Už to byl skoro měsíc cestování a zbývalo pár dní do Vánoc, Banjarmasin měl být mojí poslední destinací. Potřebovala jsem se vrátit do Jogjakarty, a tak jsme se s Juanem dohodli, že já z Banjarmasinu poletím na Jávu a on bude pokračovat dál, nejdřív po zbytku indonéské části Bornea (Kalimantan) a pak části malajské. Mohla jsem s ním sice jet až do Pontianaku v provincii Západní Kalimantan, ale slyšeli jsme, že cesta tam je nejspíš hodně špatná, v období dešťů zřejmě pěkně rozblácená, což by s dalším člověkem a nákladem na motorce nebylo nejlepší a kdo ví, jak dlouho by nám cesta trvala. Navíc z Banjarmasinu byly levnější letenky. Před mým odletem jsme ale spolu ještě pár dní strávili a aspoň něco málo zajímavého viděli.
Už první noc v Banjarmasinu mi bylo nějak divně od žaludku a ráno to přišlo naplno. Teplota, průjem a později i zvracení. Zřejmě smažené obalované kuřecí stehno s rýží vařenou v kokosovém mléce nebyl ten nejlepší nápad na večeři. Nechtěli jsme ale zůstat v tom samém hotelu, takže i přes tenhle hodně nepříjemný stav jsme se ještě ráno přesunuli jinam, do mnohem hezčího, a s oknem. Celý den jsem pak ale strávila v posteli či s hlavou nad záchodovou mísou…pěkné banjarmasinské uvítání.
Zbývalo několik dní do odletu, a tak jsme čas aspoň trochu využili k poznávání míst, o kterých se zmiňuje průvodce.
Jednoho dne ráno, už někdy kolem šesté, jsme vyrazili k jedné z řek, které město protínají, abychom se podívali na plovoucí trh, největší atrakci města. Trh se koná každý den v brzkých ranních hodinách a je velmi vhodné přijet na místo ještě za tmy, kdy se začíná. Později totiž loděk s prodavači ubývá a kolem osmé na řece už skoro nikdo není. Nám se samozřejmě nechtělo vstávat až tak brzo, navíc bychom za šera asi neudělali dobré fotky, takže jsme vyjeli až za světla.
Kolem řeky jsou rušné chudé čtvrti s úzkými uličkami a dřevěnými mostky přes kanály, a v jedné takové jsme zastavili u malého přístavního mola, kde si člověk může pronajmout loďku a sledovat tak ranní obchodování z blízka.
Pro turisty jsou samozřejmě jiné ceny než pro místní, jak jinak nadsazené, a to se nám jak jinak nelíbilo. Takže jsme popojeli o kus dál, zaparkovali někomu před domem a prošli úzkou uličkou kolem obytných domků a skladu dřeva až k břehu, kde nás čekal úžasný pohled. Pravda, loděk s prodavači a prodavačkami už na vodě moc nebylo, mě ale zaujal celkový pohled na život na řece a na březích. A hlavně, podél břehů se ve vodě vznášely obrovské dřevěné klády, na několika místech zasahující možná i doprostřed řeky. Napravo i nalevo od nás byly malé pily a skladiště na dřevo, na druhém břehu zase chudé dřevěné domky. Každých pár metrů vedly k plovoucím kládám úzké dřevěné lávky, po nichž se místní dostávají k nákupu na řece, nebo aby vykonali každodenní očistu. Bylo vidět hned několik místních žen, mužů i dětí dřepících na pohupujících se kládách s plastovým kyblíčkem v ruce, jak na sebe hází vodu z řeky, čistí si zuby nebo perou. Samozřejmě ve vší počestnosti, ženy zabalené v sarongu, muži v kraťasech.
Teď nám ještě zbývalo překonat všechny ty kluzké klády, abychom se dostali co nejblíž k loďkám. Ani jeden z nás naštěstí do vody nespadl, i když k lehké a rychlé chůzi místních jsme měli hodně daleko. Pak už jsme jen fotili jak o život a sledovali ten ruch kolem nás. Skvělý zážitek! Vzhledem k tomu, že jsme byli na místě relativně pozdě, nemohli jsme vidět všechny druhy zboží, co se na loďkách vozí. Tak se nám na fotkách objevilo hlavně ovoce a zelenina, alespoň pěkně barevné. Bylo legrační vidět místní, jak cupitají po kládách, aby si domů odnesli mladé kokosy. Vypadali jak veverky, které uzmuly poslední ořech na stromě.
Přestože se na mě ráno Juan zlobil, že jsem ho tak nečekaně ještě za tmy plná energie vzbudila, nakonec byl nadšený a už plánoval, jak na trh zajedeme hned další den ale dřív, abychom viděli víc. To už se samozřejmě nestalo, ani jednomu se ještě dřív vstávat nechtělo.
Poslední den před mým odletem na Jávu jsme ještě zajeli do městečka Cempaka asi hodinu jízdy od Banjarmasinu. Samotná Cempaka není vůbec ničím zajímavá, to co sem vábí turisty, ale najdete pár set metrů za posledními domy v polích. Těží se tu totiž diamanty!
Na velké zelené ploše je na několika místech (a to jsme neviděli zdaleka všechny) vybagrovaná půda, která se spolu s vodou pomocí hadic přivádí na jiná místa, kde se pak odděluje štěrk od jemnějších částic. Zeminou zabarvená voda s usazeninou pak putuje do nádob s kónickým dnem, kde teprv začíná to pravé hledání diamantů.
Kromě mašin na pumpování zeminy a dřevěných konstrukcí sbitých jen tak, aby se hned nerozpadly, se tu dělá všechno ručně.
Bylo pěkné vedro, žádný stín a od deště z předchozího dne všude bláto. Práci těmhle chlapům rozhodně závidět nemůžeme.
Pokud by měl někdo zájem koupit levně (ovšem bez záruky pravosti) drahý kámen přímo na místě, není problém. Na nás se už při příchodu lepili chlapíci doslova s diamanty po kapsách. Zájem koupit jsme sice neměli, ale podívat proč ne. To co nám ale chlapík ukázal, moc důvěry nevzbuzovalo, už broušené kamínky s nečistotami uvnitř za pár stovek tisíc rupií.
Kdo ale diamantům rozumí a má potřebné technické vybavení na kontrolu pravosti a kvality, může si zřejmě přijít na slušné peníze. Tak mi aspoň bylo řečeno jen o pár dní později v Jogje, když jsem se na toto téma bavila s kamarády. „Měla jsi něco koupit a dovézt sem, tady se diamanty prodávají za několikanásobnou cenu!“
A pak už tu byl poslední den…vlastně jen posledních pár hodin, protože letadlo odlétalo o půl sedmé ráno. Nálada takhle po ráno nic moc, mluvit se nechtělo ani jednomu, zvlášť, když jsme se měli loučit. Na letišti jsme byli včas, ale já bohužel strávila většinu času ve frontě na odbavení. Na tak velké město nečekaně malé letiště s miniaturní odbavovací halou, kde se při mé smůle musely udělat fronty snad ke všem přepážkám (a některé dvojité či trojité, tak jak to Indonésani umí). A klimatizace žádná! Takový nápor hned po ránu ještě se zalepenýma očima a náladou na bodu mrazu.
Pak ještě rozloučení a za chvilku do letadla. Kdybych už v tu chvíli věděla, že se za pár dní na tenhle ostrov vrátím, tvářila bych se určitě veseleji…
Žádné komentáře:
Okomentovat