Řeka Kinabatangan a pupkáči nosatí

Obě rezervace u Sandakanu jsme vynechali a rozhodli se pro určitě zajímavější variantu pozorování bornejské fauny, řeku Kinabatangan.

Dvě noci v Sandakanu stačily a my se vydali zase dál na východ, do asi 90 km vzdálené vesničky Sukau, která leží na břehu této druhé největší řeky Malajsie. Hlavním cílem bylo vidět kahau nosaté, ale samozřejmě jsme doufali, že se nám podaří vidět mnohem víc. Řeka Kinabatangan totiž tvoří opravdu unikátní ekosystém a na své délce 560 km nabízí rozličnou flóru a faunu. Kromě mnoha druhů primátů včetně orangutanů a právě kahau nosatých žijí v povodí například i malí bornejští sloni (také nazývaní pygmy elephant), nosorožci sumaterští, „slanovodní“ krokodýli, varani a neskutečné množství různých druhů ptáků včetně na Borneu velmi často se vyskytujícího zoborožce, o hmyzu, článkovcích a jiné havěti ani nemluvě.

Cesta do Sukau už je tak nějak typicky nudná, kolem nás opět jen plantáže s olejovými palmami. Nejdřív jedeme po hlavním tahu na východ a pak odbočíme směrem na sever. Nějak jsem nemohla pochopit, kde mají být ty úžasné lesy a řeka Kinabatangan, když všude kolem nás jsou jen plantáže, a to v podstatě ještě kilometr dva před Sukau. Celou cestu bylo zataženo a jako naschvál jen kousek před vesnicí začalo lít. I když už jsme byli skoro ve vesnici a dokonce minuli několik ubytování (vypadala jako ta dražší), nemohli jsme dál a zastavili u nějakého domu a na chvilku se u něj schovali před deštěm. Po chvíli z domu vyšel nějaký pán a chtěl nám pomoct najít ubytování, jeho příbuzný nebo známý prý vlastní jednu z „lodge“ tady v Sukau. Pán po telefonu zavolal a prý by měli mít volno. Když se déšť trochu umírnil, vyrazili jsme dál. Vesnička vypadá dost zoufale, ale škola nešla přehlídnout. Jedeme dál podél řeky a zastavujeme u jídelny patřící k lodgi, kterou nám doporučil onen pán pár minut zpátky. Jenže to tu vypadá dost živě, je tu plno dětí a pár dospělých, všichni cizinci. Chlapík z personálu se netváří moc nadšeně, ale vede mě do jedné z chatek, které tu mají. Jde v podstatě o poslední v řadě pokojů nudlovité dřevěné chaty. Mají volný poslední pokojík, prázdný, jen s palandami. Nikdo tu není ubytovaný, ale chlapík plácá pátou přes devátou a že prý neví, co na to ta skupina cizinců, kteří si to tu pronajali. Jde totiž o školní výlet z mezinárodní školy v Singapuru (taky bych chtěla mít na základce takový výlet!).

Popravdě se mi nechtělo s chlapíkem handrkovat, zvlášť když mě už pohledem posílal ke všem čertům. Prý že jeho známá má ve vesnici homestay, máme se radši stavit tam. Tak v dešti, celí mokří zase sedáme na motorku a jedeme zpátky. Na plácku ve vesnici stojí polorozpadlý dřevěný domek a u něj starší paní, tak to budeme asi správně. Jdu omrknout situaci...nejsem vybíravá, ale to radši ten prázdný kamrlík s palandami než toto. Evidentně tu nikdo nespal už hodně dlouho, všechno pod nánosem prachu, zanedbané. Děkujeme paní za nabídku a mizíme pryč. Už mě to nasedání a sesedání v dešti nebaví. Juan už má úplně promočené oblečení a ještě k tomu na mě musí v dešti čekat venku, ale překvapivě má dobrou náladu. Objedeme vesnici a hledáme další homestay. Tentokrát nikdo ani nevyjde ven, vypadá to tu mrtvě. Mám už toho plné zuby a velím k návratu do lodge, kde nás nechtěli.

Nakonec se domlouváme, že v pokoji můžeme zůstat (pokud nám prý ovšem nevadí rozjívená tlupa předpubertálních výrostků), ale pořád si trošku připadám jako vetřelec. To Juan vůbec a už se žene na oběd, respektive co zbylo z bufetu pro skupinu dětí. Při zjištění ceny za jídlo hlad nemám ani náhodou a jdu radši vybalit a dát si sprchu. Nebýt toho vedra a vědomí, že jsem na Borneu, je to tu jak na táboře...dřevěné chaty, sprchy v řadě za sebou, jídelna...

