Penang a KL

Po krátké zastávce v Cameron Highlands pokračujeme další den ráno na ostrov Penang u severozápadního pobřeží. Cesta tam už je poněkud zajímavější, v nižších polohách už nenudí plantáže (nebo jsem je vytlačila z mysli) a sem tam se v zeleni objevují vápencové skály, občas vydlabané kvůli těžbě. Přejezd na ostrov je pak alespoň pro mě výjimečným zážitkem, protože jedeme po 13,5 km dlouhém mostu. Už z dálky je tak trochu v oparu vidět ostrov a výškové budovy u pobřeží. Za mostem se dáváme doprava a míříme do města Georgtown, jehož dominantu KOMTAR, 65ti podlažní budovu válcovitého tvaru, je dobře vidět ze širokého okolí.
Na ostrov Penang, respektive jeho hlavní město Georgtown a blízké okolí máme jeden a půl dne. Osobně bych dala času víc, protože k vidění je tu opravdu hodně, ale co se dá dělat.
Brzo odpoledne tedy vyrážíme minibusem k promenádě s výhledem na rušné přístaviště na pevnině. Tady u promenády najdete pozůstatky z dob anglické nadvlády jako je opevnění Cornwallis, hodinovou věž věnovanou královně Viktorii, náměstí, radnici a další z přelomu 18. a 19. století. Další architektonické zajímavosti následují po cestě dál od moře, nejdřív kostel Sv. Jiřího, pak čínský chrám zasvěcený bohyni milosrdenství a posledně mešita Kapitána Klinga, to všechno v jedné ulici. V plánu máme o kus dál v indické čtvrti chrám Mahamariamman, ale ten je zavřený. Místo něj aspoň okukujeme venkovní stánky s jídlem, nejen hlavními jídly ale i sladkými a slanými dobrotami, všechno úžasně voní a hraje všemi barvami. Jsme v Indické čtvrti, kde muslimský půst nemá žádnou váhu, takže hlady tu nikdo nezemře.
Když pak procházíme dál, i když nejsme v čínské čtvrti, která je podle mapy jiným směrem, objevují se pěkné měšťanské domky z dob minulých, některé jsou navíc nádherně barevné a zdobené, až připomínají chrámy. Některé opravdu chrámy jsou, jiné zase klanovými domy, které slouží k setkávání široké rodiny, uznání úspěchů a vzájemné pomoci mezi jejími členy.
Zřejmě nejznámější klanový dům v Georgetownu se jmenuje podle jména klanu Khoo Kongsi. Ten pochází ze začátku 20. století, je nádherně zdobený nejen zvenčí ale i uvnitř a hlavně na střeše. Tento dům má nejen funkci rodinných setkání ale taky uctívání domácích bohů, jak je taky vidět uvnitř v prvním patře. V přízemí je zase malé muzeum, které provází historií majitelů domu.
Více o této památce najdete na http://www.khookongsi.com.my/.
Tímto dnešní prohlídku končíme a zbytek si necháme na zítřek.
Pro mě určitě největší zážitek dne tj. sídlo Cheong Fatt Tze nepřichází na řadu už ráno, i když je vlastně ze všech míst nejlbíž, protože prohlídka s průvodcem začíná až v 11 hodin dopoledne. Tak zatím čas vyplníme návštěvou údajně největšího buddhistického chrámu v Jihovýchodní Asii. Jmenuje se Kek Lok Si a nachází se v kopcích za Georgtownem. Musím říct, že je to opravdu monstrózní stavba. Sice netuším, jakou má rozlohu, ale zahrnuje několik budov spolu se sedmipatrovou pagodou 10 000 Buddhů a 30,2 m vysokou bronzovou sochu bohyně milosrdenství Kuan Yin. Ta je, zdá se, v Penangu velmi oblíbená. Její sochy a sošky můžete vidět téměř všude, dokonce i jako prodejní artikl. Komplex Kek Lok Si má být údajně zároveň i klášterem, ale žádné mnichy jsme neviděli. Naopak místo působí dost komerčně, při procházce různými částmi komplexu totiž nejednou narazíte na obchod se suvenýry a náboženskými potřebami.
Při odchodu z chrámu je pak potřeba sejít dolů z kopce uličkou lemovanou stánky. Zhruba v polovině cesty pak můžete za stánky vidět bazén plný želv, které prý přináší štěstí.

