Kuching

Jen jsme vyjeli z celnice, jako bychom byli v jiném světě, hezčím, čistším, uspořádanějším. První, kratší část cesty liduprázdnou lesnatou krajinou občas s vápencovými skalisky a hlavně krásnou silnicí s přehlednými značeními. Delší část cesty až do Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak, vedla řídce obydlenou oblastí, kde to aspoň na první pohled vypadalo na převahu čínských přistěhovalců. Samozřejmě z pevninské Malajsie vím, že Číňani v tomto státě tvoří výraznou menšinu, ale přece jen mě překvapilo v jakém rozsahu právě na Borneu. Obchody a sídla podniků podél cesty zdobily v naprosté většině čínské znaky. Přijeli jsme do Malajsie nebo do Číny? Podobně to pak vypadalo i ve zbytku státu, kudy jsme projížděli a pak, i když v trochu menší víře i ve státě Sabah na severu Bornea. Aspoň že silnice tu mají úžasné! V Indonésii by se nestalo, abychom jeli třeba hodinu v kuse stokilometrovou nebo vyšší rychlostí. Rekord jsme udělali až víc na severu při 160km/h, samozřejmě jen na pár vteřin. Do Kuchingu, moderního města, které se nachází nedaleko pobřeží na březích řeky Sarawak, jsme přijeli kolem poledne a začali v centru hledat ubytování. Přímo v centru, kousek od řeky, kde najdete i architektonické pozůstatky anglické nadvlády, je celkem slušný výběr hostelů. Teď byl s výběrem na řadě Juan, který obešel pár míst a nakonec se rozhodl připlatit za krásný čistý pokoj pro dva než zůstat v nějaké tmavé díře za cenu ani ne o moc nižší. Tak jsme za celou dobu v Kuchingu měli aspoň luxusní ubytování, když počasí tak luxusní nebylo a výletům zrovna moc nepřálo. Za ten týden nebo jak dlouho jsme tam vlastně zůstali, dost často pršelo, a to takovým zvláštním nepředvídatelným aprílovým způsobem. Kdo si o Kuchingu před příjezdem do města nic nezjistí, asi bude překvapený, že se to v centru hemží kočkami. Tedy kočkami neživými, které jsou součástí pomníků na křižovatkách nebo na jiných veřejných místech. Název města totiž v češtině znamená kočka (v indonéštině kucing). A aby toho nebylo málo, město má dokonce vlastní, bizarní, muzeum koček. Když jsem ještě v Jogje, asi týden před cestou do Kuchingu náhodou narazila na článek mého známého Libora Novotného o tomhle muzeu http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/238170/Kuchingske-kocky-nejbizarnejsi-muzeum.html , říkala jsem si, že by mohla být docela sranda podívat se na ty šílenosti. Libor mě pak ale ujistil, že muzeum za návštěvu nestojí. Navíc Juan nabyl stejného přesvědčení i bez předchozích informací, takže jsme se na kočky vykašlali. Během těch několika dní v Kuchingu jsme si udělali pár výletů do okolí, přičemž jsme ale vynechali asi to nejzajímavější, tedy NP Bako u pobřeží. První cesta vedla na pláž Damai, která ovšem není nijak zajímavá. Kousek od pláže ale najdete kulturní centrum, kde jsou ukázky tradiční domů původních kmenů žijících na Borneu s tanečními představeními. My bychom ale radši viděli opravdová tradiční stavení, kde místní bydlí, než atrakci pro turisty, navíc za celkem vysoké vstupné, takže i tohle jsme vynechali. O kus dál v lese je ale značená a pěkně upravená cesta pro pěší turistiku. Přestože bylo jasné, že v tom hustém tropickém lese bude příšerné vedro a vlhko, stejně jsme se do lesa vydali. I když to není zrovna ráj pro milovníky zvířat, protože těch opravdu viditelných tu moc nenajdete, stejně je krátký trek v džungli s říčkami a vodopády celkem zajímavý. Kdo chce, může se vydat delší trasou na vyhlídku na skále, která je dobře viditelná z širokého okolí, ale tuhle možnost jsme (tedy aspoň já určitě) v tom vlhku zavrhli. Jiný den jsme