Co je promočené, dávám sušit ven na terasu, kde už mezitím svítí slunce a...najednou se na stromě stojícího tak dva tři metry ode mě objeví zrzavý chumáč, opice, a ne ledajaká! Je to red leaf monkey (nebo taky Maroon Langur či Maroon Leaf Monkey, český název jsem nenašla), sedí si v klídku na větvi a kouká na mě, jako by se nechumelilo. To pro mě je tenhle zrzek mnohem větší překvapení než já pro něj, ale nestihám vzít foťák, abych měla aspoň fotku na památku. Juan měl sice větší štěstí, ale z dálky jídelny, odkud fotil, vyšel jen červený rozmazaný flek.

Poptali jsme u personálu na odpolední výlet lodí po řece, kde bysme mohli vidět kahau nosaté. Není problém, loďku by nám zařídili ještě s dalšími lidmi, dokonce i za dobrou cenu. Tak si jdeme mezitím odpočinout a později odpoledne vyrážíme k jídelně znovu zjistit situaci. Tentokrát si nás nikdo moc nevšímá a ten, co nám měl loďku zajistit, spí.

Posílají nás k vedlejší lodge, odkud prý jezdí loďky taky. Po asi sto metrech asfaltkou se opravdu objeví další ubytování, a vypadá mnohem líp než to naše, Barefoot lodge. Přišli jsme včas, za chvilku loď vyjede. Sice je primárně pro místní hosty, ale průvodce s dalšími dvěma lidmi navíc nemá problém. Tedy původně bylo volné místo už jen jedno, ale některý z turistů se na poslední chvíli rozhodl zůstat na břehu. Hurá, jedeme na řeku!

Nejdřív jedeme kousek proti proudu po širokém toku Kinabatangan a po chvíli odbočujeme kolem dalších chatek pro turisty do menšího klidného přítoku. Kolem je úžasné ticho, které narušuje jen motor loďky. Nejdřív si říkám, jak můžeme za takového rámusu vidět obyvatele lesa, který bují všude kolem. Automaticky mě napadá, že takový kravál musí opice odehnat. Ale naštěstí jsem se spletla. Chvíli jedeme, aniž bychom viděli živáčka...tedy kromě ptáků, ale ti mě tolik nezajímají. Mineme první loď obsypanou turisty a později se potkáme ještě s několika dalšími loděmi, které nám budou občas v patách, jindy čekat na zajímavých místech s námi.

Postupně začíná být na stromech živo. Tenhle pozdní odpolední čas, kdy už není takové vedro, je přijatelný jak pro nás tak pro opice. A že jich tu je! Postupně se začínají objevovat tlupy kahau nosatých, roztomilých pupkáčů s dlouhými nosy. Posedávají nebo skáčou po větvích a krmí se listy. Jinde se zase vyrojí skupina makaků. Jsou tu různé druhy, z nich asi nejznámější je makak dlouhoocasý, kterého najdete nejen v Indonésii v hojných počtech.

Maskovaný varan

Co se nehýbe nebo není výrazně barevné, jakoby pro mě nebylo. Takže na obrovského varana, který líně leží na větvi nízko nad vodou, nás musí upozornit průvodce. Varanů je tu dost, my jsme ale viděli asi jen dva nebo tři. Za to opic je tu nespočet. Občas se s loďkou zastavíme na jednom místě, vypne se motor a všichni svakají foťáky jako o život.

Pro některé je největší atrakcí orangutaní máma s mládětem. Bohužel jsou dost vysoko ve větvích, schovaní mezi listy, takže z nich není moc vidět. Já už ale dřív viděla orangutanů víc na jiných místech, tak si spíš užívám kahau nosaté.

Ještě maskovanější orangutaní máma s mládětem

Celý výlet trval asi dvě hodiny a musím říct, že za tak krátký čas jsme viděli dost. Bohužel žádní krokodýli ani sloni (za těmi bychom ale taky museli mnohem dál), přesto to byl úžasný zážitek!

Po návratu jsme už trochu unavení ještě zajeli na začátek vesnice, kde jsem si dopoledne všimla pár malých jídelniček, a dali si jak jinak, moc dobré smažené nudle.

Následující den už od rána svítilo sluníčko, příšerné vedro a vlhko, čas na odjezd. Moc se nám tu líbí, je tu úžasná pohoda a kdo ví, na jaká stvoření bysme třeba při nějakém treku v lese ještě narazili, ale tahle sranda bohužel stojí víc, než bychom byli schopní vydat. Navíc Juanova rána na noze se nehojí a pořád bolí, asi není něco v pořádku...