...jsme ve výšce něco málo přes tisíc metrů nad mořem, hora je co by kamenem dohodil a pořád se mi nezdá nějak ohromná.

Je pošmourno, šedivo a přijíždíme do šedivého Ranau. Jestliže jsem o Kudatu psala jako o „díře“ (omlouvám se všem obyvatelům Kudatu), pak tohle městečko je díra ještě větší. Aspoň, že je Ranau posazené pěkně mezi horami a sem tam je z něj i pěkný výhled na Kinabalu. Turistů tu moc nepotkáte. Sice jich jen kousek odsud jezdí zástupy, s cílem vylézt na vrchol hory, ale tady se skoro nikdo nezastaví. A nebo to tak aspoň působí mimo sezónu, kdy jsme tu byli my. Jedno je ale jisté, v Ranau prostě není vůbec nic zajímavého. Ošklivé špinavé město s nudnými bloky nízkých budov, jídelnami a obchody se vším možným a trhem se zeleninou, která se pěstuje v širokém okolí (mimochodem, tento okrsek prý produkuje nejvíce zeleniny ve státě Sabah).
Mají tu ale fajn lidi, kteří si s vámi rádi pokecají a případně poradí, když je třeba. A tak jsme zastavili hned na okraji „centra“ u rohové jídelny s hostelem v prvním patře. Zase jsem to já, kdo jde hledat pokoj...i když v tuhle chvíli je to pochopitelné už z toho důvodu, že Juan s nateklou nohou prostě moc nenachodí. Kromě tohoto hostelu jsem obešla ještě několik (a bylo jich kupodivu docela hodně) a nakonec se zase vrátila. Všechno stejné, ošklivé, docela drahé, tak zůstaneme na místě. Od milého personálu jsme dostali povolení zaparkovat motorku vzadu za jídelnou a už se stěhovali do pokoje. A zase jsem vybrala špatně! Koupelnu venku (vzhledem k ceně) Juan schválil už předem, ale z okna, které nejde otevřít a větráku, který neochladí skoro vůbec, jsme opravdu dvakrát nadšení nebyli. Tip pro příště: při prohlídce pokoje zkouška okna a větráku! :-)

Plán na večer: nemocnice. Absces už působil tak nesnesitelnou bolest, že bylo potřeba jednat.
Cestu do nemocnice na okraji města Juan na motorce přímo protrpěl. Venkovská nemocnice vypadala opuštěně, ale zřízenec nám ukázal správný vchod a už jsme byli v zářící chodbě s recepcí na jejím konci, kde seděli sestřičky a pan doktor. Ten si vzal Juana na ošetřovatelnu a za chvilku byli oba zase venku. Ta samá písnička, ještě „to“ neuzrálo. Znovu prášky a recept, který musí Juan ukázat na druhý den v lékárně ve městě, aby dostal další dávky.
Tak jsme se vrátili s nepořízenou (asi by byl v tu chvíli Juan radši i za useknutou nohu než další prášky) do hostelu a konečně si dali večeři v jídelně v přízemí. Zajímali jsme snad celý personál, všichni byli milí, někdy až moc zvědaví, ale moc fajn. A fajn bylo i zjištení, že jeden kluk z obsluhy je původem z Jávy. Javánci jsou prostě všude.
Výběr jídel ohromný a my zase skončili u smažených nudlí. Toto je pro mě, která v Indonésii nedá bez rýže ani ránu, zvláštní jev. V Malajsii totiž obecně dělají skvělé smažené nudle (mie/mee goreng), do kterých přidávají víc sladké sojovky než jak je zvykem v Indonésii. A my se na nich stali doslova závislí. Další verze tzv. mie goreng mamak je naopak pálivá ale stejně tak skvělá!

Večer má Juan teplotu, není mu dobře a ráno to není o moc lepší, ale musí do lékárny. Vlastně už nevím, proč jsem s receptem nešla já, ale určitě by se nestalo následující...Součástí jediné lékárny ve městě (mimo té v nemocnici, která je ale dál) je i ordinace nějakého „chytrého“ doktora, který si Juana pozval k sobě. A rozhodl se absces zlikvidovat. Tenhle trouba udělal do stehna díru (jediná správná věc, i když zřejmě provedená předčasně), ze které pak dostal hnis. Bohužel ne všechen. Ale to jsme ještě několik následujících dní nevěděli. Díru zalepil, strčil Juanovi další léky a nařídil, aby Juan odpočíval a každý den chodil na čištění a obvaz rány.
Celodenní válení se v posteli v té naší kobce se ale Juanovi nezdálo jako dobrý nápad, a tak jsme ještě ten den vyjeli na malý výlet do okolí. Ten byl ale předčasně ukončen kvůli dešti.

