Za další cíl naší cesty byla vybrána vesnice Bira na jižním cípu ostrova s údajně krásnými bělostnými plážemi a pohádkově tyrkysovým mořem. No později uvidíte sami, jestli jsme se nechali nachytat na reklamní fotky či jak to vlastně je…
Z Posa do Biry je to pěkný kus, takže jsme cestu rozvrhli do dvou dnů, respektive jsme doufali, že to za tu dobu zvládneme. A povedlo se, ale s odřeným zadkem…doslova.
Protože se Juan už při cestě na sever Sulawesi stavil v Tana Toraja, vynechali jsme teď při cestě do Biry tuhle zajížďku a vzali to skoro rovnou čarou na jih.
Silnici, po které jsme jeli první den, znal Juan už při své cestě na sever, takže věděl, do čeho jdeme, a upozornil mě, že asi v polovině cesty za jezerem Poso budou vysoké hory, kde minule pěkně zmokl. Takže jsem jen doufala, že nás nepotká to samé.
Už u pobřeží se terén začal zvedat a cesta se začala s přibývající výškou pomalu klikatit. Všude zeleň, sluníčko na nebi bez mraků…a mě je z těch zatáček špatně. Takže zastavujeme ve warungu u cesty, dávám si místní kinedryl a doufám, že to už znovu nepřijde.
Z kopců pak sjíždíme zase dolů k obrovskému jezeru Poso, na jehož okraji leží vesnička Pendolo. A za Pendolem už jsou vidět ony hory…a bohužel i bouřkový mrak. Dokonce už na nás spadlo pár kapek. Tak radši zastavíme na oběd zase v jednom warungu hned u silnice.
A tady se stala taková legrační (fekální) záležitost, kterou bych samozřejmě nemusela popisovat, kdyby svým způsobem nevystihovala způsob života místních.
Warung u cesty byla taková dřevěná bouda, která stála částečně na kůlech a kde v přední části stály stoly a lavicemi, v zadní zase kuchyně, ovšem nijak neoddělená od přední části. Zeptala jsem se paní, jestli si můžu odskočit na záchod a ona mi ho bez problému nabídla…prkennou podlahu v kuchyni. Hmmm, no na malou jsem taky potřebovala, tak to tedy zkusím. Paní tedy vychází před warung, aby nerušila, Juana musím taktně vyhodit.
Kýbl s vodou a mezery mezi prkny všechno uklidí. No a na velkou si holt někde počkám.
Ovšem můj společník počkat nemůže, tak hledáme řešení. Přes silnici soukromý domek a kousek za warungem zase budova nějakého úřadu. Tak tedy úřad. Já čekám a čekám, a když se Juan vrátí, spustí na mě historku o záchodě bez dveří. A když nejsou dveře, musí si lidé poradit jinak, třeba tím, že postaví před vchod almaru. To by asi většině z nás pro nerušený výkon nestačilo, což pochopila i zaměstnankyně úřadu a zřejmě odešla až na druhou stranu budovy. S touto informací jsem se po několika minutách vydala na výlet se stejným cílem zase já. Milý úsměv, můžu u vás na wc prosím? Tak jsem nakonec seděla za almarou i já. A ještě na nás za to, že jsme se jim na úřadě vy….., byli milí! :-))))
Počasí se umoudřilo, tak jsme po obědě vyrazili do hor a po klikaté cestě zase směrem dolů k pobřeží. Přestože provoz nebyl velký, stejně jsme na silnici strávili hodně času a to jsme ještě zdaleka nebyli v cíli. I když jsme po široké silnici slušné kvality jeli tak rychle jak se jen dalo, stejně nakonec padla tma a my do města Palopo dorazili večer. Opět noc ve slušném hotelu a na druhý den ráno odjezd.