se chtěli podívat do dvou jeskyní, Fairy a Wind, asi 40 km od Kuchingu. Počasí nám ale ten den moc nepřálo, celou dobu bylo zataženo a později i pršelo. Nakonec jsme viděli jen první zmíněnou jeskyni. Opravdu škoda, ale i tak to byl skvělý zážitek. U vstupu do jeskyně Fairy nebyl kromě nás a právě odjíždějících kluků nikdo, ani člověk, který by vybíral vstupné. Vstup do obou jeskyní je zdarma. Abyste se dostali do jeskyně a pak se v ní mohli pohybovat, je třeba nejdřív vystoupat do otevřené věže se schodištěm, pak dalších pár schodů k samotnému vstupu a ještě uvnitř vás čeká další stoupání. Tedy nic takového jako jeskyně u nás, kdy naopak většinou sestupujete směrem dolů. Protože už v té době pršelo, ze stropu padaly kapky nebo celé pramínky vody, schody a chodníčky uvnitř byli mokré a kluzké. Vnitřní prostranství je ohromné a výšku stropu si ani netroufám odhadnout. Krápníků tu moc nenajdete, ale i tak je jeskyně uvnitř hodně zajímavá. Naštěstí není třeba brát baterku, protože prostor osvětluje přirozené světlo procházející velkým otvorem v nejvyšším „patře“, kde je i lavička, takže se můžete kochat pohledem do okolí. Po cestě do druhé jeskyně přišel liják a my museli chvíli počkat ve warungu u silnice. Když jsme pak dorazili k jeskyni, pořád trochu pršelo. Bohužel předchozí liják rozvodnil jezírko, které je hned u vstupu, a voda se začala valit směrem na parkoviště. Navíc byla vstupní brána zavřená. Museli jsme se tedy s nepořízenou vrátit do města. Jindy jsme zase zajeli do orangutaního rehabilitačního centra Semenggoh, kde se můžete podívat na orangutany při krmení nebo jiných aktivitách přímo v lese. Nejde sice tak úplně o divoké orangutany mimo civilizaci, ale pořád lepší než v zoologické zahradě. Já jsem ale, stejně jako Juan, orangutany viděla už na Sumatře, mnohem víc a dál v pralese, takže Semenggoh nebyl nijak výjimečný, ale aspoň jsme se nenudili v hotelu. Ze Semenggoh jsme pak pokračovali kousek dál do vesnice, kde se ještě najde pár tradičních stavení. Původní obyvatelstvo Bornea, takzvaní Dajákové, mají mnoho podkmenů rozesetých po celém ostrově. A právě původní obyvatelé, tedy už jen málo z nich, obývá svoje tradiční příbytky. Většinou se v angličtině obecně nazývají long house, tedy dlouhý dům. Ty, které jsme mohli vidět my ať už z dálky nebo zblízka a třeba i jejich imitace v Kota Kinabalu ve státě Sabah, většinou pojmou několik, ne-li dokonce desítku či víc rodin. Každá rodina má svou oddělenou obytnou jednotku, s ostatními je ale spojuje přední průchozí část, kde se všichni setkávají a kde taky probíhají běžné denní práce. V dnešní době najdete hlavně ve státě Sarawak ještě hodně těchto dlouhých domů, i když už většinou vypadají moderněji. Většinou jsou ze dřeva a buď jsou přízemní nebo stojí na kůlech. Například na hlavním tahu z Kuchingu směrem k Bruneji je možné takových domů vidět desítky. Některé stojí hned u silnice, jiné o kus dál v zákrytu. Zajímavé je, že u silnice najdete cedule oznamující, že bude následovat dům s tím a tím názvem. Vlastně jde o takové miniosady. Dlouhý dům (respektive domy) u Kuchingu, kde jsme se byli podívat, stojí přímo ve vesnici v sevření modernějších, ale přesto chudých domků. Dalo by se říct, že co jsme viděli, byla přímo ulice stojící na kůlech s podlahou z bambusu a řadou dlouhých dřevěných domů po obou stranách. Tyhle domy zdaleka nejsou jedny z těch starších, ale i tak to byl moc zajímavý pohled. Navíc místní v těchto domech opravdu žijí a taky tu vyrábí tradiční předměty z přírodních materiálů, jako jsou rohože, koše a ošatky. Moc pěkné a přitom vůbec nejde o turistickou atrakci.