Celý nevyspalý se pak na druhý den pustil do ranní očisty, když někdo klepe. Otevřu dveře a tam nějaký kluk, bez pozdravu se ptá, kde je Juan. Ve sprše, můžeš chvíli počkat??
Ten na první pohled drzý kluk je Kiky. Juan ho zná od své první zastávky v Pare Pare před měsícem, kdy potřeboval poprvé prodloužit víza. Nikdo mu moc nechtěl pomoct se sponzorstvím nutným k získání razítka. Ale pak se objevil Kiky se svými kamarády z místního motorkářského klubu, a ti přece museli svému bílému bratru pomoci. Když jim pak Juan po necelém dni stráveném s nimi na imigračním ujel do Tana Toraja, byli z toho celí smutní a doufali, že se tu ještě ukáže. A to se taky stalo.
Juan si ale chtěl dát s oznámením své přítomnosti na čas (a asi už tušil, že by ho nenechali jen tak nepokoji), jenže oni ho předběhli. Jakmile do města přijede bílá tvář, navíc na motorce, do pár hodin to vědí všichni. A tak zřejmě někdo z hotelu musel kontaktovat Kikyho, který neváhal a už ráno stál za dveřmi.
Asi jsem byla ze začátku docela příkrá, zvlášť, když jaksi nebral ohledy na naše soukromí a nejradši by s Juanem strávil v kuse celý den.
Loď do Samarindy nám ale jela až kolem čtvrté odpoledne, takže bylo času dost. Nejdřív společná zastávka v přístavu pozjišťovat všechno potřebné a nechat se buzerovat úředníky, kteří by si samozřejmě rádi nějak přilepšili, když jsou tu ti bohatí běloši. Kiky je tu ale asi docela známý, tak se s nimi snažil domluvit.
Pak projížďka za město navštívit onu osobu, která minule Juanovi tolik pomohla s vízy, a která nebyla doma. Pak zase ke Kikymu domů, ukázat milé bělochy manželce a synovi, který teprve začal chodit, a samozřejmě i dalším kamarádům. Byli opravdu moc milí a nápomocní, ale té pozornosti bylo jaksi moc. Navíc Kiky ani jeho kamarádi neumí anglicky, takže s Juanem to bylo hlavně o řeči těla a mnoha úsměvů, zatím co já v indonéštině nekompromisně rozhodovala za nás oba (že bychom taky třeba byli rádina chvíli sami).
Tak nás nakonec, i když velmi neradi, opět propustili s tím, že nám Kiky dělal eskortu až do hotelu, kde jsme pak všechno sbalili a za pár hodin byli připravení na nalodění. U toho samozřejmě Kiky nemohl opět chybět.
Nejdřív koupit lístky, pak vyřešit otázku motorky. Přestože se přesunujeme v rámci jednoho státu, pánové úředníci nás nenechali jen tak nepokoji a Juan musel ukazovat kdejaké dokumenty. Celé to zabralo docela dost času, ale všechno jsme stihli. Pak už jen s Kikym k trajektu, zatím největšímu, jakým jsem kdy jela, a rozloučit se. Na nejnižší palubě, kde jsme museli nechat motorku, už moc místa nezbývalo, celý prostor byl téměř po strop plný různého zboží v pytlích a krabicích, zeleniny a ovoce a samozřejmě očumující spolucestující, a do toho všeho vedro k zalknutí.
Vzali jsme z motorky to nejnutnější a nejcennější a já se vydala na jednu z dalších palub, kde jsme měli mít své místo. Cesta do Samarindy trvá víc jak půlden, tedy jsme tam měli dorazit ráno nebo dopoledne. A protože se na lodi počítá s přespáním, je tedy nutné pasažéry někam uložit. V tomto případě na stovky tenkých matrací rozložených na zemi, všechny vedle sebe, bez nároku na soukromí. Takže když jsem se dostala na další palubu a jen otevřela dveře do vnitřního prostoru, kulilo na mě oči nespočet lidí posedávajících a polehávajících na oněch matracích. Musela jsem projít několika velkými místnostmi, než jsem se dostala k matracím s naším číslem. Neuvěřitelný pohled. Z kdysi zřejmě luxusní japonské lodi se stal plovoucí lidský dobytčák.
Tak jsem se usadila na jednu z mála volných matrací u kulatého schodiště a kantýny. Mumraj, televize, kolem procházející lidé a za mými zády rodinka s dětmi. Nejstarší členka klanu mě hned chňapla za ruku, prý odkud jsem a tak dále. No bezva, to bude hodně zajímavá cesta. A za chvilku už kousek ode mě seděl tatík s malou uřvanou holčičkou a pořád po mě házel pohledem. Po chvilce se konečně odvážil a zeptal se, jestli bych nemohla malou pochovat. Pane, kdybych měla pochovat všechny usmrkánky z celé lodi, nic jiného bych až do zítřka nedělala!
