V Malace jsme se obrazně ani neohřáli (vedro ale bylo), protože na druhý den ráno už jsme zase balili kufry. Před definitivním odjezdem z města jsme se ještě zašli podívat do sultánského paláce, respektive do jeho krásné dřevěné repliky, kde se nachází muzeum. Pěkná ukázka toho, jak to dříve v sultánově rodině chodilo, co se nosilo apod.
Pak už tedy odjezd směr Cameron Highlands, hornaté oblasti asi 200 km severně od Kuala Lumpur. My tedy musíme nejdřív 2 hodiny zpátky ke KL a pak ještě dalších pár hodin nejdřív jak jinak po krásné dálnici (všude okolo palmové plantáže) a později v kopcích po silnici nižší třídy než se dostaneme do městečka Tanah Rata, které je správním střediskem oblasti.
Při cestě do hor zastavujeme u pěkného vodopádu hned u silnice a někdo si dává smažené banánky v těstíčku (pro mě překvapivě ještě levnější než v Indonésii).
Náš řidič-průvodce nic nemůže, protože je muslim a drží půst. Přesto všechno zvládá úplně v pohodě a ještě si na chvilku s námi stoupne k pánvi, kde se voňavá dobrota smaží. Musím říct, že jsem ho docela obdivovala, navíc, když chudák několik hodin řídí a nesmí se ani najíst natož napít, a to v tom hrozném horku. Na stranu druhou, on snad ani jinak nemůže (naopak v Indonésii si to každý přebere po svém a praktikuje Islám podle toho, jak se mu to hodí), dozvěděla jsem se totiž, že v Malajsii je pro muslimy půst během ramadánu povinný, a kdo jej nedodržuje, může si to třeba i odsedět ve vězení. Nejdřív jsem mu to moc nevěřila, později jsem ale viděla v televizních zprávách, že v malajském státě Sarawak na Borneu bylo zatčeno několik osob toho vyznání, kteří se nepostili. To by mě tedy zajímalo, kdo je prásknul a hlavně, jak se dá už od pohledu poznat kdo je nebo není muslim, vždyť u chlapů to nepoznáte skoro vůbec a u ženských jen ty s šátkem nebo úplně zahalené.
Ještě před příjezdem do Tanah Rata nám chce průvodce zastavit v nějaké vesnici tzv. orang asli (doslova původní člověk). Už v turistické mapě jsem si všimla takového označení a přišlo mi to docela vtipné, představovala jsem si totiž nejspíš nějakou maškarádu pro turisty. Ve výsledku to tak úplně nebylo, ale zvláštní pohled to byl…
Bylo mi vysvětleno, že orang asli se tu říká lidem z původních kmenů žijících na malajském poloostrově, kteří do dneška žijí „po svém“. Jde o několik různých (většinou kočovných) kmenů s odlišnými jazyky žijí hlavně v rodinných společenstvích.
Jak jsme tak jeli silnicí směrem nahoru a občas se objevila nějaká vesnice či škola, už mi řidič hlásil, že to jsou orang asli. Nezdáli se mi o moc jiní, i když pravda obličeje měli trochu rozdílné od lidí z města a hlavně tmavší tón pleti…vlastně na mě působili tak nějak familiárně, jak byli podobní Indonésanům. Takových orang asli, kteří žijí tradičním způsobem života, jsou v Indonésii milióny, jen je nikdo neoznačuje za atrakci.
Nakonec jsme přece jen zastavili hned u silnice, kde stálo několik domků stlučených z bambusových latěk a plechu. Jejich obyvatelé posedávali venku, vesměs bez nějakého zaměstnání. Někteří ale vyráběli drobné ozdoby, které byly na prodej v malém stánku u silnice. Za domky stál křesťanský kostel (jestli se tak dá nazývat domek podobný těm ostatním) a něco jako malá škola, kde se děti po povinném ranním vyučování doučují.
Posleních pár kilometrů před Tanah Rata už se začalo objevovat to, kvůli čemu sem možná většina turistů jezdí, tedy čajové plantáže. A sem tam i nějaký příšerný kýčovitý hotel v anglickém stylu.
Cameron highlands jsou v Malajsii velmi navštěvovanou destinací hlavně kvůli až pohádkově vypadajícím čajovým plantážím, trekům do okolních lesů nebo třeba golfu. Někdo sem ale jezdí třeba i na nákup zeleniny nebo ovoce vzhledem k tomu, že místní nadmořská výška je pro pěstování těchto plodin vhodná.
Tato horská oblast se jmenuje po anglickém zeměměřiči, který sem přišel na konci 19.století a oblast zmapoval.
Do Tanah Rata, nezajímavého městečka plného turistů, jsme dorazili odpoledne, další program jsme tedy nechali na druhý den.
Už kolem osmé ráno jsme vyrazili k jedné ze tří čajových plantáží, které se rozprostírají na upravených kopcích v širokém okolí. Tato plantáž nese název BOH stejně jako značka čaje, který se vyváží do celého světa. Dali jsme si snídani v moc příjemné restauraci s výhledem na protější kopce plné čajových keřů. Pak přišla na řadu prohlídka malé továrny, kde se čaj zpracovává. Indický průvodce byl sice vtipný a řekl všechno podstatné, ale na už tak malý prostor nám nedal ani dost času a za chvilku jsme byli venku. Prošli jsme se kousek plantáží, nasedli do minibusu a vyrazili se podívat do květinové a motýlí zahrady. Takových míst je v okolí víc a částečně zřejmě slouží i jako obchod (květiny), působí tak nějak zvláštně. Pro mě určitě zajímavější byla motýlí farma, i když bych ji snad ani za motýlí neoznačovala, protože tu kromě nic bylo dost i jiných zvířátek. Obrovské množství jednoho druhu motýla s rozpětím křídel asi jako moje ruka, ohromný brouk roháč, který by zřejmě dokázal dost bolestivě štípnout, ještěrky, hmyz známý pro své mimikry, želvy a další tu byli k vidění. Pak už jen na ovocný a zeleninový trh, který byl ovšem celkem chudý, možná protože nebyl víkend. V plánu byla ještě procházka lesem blízko Tanah Rata, ale protože začalo dost silně pršet, brzy odpoledne jsme skončili.
Kdo má ale na návštěvu Cameron Highlands víc času, může vyrazit i na trek někam do okolí, místní průvodci pořádají pěší výlety.
Žádné komentáře:
Okomentovat