Další den ráno už jsme radši jeli do nemocnice. Tentokrát tu bylo plno. Naštestí jsme ale nemuseli čekat a po chvilce už byl Juan zase na ošetřovatelně, kde mu tentokrát dvě mladé uhihňané sestřičky vyčistily a zalepily ránu. Zase další léky a materiál na obvaz rány do zásoby. Tak se ze mě stala domácí ošetřovatelka.
Tentokrát je jasno, svítí slunce, tak by mohla být šance na projíždku větší.
Hned z nemocnice jsme vyrazili ke Kinabalu. Čím jsme byli hoře blíž, bylo vidět víc a víc zahrad se zeleninou. S výškou se bohužel měnilo i počasí a hora se schovávala v mlze. Doufali jsme, že se na motorce dostaneme co nejblíž, ale nepovedlo se. U brány do národního parku se platí vstupné. Ne nijak vysoké, ale platit jsme ho za pár minut v parku nechtěli. Víc bychom s juanovou nohou v tomto stavu stejně nemohli.

Ještě v Kota Kinabalu jsem si četla v průvodci a na internetu informace o výstupu na horu a usoudila, že to pro nás nemá cenu. O své kondičce tu radši pomlčím. To Juan je na tom podle mě, tedy alespoň poté, co zdolal Merapi u Jogjakarty, určitě líp. Jenže, noha v háji, tak by nahoru stejně nemohl...i kdyby byl ochotný platit ty šílené poplatky. Ono totiž zdaleka nejde jen o vstupné do parku, musíte zaplatit i za povolení k výstupu (100 MYR/asi 630 Kč), průvodce (údajně od 70MYR výš/cca 440 Kč podle počtu lidí ve skupině a trasy), pojištění a ubytování. Přestože se někde píše, že je možné zdolat výstup a sestup za jeden, dost často ale taky narazíte na informaci, že to prostě „nejde“, že vás budou nutit rozdělit výstup na dny dva, a tím pádem si i zajistit ubytování (samozřejmě vše předem), tedy další výdaj. Jak je to v praxi, nevím. Ale už jen ten fakt, že, ač v NP, tu s nadsázkou nemůžete dělat nic bez dovolení a sami, se mi prostě nelíbí.
Velmi oceňuju, že například ve srovnání s Indonésií, máte v Malajsii opravdu dostatek informací k pohybu v národních parcích, často nechybí ani plánek stezek, označení jejich náročnosti a vzdáleností a najdou se i ochotní zaměstnanci parku, kteří poradí, když je třeba a podobně. Na druhou stranu někdy je to dovedeno do extrému, jako v případě NP Mount Kinabalu, kde se bez zbytečně vysokých poplatků, bez rezervace a dalších úkonů nikam nehnete.

Takže jsme se zase otočili, udělali pár fotek s mlhou a zase jeli do Ranau a pak zase jiným směrem k bývalému dolu na měď. Tak trochu další zklamání, protože místo dolu na místě najdete už jen holou pláň, která těžbu už vůbec ničím nepřipomíná.

Na následující den jsme se rozhodli opustit Ranau a odjet na severovýchod k moři do města Sandakan. Pěkné počasí, sbaleno a naloženo celkem rychle, tak můžeme vyrazit. Jen jsme dorazili na konec města, už je tu problém. Doprava odkloněná, silné deště během posledních dnů někde po cestě způsobily sesuv půdy. Oklika, na kterou nás silničáři odkázali, má být prý kratší, ale asi i v horším stavu...
Po pár kilometrech odbočka ze silnice kamsi do lesa, kde nás čeká rozblácená cesta bez kousku asfaltu. Že zrovna dneska pálí slunce nám není k ničemu platné, cesta je nasáklá z předchozích dní, rozježděná a plná děr a výmolů a hlavně oranžového bláta. Jiná možnost není, musíme jet tudy, i když to není žádná sranda. Do kopce a z kopce, občas musím pěšky, jinak bychom přinejlepším skončili oba na zemi. Zatím míjíme jen pár aut jedoucích stejným směrem. Některá mají s povrchem cesty větší problém než my, kola jim zapadají do bahna a nemůžou z místa. Na konci utrpení čeká největší zkouška, dlouhý sešup dolů. Ještě před „skluzavkou“ se před námi objeví bagr a pod kopcem pak řada aut směřujících proti nám. Nebýt bagru, který pomocí lana táhne jedno po druhém, tahle auta by nahoru nejspíš nevyjela.
Musím z motorky a sejít kus dolů. Pár minut a Juan už je u mě, bez jediného pádu.
Z tohoto bodu už je to kousek na krásnou silnici a můžeme zase rychle frčet dál. Cesta ale začíná být monotónní. Zalesněné kopce vystřídají plantáže olejových palem a na ty už jsem docela alergická. A mezi plantážemi další problém, zadní blatník ze silného plastu se uvolnil a po kontaktu s kolem totálně zničil.
Jak se ale blížíme Sandakanu,  palem ubývá, silnice se plní auty a smradlavými náklaďáky a podél cesty přibývá obydlí. Ta pak přerostou v ohromné předměstí Sandakanu, jehož centrum je ale ještě pěkný kus dál přímo u moře.

Žádné komentáře: