čtvrtek 5. dubna 2012

Samarinda – Banjarmasin


Dalo by se říct, že tento příspěvek bude takovým úvodem do trochu „nudnější“ části naší cesty. Ani na Sulawesi jsme sice neobjevovali už objevené, ale přeci jen, člověk si u slova Kalimantan nebo Borneo představí pralesy a primitivní kmeny a tlupy opic a jiných exotických zvířat a kdejaké dobrodružství. Tak to my jsme nezažili. Z všelijakých, ale především finančních důvodů se nám cesta po Borneu smrskla povětšinou jen na jízdu z města do města. Stejně ale nelituju.

V Samarindě jsme pobyli dva dny a hned zas pokračovali na jih. I když je Samarinda velké město, není tu co dělat. My jsme si ale pár drobných aktivit našli.
V ten samý den, kdy jsme do města dorazili, nás moje kamarádka Wennie pozvala na svůj vlastní soukromý obřad. Pojem mandi bunga-bunga (květinová koupel) mi kamarádka vysvětlila jako tradiční rituál, při kterém má být dané osobě požehnáno, popřáno štěstí. V tomto případě hodně úspěchů v novém zaměstnání Wennie.
Odpoledne jsme si dali sraz a jeli na trh koupit květiny vázáné speciálně pro podobné události. Pak ještě pěkný kus z centra do domu tety Wennie, kde se sešlo hned několik lidí, až na mladšího bratra samé ženy. Uteklo jen pár minut a Wennie už byla zabalená v sarongu a připravená na koupel. Před domkem už byl lavór plný vody a voňavými kytičkami v ní. Pak se na zem vedle lavoru položila tradiční dýka připomínající keris, který je známý hlavně na Jávě a Bali, a Wennie si na tuto dýku sedla. Pak ji jedna z příbuzných polévala vodou s květinami. Je zajímavé, jak se tu mísí „nová“ náboženství s těmi původními. Wennie je muslimka, ale stejně dodržuje zvyky svých prapředků, kteří v jejím případě pochází z královské rodiny.
Celý rituál tedy trval jen pár minut a já byla ráda, že jsem stihla udělat pár fotek. Pak už jsme jen všichni klábosili v obýváku, udělali pár společných fotek a ve třech pak odjeli do restaurace na večeři.
Druhý den jsme sami ve dvou zajeli do vesnice Pampang kousek za Samarindou. Vesnice slouží jako skanzen, i když tak vlastně ani nevypadá. Žijí tu potomci lidí z kmene Dajáků, kteří sem před několika desetiletími přesídlili z vnitrozemí. Kromě kulturního centra, pěkné dřevěné stavby s barevnými reliéfy, tu ale nic zajímavého nenajdete. Tedy až na samotné obyvatele, kteří se pro turisty převlékají do tradičních dajáckých oděvů a nechávají se fotit…za peníze, a nikdo to nezastírá. Nám přišla tahle šaškárna hloupá, nechtěli jsme žádné aranžované fotky s tetovanými stařečky a dětmi, tak jsme se zdrželi jen chvilku a zase se vrátili do Samarindy.

Samarinda je výchozím bodem pro cesty do vnitrozemí, kde spíš narazíte na tradičnější způsob života místních a tradiční dajáckou architekturu. My jsme ale žádné říční dobrodružství (jezdí se loďmi po řece Mahakam) nepodstoupili. Zřejmě mezi mnou a Juanem došlo k nějakému komunikačnímu šumu, kdy on nepochopil můj návrh, tak jsem to nechala být a na druhý den jsme pokračovali rovnou na jih.
Wennie se s námi ráno přišla rozloučit a přidala výslužku na cestu, což byla krabice plná obalovaného smaženého tempe, které v těchto končinách opravdu jen tak nenajdete, a tak jsem jí byla hrozně vděčná. K tomu ale přibalila něco, co bychom s Juanem do pusy opravdu nedali. Želví vajíčka. Ty se nejen v Samarindě prodávají na každém rohu a lidé je konzumují čerstvá. Vážili jsme si daru, ale přece jen tohle bylo proti našemu přesvědčení. Tak jsme s omluvami odmítli, načež Wennie hned jedno z vajec zbaštila…brrr.