Drobet se nám to ten den zkomplikovalo. Nejdřív Juanovou touhou po nekonvenčním cestování v zemi nikoho, což mu tedy vůbec nevyneslo můj obdiv, protože to znamenalo minimálně hodinové drkotání se v parnu po příšerně rozbité cestě kdesi po sulaweském venkově (i když celé Sulawesi je takový venkov). A podruhé, když jsme, tentokrát nechtěně, namísto na hlavní, opět vjeli na silnici nižší třídy, která se postarala o to, že jsme málem zabloudili. Ani GPS nepomohlo.
Tak se nám to i tento den nějak protáhlo a my přijeli do města Bulukumba, odkud je to ještě dobrých 20 km do Biry, za soumraku.
Alespoň výhledy ze silnice stály kolikrát za to (tedy aspoň pro mě), když jsme projížděli kolem stovek a tisíců domů na kůlech, které jsou tak typické pro etnikum Bugisů žijících právě na jihu ostrova.
Z Bulukumby už jsme zase jeli za tmy, tak jsme si jen mohli domýšlet, co tak asi může být po obou stranách silnice. Projeli jsme ale i několika vesnicemi, ve kterých bylo dobře vidět i v přítmí, že jsou plné těchhle dřevěných domů na kůlech, přičemž hodně z nich vypadalo, že musí každou chvíli spadnout. Opravdu krásné tradiční domy, kolikrát pěkně vyřezávané a v různých barvách, ovšem některé nahnuté na jednu stranu tak, že by asi síla pár chlapů stačila, aby se barák sesunul k zemi. A v tomhle tam místní bez problému bydlí.
Pár posledních kilometrů před Birou jsme mírně stoupali a ve vesnici zase sjeli dolů k pobřeží. Posledních pár set metrů už silnici lemovaly hotely, bungalovy a stánky s občerstvením. No za tmy tedy pohled nic moc. Byli jsme sice hodně unavení, ale ještě jsme museli najít ubytování. Najít něco levného ale až tak jednoduché nebylo. Nakonec jsme ale našli pěkné bungalovy, kde to vyšlo se snídaní za 150 tisíc rupií, což je celkem pěkná cena.
Na večeři do warungu hned naproti už jsme se téměř doplazili a já neměla daleko k tomu, abych u večeře usnula. Byl to opravdu náročný den, což odnesl i můj zadek, který evidentně není pro celodenní jízdy v příšerném vedru stavěný.
V Biře jsme pak, opět ne moc aktivně, strávili dva dny. Na pláž Bira, která se nachází nejblíž, v podstatě jen pár desítek metrů od bungalovů, jsem se ani nebyla podívat po té, co mi Juan po krátké procházce oznámil, že není o co stát. Bílý písek, průzračná voda, ale taky odpadky a hlavně rozjívení místní turisti. Tak jsme se zajeli podívat na jinou pláž o kus dál, kde jsme kromě jedné rodinky nikoho nepotkali. Odpadků na pláži dost, hlavně plastové lahve. Ale co, písek opravdu čistý, krémově bílý a jemný jako mouka, voda čistá a hlavně klid. Tady jsme strávili jedno odpoledne až do západu slunce, který byl opravdu luxusní.
Poslední den jsme zajeli naopak na druhou stranu, mimo Biru, na pláž Timur, kde se staví krásné dřevěné lodě. Tohle asi ani jeden z nás předtím ještě neviděl. Opravdu zajímavé. A pár desítek metrů dál od staveniště opět klid a úplně prázdná pláž. Tentokrát jsem si vypůjčila šnorchl a ploutve, tak jsem si říkala, že se podívám, co tu mají pěkného pod vodou. Bohužel (nebo možná naštěstí) ale korály začínají až dál od pláže, což znamená větší hloubku a menší viditelnost, takže ze všech těch úžasných a obrovských ryb jsem zas tak moc neměla.
K večeři skvělá grilovaná ryba a ledový čaj a poslední den je za námi. Ráno nás čeká odjzed do Makassaru.
Žádné komentáře:
Okomentovat