Z Kek Lok Si pak jedeme zpátky do města a čekáme na prohlídku tzv. Blue Mansion (Modré sídlo?), jak se taky říká rezidenci Cheong Fatt Tze původně patřící velmi známému čínskému obchodníkovi. Modrá se jí říká kvůli nátěru venkovních zdí, které jsou opravdu výrazně modré.
Uvnitř nás čeká velmi sympatický, sdílný a vtipný průvodce, který z celé prohlídky udělal dokonalý zážitek. Během prohlídky domu se dozvíte historii samotné stavby (kromě jiného to, že dům je postavený podle pravidel Feng shui, a k tomu detailnější vysvětlení), rodiny původních majitelů včetně výkladu ke způsobu života jejích členů až po současnou situaci. Bohužel ani tady není dovoleno fotit, takže obrázky z vnitřních prostor nečekejte.
Vedle části fungující jako muzeum pro veřejnost tu najdete i hotel, který zřejmě nebude patřit k těm levnějším ve městě.
Pokud byste se chtěli o Cheong Fatt Tze dozvědět víc, navštivte tuto stránku: http://www.cheongfatttzemansion.com/

Odsud vyrážíme do jiné části města, kde v jedné ulici hned naproti sobě stojí thajský buddhistický chrám Wat Chaiya Mangkalaram se sochou ležícího Buddhy a taktéž buddhistický barmský chrám Dharmikarama. Na mě už je těch chrámů a Buddhů poněkud moc, takže prohlídka mi moc času nezabere, navíc první zmiňovaný chrám působí jaksi kýčovitě, je tu nějak moc zlata a barev.
Do večera času ještě dost, a tak se zastavíme v botanické zahradě, která je sice pěkně upravená, ale většina pavilonů rozesetých po areálu je zavřená. Takže největší atrakcí, tedy možná jen pro mě tu jsou zlobivé opice, které se perou a skákají z větve na větev kousek od mojí hlavy.
Poslední zastávka dne je na proslulé penangské pláži Batu Feringgi několik kilometrů od města. Mě osobně nějak zvlášť nenadchla. Už jen tím, že část veřejné pláže, kterou jsem viděla, nebyla dost široká, aby si na ni člověk lehl bez obav, že ho spláchne voda. Jak to vypadá na soukromých plážích u hotelových resortů, kterých je tu plno, bohužel nevím. Vlastně tu kromě těch hotelů a pláže ani nic jiného nenajdete.

Na druhý den ráno odjíždíme zpátky do Kuala Lumpur, kde nás čeká poslední noc v Malajsii. Po příjezdu máme ještě hodně času, takže se jdeme pěšky projít k mešitě Masjid Jamek, kam ženy smí jen ve vlastních či vypůjčených hábitech (hrozné vedro!). Do areálu mešity sice smíte, ale pokud nejste muslim, tak do samotné budovy se už bohužel nedostanete. Ta je ale stejně částečně otevřená, takže aspoň něco máte šanci vidět.
Pak přichází na řadu už zmiňované náměstí svobody s koloniálními stavbami, národní mešita, která je určitě největší v celém městě, muzeum islámského umění kousek za mešitou, kde mají opravdu krásné exponáty, a na závěr budova hlavního nádraží. Do centra se vracíme přes čínskou čtvrť, kde prohlídku končíme.
Úplný závěr v Malajsii ale pro mě moc příjemný není. Jsme ubytovaní ve stejném hotelu, jako první noc po příletu, tedy v tom pěkném, čtyřhvězdičkovém moderním hotelu se skvěle vybavenými pokoji. Na servis a vybavení si stěžovat nemůžu ani náhodou. Co mě naštvalo a vzbudilo kolem druhé hodiny ranní (už tak jsme museli vstávat hodně brzo kvůli rannímu letu do Jogjakarty v Indonésii), byli mí sousedi. Asi jsem musela být hodně ospalá, když mi minimálně deset minut nedošlo, o co se tu jednalo.
Z vedlejšího pokoje se totiž ozývaly velmi hlasitě čtyři hlasy. Dva z nich ženské s asijským přízvukem a dva mužské, které bych těžko někam zařadila. Velmi vzrušená konverzace probíhala v tomto stylu (vše v angličtině): Hodinu! Dobře! Takže hodinu? Ne! 45 minut! Ano? Ne! Hodinu!...A toto se opakovalo několik minut, dokud někdo z osazenstva pokoje nevyšel na chodbu. V první chvíli jsem vážně chtěla u sousedů zaklepat a dát jim jasně najevo, co si myslím. Naštěstí tohle halekání nakonec přestalo a já nikam nemusela…ještěže! Asi by mi přeci jen nestálo za to potkat se s nějakými dvěma hnusnými chlápky a lehkými děvami, kteří si tam domlouvali kšeft…