Malaka

Malaka (Melaka) je hlavním městem malajského státu stejného jména a je známá hlavně díky své historii, v níž strategická poloha původně rybářské vesnice sehrála důležitou roli. Významný přístav tak prošel od počátku až do dneška několika fázemi počínaje sultanátem a následně nadvládou Portugalců, Nizozemců a Angličanů. V dnešní době je to moderní město, které ale ještě pořád má co ukázat ze své historie a udržuje si svůj tradiční ráz. A právě z tohoto důvodu sem jezdí hory turistů, stejně jako my…
Cesta do Malaky trvá kolem dvou hodin a vede po úžasné dálnici, bez děr a zhovadilého chování ostatních řidičů (ne jako v Indonésii). Na stranu druhou jsou to dvě nudné hodiny, protože se prostě není na co dívat. Silnici totiž lemují palmové plantáže produkující palmový olej. Ze začátku je pohled na takový upravený „sad“ celkem pěkný, po pěti minutách ale omrzí a co potom. A když už se objeví třeba nějaký ten domek, stejně vás moc nezaujme.
Za to v cíli je to úplně něco jiného!
Někomu možná Malaka přijde nudná, prostě město se starou a moderní částí, kde se střídají Malajci s Čínany a Indy, jak je tomu i v jiných městech Malajsie. Mě se ale Malaka líbila moc, i když uznávám, že dva nebo tři dny by mi na ni asi stačily.
Do města dorážíme někdy po poledni a parkujeme v úzké uličce v čínské čtvrti, přímo před naším úžasným hotelem v koloniálním stylu. Obědová přestávka a vyrážíme na prohlídku staré části města.
Jednoznačně největší zážitek mám z Baba Nyonya Heritage Musea, které se nachází vlastně jen pár metrů od našeho hotelu.
Museum je v podstatě soukromou rezidencí tzv. baba nyonya. Tyto dva výrazy vychází z lokální historie a označují potomky smíšených malajsko-čínských párů. Na začátku 16. století Malaka lákala čínské obchodníky, kteří tu zůstali a brali si malajské ženy. Movití čínští obchodníci pak zkupovali domy, které přestavovali na honosné rezidence s čínskými i lokálními prvky. A takovým skvělým příkladem je právě museum, kde se ovšem nesmí fotit a baba nyonya průvodkyně vás popohání z jednoho pokoje do druhého, aby už měla konečně klid.
Museum se skládá ze tří malých měšťanských domů spojených v jeden. A na této ploše můžete vidět, jak si místní smetánka žila. Podle majetku zřejmě skvěle, ale nejsem si jistá, jestli by mi vyhovoval způsob života, který baba nyonya rodiny vedly.
Pokud někdo z vás zavítá do Malaky, určitě museum doporučuju (ještě víc ale podobný dům v Georgtownu na ostrově Penang, kam se dostaneme později).
Čínská čtvrť v Malace působí opravdu pitoreskně, tvoří ji úzké uličky s malými koloniálními domky nalepenými vedle sebe, všude vlají červené lampiony a není problém narazit třeba na obchůdky s potřebami pro náboženské rituály. Všechno vypadá barevně a kouzelně. A taky, jako by se tu zastavil čas, vypadá to tu jaksi líně, až vesnicky, a korunu tomu dávají staří dědové ploužící se na kolech či zastaralých motorkách…prostě idylka. Když pak procházíte dál směrem k náměstí a pozůstatkům portugalské pevnosti, možná si přestanete být jistí, kde to vlastně jste. Malajsie, Čína nebo Holandsko? Kromě toho, že tu stojí stavby z dob holandské kolonizace, tu taky najdete kanál procházející částí města.

Ale zpátky k čínské čtvrti. Tady se to totiž velmi zajímavě míchá z hlediska víry. No uznejte, že jste asi ještě neviděli v jedné ulici mešitu, hinduistický i taoistický chrám. Hinduistický chrám byl sice nepřístupný (zvenku ani moc zajímavě nevypadal), za to taoistický chrám Cheng Hoon Teng je přístupný každému a rozhodně je na co se dívat. Chrám je ze začátku 17. století a údajně je nejstarším využívaným chrámem v Malajsii. A mešita, tedy dokonce dvě, jen každá v jiné ulici, nejsou sice ničím obdivuhodným, ale jsou velmi staré a mají zajímavý design, do okolního prostředí pěkně zapadají.

Vydáváme se ze spleti uliček k mostu přes malebný kanál. Hned za mostem je „holandské“ náměstí, které hraje všemi barvami. Najdete tu křesťanský kostel a radnici po Nizozemcích, oboje zářící v červené barvě. A aby barev nebylo málo, tak tu parkují rikši obalené tunami umělých květin. V radnici je zajímavé kulturně historické museum, do kterého se jdeme taky podívat. A pak už do kopce, kde stojí ruina kostela Sv. Pavla. Původně to byl kostel katolický zasvěcený Panně Marii a byl součástí portugalského opevnění A Famosa, po kterém tu do dneška kromě pár zbytků a vstupní brány Porta de Santiago nic nezůstalo. Kostel nakonec během své nadvlády získali protestantští Nizozemci a přejmenovali jej.
Při sestupu od kostela směrem na druhou stranu kopce míjíme ještě zbytky hřbitova a už jsme dole u masivní vstupní brány Porta de Santiago, která je jedním ze symbolů města. Jen pár metrů od ní stojí replika sultánského paláce, tam se ale dostaneme až na druhý den ráno, protože dnes už mají zavřeno.