Pak ale přišel někdo z personálu lodi, prý že jsem na špatné matraci, a šoupl mě do kajuty „v japonském stylu“, jak znělo na nápisu nad otevřenými dveřmi. No pěkná kajutka s tak dvaceti lidmi v různých pozicích a jejich zavazadly na zemi. Naštěstí jediné místo zbylo hned u dveří. Sice to znamenalo neustálé překračování našich dlouhých pokroucených hnátů, ale aspoň jsme se nemuseli tlačit s ostatními uprostřed místnosti.
Naštěstí se po chviličce zjevil Juan, taky celý vykulený, kde že jsme se to ocitli, a na chvíli jsme tedy zaujali pozice na našem mrňavém prostoru. Netrvalo dlouho, když jsme zjistili, že kromě několik stovek pasažérů tu s námi zřejmě budou i tisíce ne-li milióny různých druhů brouků…nedej bože štěnic. Ostatní z nás asi museli mít docela legraci, když jsme zkoumali zeď a podlahu pod matracemi. Museli jsme se ale se situací smířit, stejně nám nic jiného nezbylo.
Čas naštěstí utíkal rychle, chvíli v naší japonské kajutě, chvíli na nejvyšší otevřené palubě a tak pořád dokola.
Na večeři jsme si dali docela dobrou balenou smaženou rýži, kterou prodávali dva kluci procházející postupně všemi místnostmi.
Že jsou noční hodiny, tedy čas na spánek, nikdo z personálu zřejmě nebral v potaz. Všechna světla rozsvícená a televize s uřvaným fotbalem puštěné na maximum. I v naší kajutě jedna televize byla. V noci a k ránu už na ní sice skoro nikdo nekoukal, ale puštěná byla pořád. Ona se totiž nedala vypnout. A tahat kabel ze zásuvky jsem se radši neodvážila, i když nikdo otevřeně nic neřekl. Tak jsme se pokroucení snažili přetrpět noc, když k ránu spustil muezín z repráku. To se zase naštval Juan, který tohle svolávání k modlitbě už přímo nesnáší. Nakonec jsme to do rána ale nějak zvládli.
Asi kolem osmé jsme vpluli do delty řeky Mahakam, po jejíž březích se rozkládá Samarinda. Ještě ale trvalo několik hodin, než jsme se dostali až do přístavu, kde na nás měla čekat moje kamarádka Wennie.
Konečně kolem jedenácté jsme byli v přístavu. S Juanem jsme se vypravili dolů k motorce s menším předstihem, abychom na ni všechno zase naložili a hlavně, abychom tam byli včas, když budou dávat dolů rampu. To už s námi dole bylo plno dalších lidí, většinou ověšených neskutečným množstvím zavazadel. Někteří asi nezaznamenali, že je tu motorka a hlavně její majitel, a tak se o ni v klidu opírali, dřepěli před i za ní a na naše pohledy nijak nereagovali. To horší ale přišlo, když rampa dopadla na okraj mola. Tam už totiž stály davy lidí, někteří z nich mladí kluci, nosiči, kteří se hned hrnuli dovnitř místo toho, aby lidi pustili nejdřív ven. Nikdo ani nebral ohledy na to, že se motorka musí dostat ven. Já už jsem stála venku na molu, když se Juan snažil rozrazit dav a vyjet ven. Někteří se mu snažili „pomoct“ a tak ho chtěli tlačit, což mělo za následek spíš zhoršení situace a hlavně odřený spodek motorky. No a pak ještě trvalo nějakou dobu, než jsme se vůbec z přístavu vymotali ven a našli Wennie, ale nakonec se povedlo.
Kamarádka pak s námi objížděla hotely v centru a trvalo aspoň hodinu, než jsme našli slušný za aspoň trošku přijatelnou cenu (rozumějte když už jsme si skoro rvaly vlasy z hlavy nad tou drahotou). Kalimantan je totiž dražší než třeba Jáva a Bali, a tak je hodně složité, ne-li nemožné najít něco se srovnatelnou úrovní a cenou, hlavně v Samarindě. Tak jsme nakonec skončili v pěkném hotelu, za který jsme si taky řádně připlatili, ale co se dalo dělat. V temných dírách se štěnicemi jsme spát nechtěli.
Žádné komentáře:
Okomentovat