Následující cesta do Balikpapanu asi 200 km od Samarindy byla pohodová, především díky dobré silnici bez děr. Mohli jsme pak sice pokračovat dál, ale nechtěli jsme se honit, a kdo ví, kde bychom na noc skončili, tak jsme radši zůstali v Balikpapanu, velkém městě ležícím na pobřeží u delty jedné z dalších velkých kalimantanských řek.
Na druhý den, stejně jako jiné dny, jsme moc neřešili ranní vstávání, což se nám možná stalo osudným. Z hotelu jsme vyrazili směr říční přístav, odkud jezdí trajekty na druhý břeh. Přístav je ale daleko za městem, takže jsme ztráceli čas na silnici, a pak zase v přístavu, kde stála dlouhá kolona osobních a nákladních aut. My s motorkou jsme se samozřejmě bez problému dostali dopředu, ale nakonec čekali taky. V přístavu sice zrovna jeden trajekt byl, ale kromě benzínových cisteren Pertamina se dovnitř jiná vozidla nedostala. Takže jsme si museli počkat na další trajekt, který pak šnečí rychlostí překonával ohromnou vzdálenost mezi oběma břehy. Delta je dost široká a stejně jako na řece Mahakam se v ní pohybují remorkéry s uhlím a jiná plavidla.
Pak jsme museli ještě nějakou dobu čekat, než na náš trajekt došla řada v přístavu Penajam na druhém břehu a hurá ven z lodi. To byla ještě modrá obloha a neznámé před námi. Pak přišly na řadu náklaďáky, které brázdí už tak dost zničené kalimantanské silnice, a později temno na obzoru. Takže jsme ani moc neujeli a už přišel déšť. Nejdřív neskutečný slejvák, který nás zastavil možná na hodinu, ten pak oslabil, ale pršelo dál. Chvilku víc, chvilku míň. Tak už bylo jasné, že nemáme žádnou šanci dostat se až do Banjarmasinu a budeme muset po cestě zastavit a někde přespat. Udělali jsme tedy zajížďku z hlavního tahu a jeli do města Tanahgrogot, které se v tu chvíli zdálo jako nejlepší řešení.
Než jsme našli to správné ubytování, opět nás (tedy mě, která se sice skvěle domluví, ale smlouvat moc neumí) čekaly prohlídky několika hotelů a velmi pochybných zařízení. Poměr cena a kvalita se v posledním hotelu zdál nejpřijatelnější, tak jsme zůstali. Když už ale poblíž nebyla mešita (muezíny Juan tedy opravdu nemusí), tak tu byl zase fotbal. Hotel totiž stál hned naproti velké zelené plochy, ze které se večer vyklubalo fotbalové hřiště.

Další den ráno jsme se museli nejdřív vrátit několik kilometrů na hlavní křižovatku, od které jsme konečně mohli pokračovat do Banjarmasinu.
První půlka cesty byla většinou strašná, plná děr a sem tam náklaďák. Pak jsme ale dorazili na hranici dvou provincíí, Východní a Jížní Kalimantan, a tam se dozvěděli, že zbytek cesty je jako procházka růžovou zahradou (tohle přirovnání nesnáším, ale v tomto případě docela sedí, zvlášť, když jsem těch děr už měla opravdu plné zuby). V jednom ze stánků s občerstvením jsme si na chvíli sedli a příjemně pokecali s místními i dalšími cestujícími s auty a zase vyrazili dál. A opravdu, jen co za námi zmizela hraniční brána, objevila se nová krásná silnice! Je pravda, že takhle krásná nebyla celou cestu a nakonec i těch pár děr se našlo, ale v porovnání s první částí to byla obrovská změna k lepšímu. I tak se ale čas táhl a trvalo dlouho, než jsme se k největšímu městu Kalimantanu přiblížili. A ani tento den se nám déšť nevyhnul, posledních možná 50 km jsme už zase mokli, a ještě k tomu za tmy.
Že bude Banjarmasin opravdu hodně velký, předznamenávala už komunikace vedoucí do města. Dlouhé kilometry před samotným městem jsme jeli po dálnici lemované soukromými domy, restauracemi, obchody, bankami a hotely a já myslela, že už jsme na místě. Trvalo ale ještě asi hodinu než jsme dorazili do centra, kde opět začalo obvyklé hledání ubytování. No měli jsme toho po celém dni na motorce a částečně v dešti dost, ale pár hotelů jsme prošli. Plno, plno, hnusné, drahé, plno, hnusné, drahé a hnusné předcházelo ne tak drahému ale ani ne moc pěknému hotelu, kde jsme nakonec na jednu noc zůstali. Mrňavý kamrlík bez okna byl naším úkrytem první noc v Banjarmasinu.

Žádné komentáře: